Constitutional Court dismisses complaint that denying executor costs to obligor violates equality and judicial independence. The court rejects the claim based on established precedent regarding procedural fault. The decision upholds the lower court's ruling on cost allocation. The court finds no constitutional violation in the cost allocation decision. The court relies on prior binding opinions to reject the complaint. The court emphasizes the need for procedural fault analysis in cost allocation. The court dismisses the complaint as clearly unfounded under constitutional law.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by a judicial executor against a district court's decision to order the obligor, rather than the creditor, to pay executorial costs. The executor argued that this allocation violated the principle of equality and his right to material independence, claiming he should receive compensation regardless of the case outcome. The court rejected these arguments by citing its own prior binding opinion, which established that costs must be allocated based on procedural fault rather than automatically to the obligor. Consequently, the court found no violation of constitutional rights and ruled the complaint clearly unfounded.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court holds that allocating executorial costs to the obligor when the execution is stopped due to lack of assets and no procedural fault is found does not violate the principle of equality or the right to material independence of judicial executors.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vytejčka, soudního exekutora, se sídlem v Praze 10, Hostivařská 1109, zastoupeného JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se sídlem v Benešově, Hráského 406, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2006 č. j. 14 Co 128/2006-31,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že: "uložení povinnosti platit náklady exekuce povinnému v souvislosti se zastavením exekuce je porušením zásady rovnosti vyjádřené v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a současně zásahem do práva soudního exekutora vlastnit majetek, garantovaného čl. 11 Listiny. Soudní exekutor má při výkonu exekuční činnosti postavení soudce. Takovéto rozhodnutí je tedy zároveň zásahem do soudcovské nezávislosti, zaručené čl. 82 odst. 1 Ústavy." Dále se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 1. 12. 2005, čj. 13 Nc 15418/2004-11, zastavil exekuci, nařízenou týmž soudem usnesením ze dne 4. 3. 2004, čj. 13 Nc 15418/2004-4, na majetek povinného J. T.. Povinnému uložil zaplatit oprávněnému částku 4 338,70 a současně uložil oprávněnému zaplatit soudnímu exekutorovi (stěžovateli) na náhradě nákladů exekuce částku 4.338,70 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.
Městský soud v Praze usnesení soudu prvého stupně v napadených výrocích změnil tak, že ve vztahu mezi oprávněným a povinným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů exekučního řízení a povinnost nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce se ukládá povinnému. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvádí, že v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného, jak tomu bylo v daném případě, a jestliže zastavení exekuce z procesního hlediska nezavinila osoba oprávněná, nemůže jí být uložena ani povinnost nahradit exekutorovi náklady exekuce.
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postavení exekutorů je vymezeno v konečném důsledku shodným způsobem jako postavení soudců, včetně požadavku na jejich nezávislost. Je proto jim třeba zabezpečit stejné podmínky pro výkon pravomoci, včetně zabezpečení jejich materiální nezávislosti. Pokud v případě zastavení exekuce pro "nemajetnost" povinného soud rozhodne, že náklady exekuce musí zaplatit povinný, pak tyto náklady v konečném důsledku nese exekutor. Ten - jakožto osoba, která realizuje státní moc - nemá zaručenu žádnou odměnu, v důsledku čehož nastává situace, že stát jedné skupině vykonávající veřejnou moc (soudcům) garantuje vyplacení odměny, zatímco druhé skupině (exekutorům) žádnou garanci na vyplacení odměny nedává. Není přitom podstatné, že mu náhrada nákladů byla přiznána, neboť materiální nezávislost nemůže být zajištěna pouhým příslibem odměny za vykonanou práci, ale až skutečnou výplatou odměny. Uvedeným požadavkům odvolací soud svým rozhodnutím nevyhověl, a zasáhl tak do jeho ústavně zaručených práv. Stejně jako soudci, měla by být i exekutorovi zajištěna odměna bez ohledu na výsledek řízení. Stěžovatel též upozorňuje, že s ohledem na množství případů zastavení exekuce pro nemajetnost povinného může mít nastalá situace exekutorů přímé existenční důsledky.
Ústavněprávní konformitou řešení otázky, za jakých podmínek mohou obecné soudy, byla-li exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o.s.ř. zastavena, uložit buď povinnému, nebo oprávněnému, aby nahradil exekutorovi náklady exekuce, se zabýval Ústavní soud a zaujal jednoznačný názor ve svém stanovisku, sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06, vydaném podle § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž zároveň sjednotil svůj postoj k dosavadní judikatuře v této otázce. V tomto stanovisku Ústavní soud konstatoval, že není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému.
Ústavní soud se v citovaném stanovisku vyjádřil i k dalším námitkám stěžovatele obsaženým v ústavní stížnosti a Ústavní soud, v nyní posuzované věci, která je obdobná věci řešené v cit. stanovisku, odkazuje na závěry v něm obsažené. Zdůrazňuje přitom, že právní závěry odvolacího soudu, podle nichž je třeba při rozhodování o nákladech exekuce zkoumat otázku procesního zavinění toho kterého účastníka na zastavení exekuce, a nelze tedy automaticky, resp. podle § 89 exekučního řádu, předmětnou povinnost ukládat oprávněnému, jsou přitom zcela v souladu s požadavky ústavnosti. Pro úplnost Ústavní soud odkazuje i na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2006,
sp. zn. II. ÚS 385/06
, v němž byly podrobně rozebrány všechny námitky téhož stěžovatele, které uplatnil i v nyní projednávané ústavní stížnosti.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecného soudu, jehož rozhodnutí bylo napadeno, došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2007
Dagmar Lastovecká
předsedkyně senátu