II.ÚS 727/06 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Moravská Třebová, Cihlářova 4, proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 26. 9. 2006, č. j. 12 C 147/2006-10, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 11. 2006, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu ve Znojmě, jímž bylo ve věci žalobce (stěžovatele) proti žalovaným 1. R. O., 2. České republice - Ministerstvu financí ČR, o 19.999,-Kč s příslušenstvím, rozhodnuto o vyloučení věci stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu financí, o náhradu škody ve výši 19.999,-Kč s příslušenstvím, k samostatnému řízení. Stěžovatel tvrdí, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto v rozporu s ustanovením § 112 odst. 2 o.s.ř., neboť obě uvedené věci nelze posuzovat samostatně, čímž mu bylo odňato jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Dříve, než může Ústavní soud přikročit k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V posuzované věci se zaměřil na posouzení otázky, zda je ústavní stížnost přípustná.

Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3), to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

Specifičnost ústavní stížnosti se projevuje mj. v tom, že k jejímu podání může zásadně dojít až subsidiárně, tedy po vyčerpání všech jiných prostředků k ochraně práva. Z povahy ústavní stížnosti také plyne, že základní podmínkou její přípustnosti je existence pravomocného rozhodnutí, popř. existence jiného zásahu. To znamená, že v zásadě nelze napadnout postup nalézacího soudu, když řízení ještě probíhá; lze napadnout pouze taková rozhodnutí, která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení.

V posuzované věci nejsou podmínky přípustnosti ústavní stížnosti naplněny. Stěžovatel v řízení před obecnými soudy uplatnil jednou žalobou dva nároky vůči více žalovaným, přičemž napadeným usnesením soud vyloučil řízení o druhém nároku k samostatnému projednání. Takové usnesení je rozhodnutím, kterým se upravuje postup v řízení, a pro svoji povahu (nebylo jím meritorně rozhodnuto o uplatněném nároku) je zcela nezpůsobilé být předmětem ústavně právního přezkumu, neboť není schopno jakkoli zasáhnout do práv, natož do práv ústavně zaručených. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu by k porušení tvrzeného práva na spravedlivý proces mohlo dojít teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, popř. by tento soud bezdůvodně odmítl o podaném návrhu jednat a rozhodnout či by zůstal v řízení delší dobu nečinný. Taková situace však v projednávaném případě nenastala. Postupem soudu nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatele domáhat se úhrady nájemného vůči nájemcům, případně náhrady škody vůči České republice. Vzhledem k tomu, že se nejedná o meritorní rozhodnutí, nemohlo být zasaženo ani do vlastnického práva stěžovatele.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2007

Stanislav Balík

soudce zpravodaj