Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 317/07 ECLI:CZ:US:2007:2.US.317.07 KI-generiert

Constitutional Court dismisses complaint as inadmissible because the applicant failed to exhaust all legal remedies.

Geschäftsnummer II.ÚS 317/07
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by Z. H. regarding a court judgment on a transformation share payment. The applicant argued that lower court decisions violated his fundamental rights, but the Court determined the complaint was procedurally inadmissible. The Court ruled that the applicant had not exhausted all available legal remedies by failing to challenge the final Supreme Court decision on appeal, which was the last required step before seeking constitutional review.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; § 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is inadmissible if the applicant has not exhausted all procedural means provided by law for the protection of their rights, as the principle of subsidiarity requires that constitutional review serves only as a last resort after all standard and extraordinary remedies have been utilized.

Schlagwörter

KI-generiert
exhaustion of remedies constitutional complaint inadmissibility principle of subsidiarity procedural means legal remedies hierarchy final court decision supreme court appeal

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.
§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.
§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb.
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl.
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě na zaplacení částky 224 281,27 Kč, představující transformační podíl ve smyslu § 13 odst.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Z. H., zastoupeného JUDr. Václavem Kalinou, advokátem Advokátní kanceláře v Písku, Heydukova 101/2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003, sp. zn. 31 Co 167/2003 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 12 C 73/2001,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými nebylo vyhověno jeho žalobě na zaplacení částky 224 281,27 Kč, představující transformační podíl ve smyslu § 13 odst. 2 zák. č.42/1992 Sb., z důvodů, že se stěžovatel stal členem transformovaného družstva.

Ústavní soud se před přezkoumáním opodstatněnosti ústavní stížnosti zaměřil na zjištění, zda byly splněny procesní předpoklady pro její projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), přičemž zjistil, že se jedná o návrh nepřípustný.

Dle § 72 odst. 1 písm. a) cit. zák. je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle § 75 odst. 1 uvedeného zákona je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Z uvedených ustanovení vyplývá zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, kdy náprava před orgány veřejné moci již není standardním postupem možná. Pokud je přípustný opravný prostředek řádně podán, je nezbytné napadnout ústavní stížností i na jeho základě vydané rozhodnutí, neboť k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (např.

IV. ÚS 58/95

,

sp. zn. III. ÚS 598/01

,

I. ÚS 242/03

,

II. ÚS 703/02

,

I. ÚS 161/03

,

I. ÚS 230/03

,

I. ÚS 649/04

,

III. ÚS 666/04

,

II. ÚS 78/05

,

III. ÚS 323/05

a další)). Jestliže tedy stěžovatel nenapadne rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně jeho práva, ale pouze rozhodnutí jemu předcházející, nemůže Ústavní soud o takto podaném návrhu rozhodovat meritorně. Pokud by tak totiž učinil, podané ústavní stížnosti případně i vyhověl a napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušil, zůstalo by nenapadené rozhodnutí o posledním procesním prostředku nedotčeno, což by zjevně vyvolalo stav právní nejistoty.

O takový případ se v projednávané věci právě jedná.

Stěžovatel se svým návrhem, jak je zřejmé z celého jeho obsahu, tzn. z návětí, odůvodnění i petitu, domáhá zrušení pouze rozhodnutí Okresního soudu v Příbrami a Krajského soudu v Praze. Ve věci však rozhodoval meritorním rozhodnutím i Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1151/2003, zamítl dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolání bylo přípustné ze zákona dle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť se jednalo o v pořadí druhý rozsudek okresního soudu, kterým soud prvého stupně rozhodl jinak než ve svém původním vyhovujícím rozhodnutí ze dne 2. 10. 2001, neboť byl vázán závazným právním názorem odvolacího soudu.

V dané věci se proto Ústavní soud nemohl meritorně zabývat podanou ústavní stížností, neboť stěžovatel nenapadl rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva, kterým v daném případě byl rozsudek Nejvyššího soudu, jímž bylo dovolání, jehož přípustnost byla dána přímo ze zákona a stěžovatel jej musel uplatnit (ve smyslu cit. ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), zamítnuto. Ústavní soud je přitom petitem návrhu vázán a nemůže jej překračovat, neboť je pouze v dispozici stěžovatele posoudit, který zásah orgánu veřejné moci považuje za protiústavní a zda jej napadne ústavní stížností.

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že Nejvyšší soud se zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem, přičemž uvedená pochybení nezjistil.(Stejně jako vady řízení, k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti dle § 242 odst. 3 o.s.ř.). Rozhodnutí Nejvyššího soudu tedy zahrnuje i hodnocení námitek, nyní znovu uplatněných v ústavní stížnosti, které stěžovatel předkládá Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí Nejvyššího soudu nezávislému posouzení.

Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatele odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2007

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj