Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 536/05 ECLI:CZ:US:2007:2.US.536.05 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding mandatory administration duration limits under Savings and Credit Cooperatives Act.

Geschäftsnummer II.ÚS 536/05
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by Družstevní záložna PRIA against lower court rulings. The applicant argued that a 12-month statutory limit for mandatory administration was a maximum duration preventing its repetition, citing EU case law and legislative history. The court rejected this interpretation, ruling that the provision merely sets a preclusive period for inaction by the supervisory authority rather than capping the total duration of administration. Consequently, the court found no violation of constitutional rights and refused to examine the separate request to annul the relevant statutory paragraph.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court dismisses a constitutional complaint and associated request to annul a law provision if the complaint is clearly unfounded, as no substantive examination is possible.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal mandatory administration duration preclusive period interpretation Savings and Credit Cooperatives Act clearly unfounded complaint supervisory authority inaction constitutional rights violation

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu
Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost a návrh s ní spojený proto Ústavní soud [§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno, mimo ústní jednání odmítl.
§ 28 odst. 10 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech
27 Cm 63/2001 a o návrhu na zrušení § 28 odst. 10 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění zákona č.
§ 28f odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb.
c) zákona o bankách jako maximální dobu nucené správy, přičemž podle mínění stěžovatelky je výklad provedený ESLP aplikovatelný také na § 28f odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb. Podle názoru Ústavního soudu o analogičnosti § 33 písm.
čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR
Stěžovatelka svým návrhem brojí proti rubrikovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, čl.
čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2, 3 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod
90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2, 3 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl.
čl. 6 odst. 1 a čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
Kreditní a průmyslové banky proti České republice (stížnost č. 29010/95)
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani dalšímu podpůrnému argumentu stěžovatelky vztahujícímu se k rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci stížnosti Kreditní a průmyslové banky proti České republice (stížnost č. 29010/95).

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti Družstevní záložny PRIA, se sídlem Brno, Šumavská 35, zastoupené JUDr. Pavlem Babáčkem, advokátem se sídlem Brno, Vranovská 21, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 6. 2005 ve věci sp. zn. 7 Cmo 8/2005 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2004 ve věci sp. zn. 27 Cm 63/2001 a o návrhu na zrušení § 28 odst. 10 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, ve znění zákona č. 280/2004 Sb.,

takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka svým návrhem brojí proti rubrikovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 2, 3 a 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Žalobou podanou Městskému soudu v Praze se stěžovatelka domáhala určení povinnosti žalovanému Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami (dále jen "Úřad") požádat Krajský soud v Brně (jako soud rejstříkový) o zápis právní skutečnosti, že nucená správa ve stěžovatelce skončila v souladu s ustanovením § 28f odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, dne 12. 1. 2001. Stěžovatelka zastává právní názor, že lhůtu stanovenou v uvedeném ustanovení zákona je třeba chápat jako lhůtu maximální, kterou není možno opakovaně prodlužovat. Městský soud v Praze naopak přistoupil na stanovisko žalovaného, že nucenou správu je možno opakovaně zavést u téhož subjektu a že se zákonná lhůta počítá od okamžiku posledního rozhodnutí o zavedení nucené správy. Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatelky zamítl, neboť se ztotožnil s výkladem § 28f odst. 1 písm. c) aplikovaným Městským soudem v Praze. Protiprávním výkladem uvedeného zákonného ustanovení měly přitom obecné soudy podle mínění stěžovatelky porušit shora uvedená ústavní práva a jejich rozhodnutí je proto třeba zrušit.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jediná relevantní námitka stěžovatelky obsažená v ústavní stížnosti směřuje k tvrzení, že lhůta 12 měsíců stanovená v § 28f odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb. představuje maximální dobu trvání nucené správy podle uvedeného zákona a případné opakované zavedení nucené správy není možné. Současně si však stěžovatelka uvědomuje, že zákon č. 87/1995 Sb. v § 28 odst. 10 (ve znění zákona č. 280/2004 Sb.) opakované zavedené nucené správy umožňuje, a proto k ústavní stížnosti připojila i návrh na zrušení tohoto ustanovení.

Stěžovatelka se snaží svoji interpretaci 28f odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb. opřít i o skutečnost, že zákonodárce prodloužil tuto maximální lhůtu na 24 měsíců. Důvodová zpráva k zákonu č. 280/2004 Sb. však stěžovatelce za pravdu nedává, neboť podle ní cílem provedené úpravy bylo pouze uvedení úpravy prekluzivní lhůty nucené správy podle zákona 87/1995 Sb. do souladu s úpravou zákona č. 21/1992 Sb., o bankách.

Ústavní soud nemůže přisvědčit ani dalšímu podpůrnému argumentu stěžovatelky vztahujícímu se k rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci stížnosti Kreditní a průmyslové banky proti České republice (stížnost č. 29010/95). Stěžovatelka se snaží argumentovat tím, že v daném rozhodnutí ESLP označil lhůtu uvedenou v § 33 písm. c) zákona o bankách jako maximální dobu nucené správy, přičemž podle mínění stěžovatelky je výklad provedený ESLP aplikovatelný také na § 28f odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb. Podle názoru Ústavního soudu o analogičnosti § 33 písm. c) zákona č. 21/1992 Sb. a § 28f odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb. nemůže být pochyb (viz odkaz na důvodovou zprávu), přesto však není možno přisvědčit stěžovatelce, že tato analogičnost podporuje její interpretaci povahy lhůty uvedené v § 28f odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb. Obě lhůty totiž představují prekluzivní lhůty, po jejichž vypršení nucená správa - nebyla-li do té doby znovu zavedena - ex lege končí. Ani jedno ze zkoumaných ustanovení však neřeší otázku, zda je možno nucenou správu znovu zavést. Odkaz stěžovatelky na toto ustanovení zákona o bankách je proto bezpředmětné. Na okraj je třeba připomenout, že citované rozhodnutí ESLP se zakládalo na skutečnosti, že stěžující si banka neměla žádnou skutečnou možnost domáhat se před českými soudy ochrany svých tvrzených práv, nikoliv na skutečnosti, že doba nucené správy přesáhla maximální zákonnou dobu 24 měsíců, jak se snaží stěžovatelka tvrdit ve svém podání.

Nelze tedy přisvědčit ani domněnce stěžovatelky, že § 28f odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1995 Sb. stanoví maximální možnou dobu trvání nucené správy. Zkoumané ustanovení pouze představuje jakési "opatření proti nečinnosti" správního orgánu, jenž danou nucenou správu zavedl a ve lhůtě uvedené v tomto ustanovení nerozhodl o ukončení nucené správy, ani o jejím znovuzavedení.

Z takto výše rozvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena shora uvedená ustanovení Ústavy ČR, Listiny ani Úmluvy a že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu, anebo jejich jednotlivých ustanovení. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost a návrh s ní spojený proto Ústavní soud [§ 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. ledna 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

E. Kameníková