Constitutional Court dismisses claim that changing legal precedent violates property rights or legal certainty.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a property owner against a final court decision denying his claim to specific real estate. The applicant argued that a recent shift in judicial interpretation, which prevented him from using civil litigation to recover property lost during the communist era, violated the principle of legal certainty and resulted in unjust expropriation. The Court ruled that while legal certainty is fundamental, it does not prohibit the Supreme Court or Constitutional Court from updating their legal views in light of social development, provided such changes follow specific procedural safeguards.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The principle of legal certainty does not forbid the highest courts from changing previously established legal views, as judicial decisions in the Czech Republic do not have the binding force of precedent.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky, v právní věci stěžovatele A. K., zastoupeného Martinem Kolářem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo nám. 193/20, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 10. 2006, č. j. 22 Cdo 2610/2006-254, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2006, č. j. 26 Co 46/2006-224, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 1. 11. 2005, č. j. 5 C 162/2005-180, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Ústavnímu soudu byl dne 27. 12. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že se žalobou, podanou v roce 2000 u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud"), domáhal určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí, nacházejících se v katastrálním území Zlatníky u Prahy. V žalobě stěžovatel dovozoval, že nikdy nepozbyl vlastnické právo k předmětným nemovitostem, neboť kupní smlouva z roku 1976, na jejímž základě nabyl vlastnictví k těmto nemovitostem stát, byla rozsudkem okresního soudu ze dne 21. 11. 1991, č. j. 5 C 10/1991-23, prohlášena za neplatnou.
Stěžovatel zvolil k ochraně svých práv institut občanskoprávní žaloby a nikoliv cestu restitučních předpisů, neboť tehdy platná judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu takový postup připouštěla a stěžovateli samému se občanskoprávní úprava jevila jako přiléhavější. Ovšem poté, v důsledku vydání rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, a v důsledku přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, došlo k zásadní změně relevantní judikatury, a to v neprospěch stěžovatele.
Přitom v době, kdy stěžovateli marně uplynula lhůta k uplatnění restitučního nároku, se právní názor, obsažený v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu a stanovisku pléna Ústavního soudu nevyskytoval vůbec a v době podání občanskoprávní žaloby byl minoritní. V důsledku aplikace tohoto právního názoru došlo k vyvlastnění majetku stěžovatele bez náhrady, a to na základě pouhého výkladu zákona. Paradoxem pak bylo, že tímto zákonem byl restituční předpis, jehož účel byl přesně opačný, a to zajistit obnovení vlastnických práv, pozbytých v době nesvobody.
Stěžovatel dále odkázal na odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové ve věci Pl. ÚS-st. 21/05, v němž bylo poukazováno na možné negativní důsledky judikatorního obratu, provedeného po dvanácti letech trvání restituční judikatury. Stěžovatel dovozoval, že naplnění principu právní jistoty předpokládá mimo jiné i předvídatelnost rozhodování orgánů veřejné moci, zejména pak soudu. Této předvídatelnosti však nelze dosáhnout bez kontinuálního vývoje výkladové praxe nejvyšších autorit. V době, kdy stěžovateli marně uplynuly lhůty k uplatnění jeho nároku cestou restitučních předpisů, nebylo možno ze znění zákona ani z výkladové praxe těchto autorit dovodit, že se stěžovatel nebude moci domáhat svých práv prostřednictvím občanskoprávní žaloby.
Kdyby mohl stěžovatel takový výsledek předvídat, uplatnil by bezpochyby svůj nárok cestou restitučních předpisů. K výkladové změně zákona došlo tři, resp. pět let po podání žaloby a stěžovatel tak byl v probíhajícím řízení znevýhodněn vůči procesní protistraně, což dle jeho názoru představovalo porušení principu rovnosti a spravedlivého řízení. Stěžovatel měl tedy za to, že vydáním napadených rozhodnutí bylo neoprávněně zasaženo do jeho ústavně zaručených práv vyplývajících z čl. 1 Ústavy ČR, čl. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II. Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem okresního soudu ze dne 1. 11. 2005, č. j. 5 C 162/2005-180, byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2006, č. j. 26 Co 46/2006-224, byl rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení změněn a ve zbytku potvrzen. Dovolání stěžovatele pak bylo usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 10. 2006, č. j. 22 Cdo 2610/2006-254, odmítnuto, neboť Nejvyšší soud neshledal, že by řešená otázka měla po právní stránce zásadní význam. Závěr obecných soudů, že byl-li stěžovatel oprávněn domáhat se vydání předmětných pozemků dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, nemůže svůj nárok uplatnit určovací žalobou dle občanskoprávních předpisů, je v souladu jak s právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2005,
sp. zn. II. ÚS 114/04
(publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 32, str. 359 a násl.), tak se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb, jímž jsou všichni soudci IV. senátu vázáni. Za těchto okolností je třeba aplikovaný právní názor považovat za ústavně konformní, v podrobnostech lze pak odkázat na obsah citovaných rozhodnutí.
Stěžovateli je možno přisvědčit v tom, že princip právní jistoty je jedním ze základních principů, o něž je opřeno fungování právního státu. Nicméně tento princip, resp. z něj stěžovatelem odvozovaný požadavek na předvídatelnost soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že by bylo Nejvyššímu, resp. Ústavnímu soudu, zapovězeno změnit již dříve vyslovený právní názor. V právním řádu České republiky nemají soudní rozhodnutí povahu závazných precedentů ve smyslu pramenů práva, není proto vyloučeno, že společenský vývoj vyústí v situaci, kdy se dříve vyslovený právní názor bude jevit jako neudržitelný a bude třeba přistoupit k jeho změně. V zájmu předvídatelnosti soudního rozhodování jsou pro takový postup stanovena zvláštní pravidla; v této souvislosti lze poukázat například na ustanovení § 13 zákona o Ústavním soudu, jež stanoví, že rozhodnutí, založené na právním názoru odchylujícího se od právního názoru, již dříve vysloveného v nálezu, je třeba přijmout kvalifikovanou většinou všech soudců. Při respektování všech těchto postupů pak nemůže skutečnost, že došlo ke změně judikatury, konstituovat sama o sobě zásah do ústavně zaručených práv.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. února 2007
Michaela Židlická
předsedkyně senátu