Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 487/06 ECLI:CZ:US:2007:3.US.487.06 KI-generiert

III.ÚS 487/06 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer III.ÚS 487/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele LONZA Biotec, s.r.o., se sídlem v Kouřimi, Okružní 134, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 25, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12 .4. 2006, čj. 2 Afs 129/2005-59, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005, čj. 11 Ca 213/2004-29, rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 13. 7. 2004, č.j. 4688/04-130, a rozhodnutí Finančního úřadu v Kolíně ze dne 20. 10. 2003, č.j. 74581/03/034912/3498, takto :

Legislator-Regeste

KI-generiert

III.ÚS 487/06 · Ústavní soud České republiky: Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36 odst.1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele LONZA Biotec, s.r.o., se sídlem v Kouřimi, Okružní 134, zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 25, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12 .4. 2006, čj. 2 Afs 129/2005-59, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005, čj. 11 Ca 213/2004-29, rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 13. 7. 2004, č.j. 4688/04-130, a rozhodnutí Finančního úřadu v Kolíně ze dne 20. 10. 2003, č.j. 74581/03/034912/3498, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zakotvená v čl. 36 odst.1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").

Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že platebním výměrem Finančního úřadu v Kolíně ze dne 20.10.2003, č.j. 74581/03/034912/3499, byla stěžovateli za zdaňovací období měsíce června 2001 vyměřena spotřební daň v částce 1 312 295,- Kč, a to na základě zjištění správce daně, že stěžovatel v rozhodném zdaňovacím období použil zakoupený líh kvasný bezvodný zvlášť denaturovaný [osvobozený od spotřební daně na základě rozhodnutí MF ČR ze dne 19. 12. 2000 ( č.j. 392/115039/2000 a č.j. 392/131653/2000) o žádosti o nákup lihu dle § 29 odst.1 písm.e/ zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o spotřebních daních"] v rozporu s účelem, pro který mu byl udělen souhlas Ministerstvem zemědělství (ze dne 30. 5. 2000, resp. ze dne 10.10.2000), když jej použil rovněž k experimentální výrobě dihydroxyacetonu (DHA). Dnem použití lihu k jinému než stanovenému (povolenému) účelu tak vznikla stěžovateli daňová povinnost (§ 5 odst. 1 písm. c/ zákona o spotřebních daních), na základě které došlo - z moci úřední - k registraci plátce ke spotřební dani z lihu s účinností od 30. 3. 2001 (rozhodnutí ze dne 3. 4. 2002, čj. 40424/02/034900/1265) a vyměření daňové povinnosti.

Odvolání stěžovatele Finanční ředitelství v Praze rozhodnutím ze dne 13. 7. 2004, č.j. 4688/04-1302689/02-130, zamítlo. Žaloba stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2005, č.j. 11 Ca 213/2004-29 zamítnuta a rozsudkem ze dne 12. 4. 2006, č.j. 2 Afs 129/2005-59 Nejvyšší správní soud jako zjevně nedůvodnou zamítl i kasační stížnost proti rozsudku městského soudu.

Stěžovatel je přesvědčen, že pro posouzení toho, zda došlo k použití lihu osvobozeného od spotřební daně k jinému než stanovenému účelu není, rozhodné to, že líh nebyl použit na výrobu konkrétního, přesně specifikovaného produktu, nýbrž to, že nebyl použit pro výrobu produktu, který se od výrobku specifikovaného v rozhodnutích Ministerstva zemědělství a Ministerstva financí odlišuje svými chemicko fyzikálními vlastnostmi a technologií výroby. Je si vědom toho, že z daňového hlediska se na líh zvláště denaturovaný použitý k jinému účelu, než pro který byl určen, pohlíží jako na líh nedenaturovaný; poukazuje však i na fakt, že líh (jehož nákup byl osvobozený od spotřební daně) nezneužil, naopak bylo prokázáno, že jej použil k výrobě produktu, který je svými vlastnostmi a technologickým postupem při výrobě srovnatelný s těmi, pro které byla výjimka udělena. Rozšiřující výklad předmětu vydaných rozhodnutí příslušných ministerstev považuje proto stěžovatel ve vztahu k smyslu a účelu právní úpravy za přípustný; tím, že správní orgány i obecné soudy věc z tohoto hlediska neposuzovaly, porušily podle jeho názoru jeho právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (viz též § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

Stěžovatel již dříve podal ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, čj. 2 Afs 215/2004-60, který vycházel ze shodné skutkové situace a jímž byl uplatněn i shodný právní závěr, na jehož základě byla - jako zjevně neodůvodněná - zamítnuta kasační stížnost stěžovatele, podaná proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ( ze dne 31. 8. 2004, č.j. 10 Ca 102/2003-30). Podstatou podané žaloby a posléze i kasační stížnosti byl nesouhlas stěžovatele ze zjištěním správce daně, že použil produkt (shora specifikovaný líh), osvobozený při nákupu od spotřební daně, v rozporu s povoleným účelem jeho užití, pročež mu měla vzniknout za příslušné zdaňovací období (červen 2001) daňová povinnost. Právě stěžovatelova oponentura proti tomu, že byl rozhodnutím správního orgánu z moci úřední zaregistrován s účinností od 1. 3. 2001 jako plátce spotřební daně (přičemž tato skutečnost vychází ze zjištění o vzniku daňové povinnosti), byla předmětem zmíněné ústavní stížnosti, kterou se již Ústavní soud zabýval, a jako zjevně neopodstatněnou ji usnesením ze dne 1. 6. 2006,

sp. zn. II. ÚS 577/05

, odmítl.

Poté, co rekapituloval rozhodné okolnosti, Ústavní soud - s důrazem na postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti, "jehož úkolem není přehodnocovat hodnocení důkazů provedené příslušnými státními orgány či posuzovat stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením a jejich právní úvahy a závěry" - zde uzavřel, že se "oba soudy v mezích uplatněných důvodů všemi relevantními souvislostmi patřičně zabývaly, vypořádaly se s žalobními námitkami, jež jsou shodné s argumenty uvedenými v ústavní stížnosti, a vyvodily závěry, jimž z ústavně právního hlediska nelze nic vytknout. Stěžovatel v daňovém řízení neprokázal, že líh osvobozený od daně použil pro stanovený účel, který ostatně sám v žádosti, jíž příslušné ministerstvo zcela vyhovělo, specifikoval". Uvedl, že "za situace, kdy stěžovatel vyráběl jiný produkt, je nadbytečné posuzovat, zda je technologický postup použitý stěžovatelem shodný nebo obdobný tomu, který vede k výrobě produktů, na něž se výjimka vztahovala. Stěžovatel v žádosti o osvobození od daně předmětný produkt neuvedl a ministerstvo kompetentní pro posouzení otázky, zda osvobození od daně je i v případě výrobku "DHA" v souladu s účelem a smyslem právní úpravy nakládání s lihem a jeho zdaňování, tak nemohlo tuto otázku hodnotit. "Stěžovatel se svými úvahami ohledně posouzení výjimky za použití teleologického výkladu opožděně snaží dosáhnout toho, aby tuto otázku zpětně zhodnotil správce daně a obecné soudy, které však k tomu nejsou zmocněny."

Jelikož Ústavní soud neshledal žádný důvod, aby se od těchto závěrů odchýlil, sdílí logicky i jejich výsledek, což ve shodě s tím, co bylo předznačeno shora, zakládá důvod i pro hodnocení ústavní stížnosti posuzované jakožto zjevně neopodstatněné, neboť právě tak o dřívější bylo rozhodnuto.

K tomu lze již jen stěžovateli na doplnění dodat, že na těchto závěrech nemůže ničeho změnit ani jeho poukaz na rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 6. 1. 2003 (č.j. 82/144874/2002), k němuž se - v rámci hodnocení kasační námitek - Nejvyšší správní soud vyjádřil rovněž. Ani na tomto místě vysloveným závěrům nelze upřít rozumný, resp. logický základ, když nadto je zcela konformní i závěrům vysloveným v předchozím (konfrontovaném) rozhodnutí Ústavního soudu.

Stěžovateli se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z uvedeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud se proto - ve smyslu výše vyložené zásady - uchýlil i v dané věci k ustanovení § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, a posuzovanou ústavní stížnost usnesením (mimo ústní jednání) odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. ledna 2007

Vladimír Kůrka v. r.

předseda senátu