I.ÚS 830/06 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele R. E., t.č. ve VTOS ve věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, se sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25.10.2006, sp. zn. 30 Nt 306/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Ústavní stížností se stěžovatel, s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo podle § 320 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto, že vykoná trest odnětí svobody v trvání 11 let a 6 měsíců uložený mu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30.5.2003, sp. zn. 1 T 10/2002, za pokus trestného činu vraždy podle ust. § 8 odst. 1, § 219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, jakož i zbytek trestu odnětí svobody v trvání 1259 dnů, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21.12.1999, sp. zn. 31T 46/98, za trestné činy podle ust. § 247 odst. 1 písm. a), b), c), § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b), § 257 odst. 1, § 238 odst. 1 a 2, § 249 odst. 1 a § 251 odst. 1 písm. a) trestního zákona, a to v celkové výměře 4 roků, přičemž pro výkon zbytku trestu odnětí svobody byl zařazen do věznice s dozorem, ve věznici se zvýšenou ostrahou.

II. 1) Vzhledem k předmětu napadeného rozhodnutí jde v řízení o ústavní stížnosti především o to, zda užitým výkladem a aplikací ust. § 320 odst. 3 trestního řádu nebyly založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence.

Ústavní soud se již ve své judikatuře ústavním přezkumem rozhodnutí vydaného podle ust. 320 odst. 3 trestního řádu zabýval (srov. usnesení

sp. zn. I. ÚS 733/04

) a mj. konstatoval, že se "nemůže zabývat samotným meritorním přehodnocováním důvodů, jež vedly soud k výroku jeho rozhodnutí dle tohoto ustanovení. Přezkum soudcovského uvážení o splnění příslušných podmínek pro zařazení určitého odsouzeného do některého z typů věznic, pokud se toto uvážení, resp. úsudek směřující k podřazení pod příslušný normativní rámec pohybuje v limitech vymezených zákonným předpisem a je opřen o racionální logickou argumentaci, se z přezkumné činnosti Ústavního soudu, který není další odvolací instancí v systému obecných soudů, zjevně vymyká. Zvolení typu věznice je tedy zásadně na úvaze příslušného obecného soudu, který je oprávněn a povinen zařadit odsouzeného s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci do takového typu věznice, aby byla nejlépe vyjádřena a dodržena zásada individualizace trestu." (Dále lze poukázat i na usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 619/2000

, v rámci kterého Ústavní soud mj. vyslovil, že mu nepřísluší přehodnocovat úvahy, které obecný soud k vydání rozhodnutí podle ust. § 320 odst. 3 trestního řádu vedly).

Ústavní soud přitom v dané věci nemá žádný důvod odchylovat se od své předchozí judikatury. Proto toliko zkoumal - ve smyslu výše vymezeného ústavněprávního rámce přezkumu rozhodnutí obdobného druhu - zda se úvaha krajského soudu pohybovala v limitech vymezených zákonným předpisem a zda byla opřena o racionální logickou argumentaci.

Obecně platí, že při rozhodování pouze dle ustanovení § 320 odst. 3 trestního zákona, což byl i daný případ, může soud pro společný způsob výkonu postupně uložených trestů odnětí svobody určit jen ten z typů věznic, do kterých byl odsouzený příslušnými rozsudky již zařazen (srov. usnesení Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 619/2000

a též judikaturu obecných soudů, např. B 3/1977-134); to krajský soud také učinil. Svou úvahu přitom odůvodnil tím, že stěžovatel má výrazné sklony k páchání různorodé trestné činnosti, přičemž trestné činnosti uvedené v bodě I. výroku se dopustil v době podmíněného propuštění z výkonu trestu uvedeného pod bodem II. výroku. Krajský soud uzavřel, že se jedná o natolik narušenou osobu, že účelové (pozn.: přesnější výraz by byl "účelné") se v tomto případě jeví jeho zařazení pro výkon postupně uložených trestů odnětí svobody do věznice se zvýšenou ostrahou. Z toho vyplývá, že krajský soud ve svých úvahách správně reflektoval hlediska obsažená v ustanovení § 39a odst. 3 trestního zákona (srov. rovněž názory komentářové literatury, viz Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, komentář, II. díl, C.H.Beck, 2005, str. 2343), tj. že odsouzený má být zařazen do takového typu věznice, ve kterém se zřetelem na závažnost trestné činnosti a na stupeň a povahu narušení pachatele bude jeho náprava lépe zaručena (pozn.: krajský soud přitom zjevně implicitně reflektoval intenzitu a závažnost trestné činnosti v podobě pokusu trestného činu vraždy, který stěžovatel spáchal). Na základě toho nelze než usuzovat, že úvaha soudu se pohybovala v limitech vymezených zákonným předpisem, tj. trestním řádem a trestním zákonem, byla současně opřena o racionální a logickou argumentaci, takže v tom směru porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele dovodit nelze.

2) Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že krajský soud pochybil, jestliže rozhodl pouze dle ust. § 320 odst. 3 trestního řádu a nikoli současně dle ust. § 324 trestního řádu. Krajský soud prý měl z úřední povinnosti spojit obě rozhodování, tj. rozhodování podle ust. § 320 a § 324 trestního řádu, neboť podle ust. § 324 trestního řádu rozhodne soud i bez podnětu, tedy z úřední povinnosti, o změně způsobu výkonu trestu odnětí svobody.

K tomu Ústavní soud uvádí následující.

Primárně je třeba poukázat na - ze strany stěžovatele - nepřesnou reflexi ust. § 320 odst. 3 a § 324 trestního řádu ohledně příslušnosti soudu k rozhodování v těchto dvou odlišných typech řízení. Pro rozhodování o společném způsobu výkonu postupně uložených trestů, tedy pro rozhodování dle ust. § 320 odst. 3 trestního řádu, se uplatňuje zvláštní ustanovení o místní příslušnosti, nikoliv však věcné; v případech, kdy alespoň jeden rozsudek vydal krajský soud jako soud prvního stupně, je věcně příslušným krajský soud (srov. rovněž judikaturu obecných soudů, např. B 3/1977-134, Stanovisko Nejvyššího soudu Tpj 52/88, nebo názory Komentářové literatury, viz Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, komentář, II. díl, C.H.Beck, 2005, str. 2343). Vzhledem k tomu, že odsouzení stěžovatele za jeden trestný čin (uvedený sub bod I. ve výroku napadeného usnesení) spadá v dané věci do věcné příslušnosti krajského soudu, správně rozhodoval dle ust. § 320 odst. 3 trestního řádu jako věcně příslušný krajský soud (jako místně příslušný Krajský soud v Ostravě). Naproti tomu pro rozhodování o změně způsobu výkonu trestu, tedy dle ust. § 324 trestního řádu, je stanovena speciální výlučná věcná i místní příslušnost obecného soudu. Dle tohoto ustanovení rozhoduje o změně způsobu výkonu trestu vždy okresní soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává. Z uvedeného plyne, že pokud rozhodoval dle ust. § 320 odst. 3 trestního řádu v dané věci krajský soud, nebyl oprávněn rozhodovat též dle ust. § 324 trestního řádu (arg. a contrario), jak namítá stěžovatel; nemohl tedy ani oba typy řízení spojit.

3) Stěžovatel dále namítal, že mu byla postupem soudu odebrána reálná možnost podat žádost o změnu způsobu výkonu trestu odnětí svobody dle ust. § 324 trestního řádu a ust. § 39b trestního zákona, neboť prvním dnem, kdy byla splněna podmínka dle ust. § 39b odst. 6 trestního zákona, tj. nepřetržitý výkon alespoň jedné třetiny uloženého trestu, byl den 21.10.2006; stěžovatel měl tedy pouhé čtyři dny na podání příslušné žádosti, neboť napadeným usnesení byl trest (ve zvýšené ostraze) prodloužen o dobu 1259 dnů, takže pak se i o 1/3 tohoto prodloužení odsunula jeho možnost podat předmětnou žádost. Ústavní soud k tomu jen stručně poukazuje na to, že pokud krajský soud postupoval v souladu se svou zákonnou povinností rozhodovat dle ust. § 320 odst. 3 trestního řádu, tedy ex officio, nelze mu nic nezákonného, tím spíše pak protiústavního - pokud stěžovateli shodou okolností zůstaly pouze čtyři dny na podání případné žádosti dle ust. § 39b odst.6 trestního zákona - vytýkat; jednalo se toliko o z povahy věci plynoucí důsledek spáchání dalšího trestného činu stěžovatelem (resp. důsledek odsouzení za takový trestný čin).

4) V doplnění ústavní stížnosti ze dne 10.1.2007 stěžovatel dále rozporoval postup ředitele Věznice Mírov, kterým měl být stěžovateli předložen k připomínkám jiný posudek, než který byl nakonec odeslán soudu (část textu měla být vypuštěna, část textu naopak měla být doplněna); ten prý navíc obsahoval i nesprávné tvrzení o postoji stěžovatele k posudku v tom smyslu, že předmětný posudek měl uvádět, že stěžovatel má proti jeho obsahu připomínky, což neodpovídá skutečnosti. Podstatné prý je, že se nemohl vyjádřit k finálnímu posudku, který se předkládal soudu.

K tomu Ústavní soud uvádí, že i kdyby bylo správné stěžovatelovo tvrzení, že mu byl předložen k připomínkám jiný posudek, než který byl nakonec odeslán soudu, nemohlo by to znamenat zásah do jeho ústavně zaručených práv a svobod. Z žádného ustanovení právního řádu totiž nevyplývá povinnost ředitele věznice, jestliže podává pouhý podnět k zahájení řízení (tedy k zahájení řízení, které může příslušný soud zahájit i bez podnětu sám), předložit posudek na odsouzeného též odsouzenému k připomínkám. Jestliže tak v dané věci ředitel věznice učinil, učinil to dobrovolně, a jakékoliv stěžovatelem subjektivně vnímané pochybení vzniklé tím, že mu nebyl takový posudek předložen ve stejném znění, v jakém byl předložen soudu, nemá právní relevanci. Rovněž lze poukázat na to, že žádné ustanovení trestního řádu nestanoví povinnost soudu před rozhodnutím o společném způsobu výkonu postupně uložených trestů stěžovatele vyslechnout a konat veřejné zasedání (a contrario např. řízení dle ust. § 324 trestního řádu), což je ostatně v jistém smyslu dáno samotnou povahou takového rozhodování (srov. níže uvedený text tohoto usnesení). Jde o řízení v rámci pravomocně uloženého a vykonávaného trestu, které nemá stejné prvky jako klasické řízení kontradiktorní.

Pokud stěžovatel namítal, že posudek předložený krajskému soudu obsahoval i nesprávné tvrzení o jeho postoji k tomuto posudku (srov. předchozí odstavec), již prima facie je zřejmé, že se jedná o námitku ve své podstatě formální povahy; i kdyby se totiž toto tvrzení stěžovatele zakládalo na pravdě, lze dovozovat, že z hlediska dopadu na meritum věci by taková eventuální nepřesnost posudku zásadní relevanci neměla.

Ke všem námitkám stěžovatele uvedených v tomto bodu (sub 4) Ústavní soud zdůrazňuje, že - jak vyplynulo z obsahu odůvodnění usnesení krajského soudu - o předmětný posudek na stěžovatele soud své závěry v zásadě neopíral. Krajský soud tak zjevně reflektoval odlišnost obou typů řízení, které se nekryjí ani pojmově ani obsahově; zatímco podle ust. § 320 odst. 3 trestního řádu soud může pro společný způsob výkonu postupně uložených trestů odnětí svobody určit jen některý z typů věznic, do kterých byl odsouzený odsuzujícími rozsudky zařazen, při rozhodování podle ust. § 324 trestního řádu soud dříve určený typ věznice mění z věcných důvodů (srov. rovněž judikaturu obecných soudů, např. B 3/1977-134, nebo vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové k ústavní stížnosti, o níž Ústavní soud rozhodoval pod

sp. zn. I. ÚS 619/2000

; srov. též názory Komentářové literatury, viz Šámal, P. a kolektiv: Trestní řád, komentář, II. díl, C.H.Beck, 2005, str. 2361). Posudky ředitelů věznic jsou proto podkladem především pro rozhodování okresního soudu o změně způsobu výkonu trestu odnětí svobody, tedy pro rozhodování dle hledisek vymezených v ust. § 39b trestního zákona (srov. především ust. § 39b odst. 2 trestního zákona, dle kterého "o přeřazení odsouzeného do věznice s mírnějším režimem rozhodne soud tehdy, jestliže chování odsouzeného a způsob, jakým plní své povinnosti, odůvodňují závěr, že přeřazení přispěje k dosažení účelu výkonu trestu.").

III. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Jako obiter dictum Ústavní soud poukazuje na to, že závěr krajského soudu o určení typu věznice, ve kterém stěžovatel má vykonat trest odnětí svobody, není neměnný. Jak vyplývá z výše uvedeného textu, během výkonu trestu může okresní soud i bez návrhu rozhodnout o přeřazení odsouzeného do věznice jiného typu; o přeřazení do věznice s mírnějším režimem rozhodne tehdy, jestliže chování odsouzeného a způsob jakým plní své povinnosti odůvodňují závěr, že přeřazení přispěje k dosažení účelu výkonu trestu (§ 39b trestního zákona). Pro futuro tedy záleží v zásadě jen na stěžovateli, zda si svým jednáním vytvoří šanci využít uvedené možnosti k nastolení takového stavu, kterého se domáhá. Navíc lze poznamenat, že v demokratickém právním státě neexistuje diferenciace mezi typy věznic, pokud jde o nutnost dodržování základních práv odsouzených, což je pro Ústavní soud stěžejní. Veškerá základní práva a oprávněné potřeby odsouzených jsou tedy zabezpečeny a musí být respektovány, ať již se jedná o jakýkoli typ věznice.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2007

Vojen Güttler v.r.

předseda senátu