Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 664/06 ECLI:CZ:US:2006:4.US.664.06 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal on detention grounds, ruling detention reasons were sufficient despite brief procedural summary.

Geschäftsnummer IV.ÚS 664/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a defendant challenging his detention in a criminal case. The defendant argued that the prosecution and court failed to adequately address his specific reasons for leaving the country and returning, violating his right to a fair trial. The court held that detention decisions do not require absolute certainty regarding future behavior and that the authorities had considered the facts sufficiently, even if the reasoning was brief.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 71 odst. 3 t. ř.; § 67 t. ř.: Detention decisions do not require absolute certainty regarding future conduct; reasonable fear of evasion is sufficient grounds, and brief reasoning is acceptable if all circumstances are considered.

Schlagwörter

KI-generiert
criminal detention fair trial rights procedural summary reasonable fear constitutional complaint preliminary proceedings evasion of justice

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 71 odst. 3 t. ř.
§ 67 t. ř.
čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo rovnosti účastníků v soudním řízení podle čl.
čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Z uvedených důvodů proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dne 11. prosince 2006 v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti D. K., zastoupeného JUDr. Milanem Bedrošem, advokátem se sídlem 602 00 Brno, Pekárenská 12, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně č. j. 3 KZV 20/2004-487 ze dne 28. 6. 2006 a usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 9 To 376/2006 ze dne 24. 8. 2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, zaručované čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo rovnosti účastníků v soudním řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.

Jak je patrno z obsahu napadených rozhodnutí, bylo proti stěžovateli sdělením obvinění zahájeno dne 14. 4. 2004 trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu porušování předpisů o zahraničním obchodu s vojenským materiálem podle § 124d odst. 1, odst. 2 písm.

c) tr. zák., jehož se měl dopustit jednáním v rozhodnutí státního zástupce popsaným. Do vazby byl stěžovatel vzat rozhodnutím soudce Městského soudu v Brně sp. zn. 70 Nt 3560/2006 dne 3. 4. 2006 z důvodů uvedených v ust. § 67 písm.

a) tr. řádu, neboť se zdržoval v průběhu zahájení trestního stíhání minimálně od poloviny roku 2004 do 5. 1. 2006 v Libérii. Zadržen byl na základě mezinárodního zatýkacího rozkazu dne 5. 1. 2006 na letišti v Belgii při letu z Libérie do ČR a do České republiky byl vydán dne 3. 4. 2006. Proti usnesení o vzetí do vazby podal stěžovatel stížnost, jíž odvolacím soudem nebylo vyhověno, stejně tak nebylo vyhověno soudem I. a II. stupně jeho žádosti o propuštění z vazby. Následně ústavní stížností napadeným usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě podle § 71 odst. 3 tr.

řádu. Jak je patrno z odůvodnění tohoto rozhodnutí, státní zástupkyně, s ohledem na to, že doba trvání vazby v přípravném řízení měla dosáhnout 3 měsíců, přezkoumala důvody vazby a konstatovala, že nadále trvají. Vycházela ze skutečnosti, že stěžovatel se nezdržoval na území ČR, přestože věděl, že je trestně stíhán, a po dobu minimálně 1,5 roku se zdržoval v Monrovii u rodinných příslušníků své manželky, kdy orgánům činným v trestním řízení uvedl, že se jedná o dovolenou, na níž měl zajišťovat podnikatelské aktivity.

Vzhledem k tomu, že délka trvání dovolené se jevila nepřiměřeně dlouhá a bylo třeba, aby se stěžovatel osobně účastnil úkonů v trestním řízení, zejména za situace, kdy proti němu bylo zahájeno trestní stíhání pro další skutky téhož trestného činu ve formě přípravy, byl k návrhu státní zástupkyně vydán mezinárodní zatykač, na základě něhož po určitém časovém období a provedení vydávacího řízení došlo k jeho zdržení belgickou policií a předání do České republiky. I když státní zástupkyně v usnesení připustila, že "vyjádření o dobrovolném návratu obviněného D.

K. je reálné", uzavřela, že za uvedených okolností orgány činné v trestním řízení nemají žádnou jistotu, že pokud stěžovatel bude propuštěn "opětovně z vazby na svobodu, jak se tomu již jednou stalo, kdy se nejednalo o propuštění z vazby, ale pouze o propuštění ze zadržení", že se stěžovatel opětovně nebude vyhýbat trestnímu stíhání a svojí nepřítomností toto mařit.

Stížnost proti uvedenému usnesení státní zástupkyně byla ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Brně, po slyšení stěžovatele, podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta, když podle jmenovaného soudu vazební důvod ve smyslu ust. § 67 písm. a) tr. řádu zcela jednoznačně vyplývá ze skutečnosti, že když byl stěžovatel v roce 2004 propuštěn ze zadržení a nebyla na něj uvalena vazba, prokazatelně před trestním stíháním uprchl do ciziny a, pokud se po 2 letech vrátil, atˇ z jakýchkoliv důvodů, je zřejmé, že snaha trestnímu stíhání se vyhnout zde je a nebezpečí, že by tak učinil znovu, skutečně hrozí.

Stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy - s odvoláním na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž základním aspektem práva na spravedlivý proces je kontradiktornost a rovnost zbraní mezi stranami - spatřuje v podstatě v tom, že bylo rozhodováno na základě argumentů pouze jedné strany a ani přes jeho výslovnou výzvu nebyly odstraněny rozpory v tvrzení obou stran. Tím, že se soudy opakovaně nijak nezabývají jeho argumentací a zcela jednostranně hodnotí jen argumenty státní zástupkyně - což, jak uvádí, je zřejmé z porovnání jeho stížnosti proti usnesení o ponechání ve vazbě s odůvodněním napadeného usnesení krajského soudu - je de facto zbaven možnosti účinné obrany před soudem, v čemž spatřuje porušení práva domáhat se ochrany svých práv u nezávislého a nestranného soudu i porušení práva rovnosti účastníků řízení (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny). Jak dodává, narušení nestrannosti soudu si vysvětluje mediálním tlakem a tendenčním hodnocením kauzy, kdy z jeho pohledu tak soud podmínky vazby nehodnotí po věcné a objektivní stránce, ale zejména s ohledem na mediální obraz v očích veřejnosti. Navrhl proto zrušení obou napadených rozhodnutí.

Ústavní stížnost není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem dosud ve věci rozhodujících orgánů a jejich závěrem o tom, že v jeho případě jsou naplněny vazební důvody. Ústavní soud však mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy ČR) a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem. Toto pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech. Dle konstantní judikatury je věcí obecných soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah (a rozhodnutí jimi podložených) se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 al. 1 Listiny) buď vůbec anebo jestliže tvrzené (a nedostatečně zjištěné) důvody vazby jsou v extrémním nesouladu s kautelami vyplývajícími z ústavního pořádku.

Z judikatury Ústavního soudu také vyplývá, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve smyslu ust. § 67 tr. řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které trestní věci v dané fázi trestního řízení posoudit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak (při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení srov. nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 303/01

uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, str. 149 a další). Kritéria pro toto posouzení je třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní trestní věci, osoby obviněného či obžalovaného, jeho osobních poměrů, charakteru a rozsahu stíhané trestné činnosti i rozsahu potřebného dokazování. Ústavní soud je povinen respektovat nezávislost obecných soudu při takovém rozhodování a byl by oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by interpretace zákonných ustanovení byla natolik extrémní, že by vybočovala z mezí ústavnosti. Taková pochybení však v dané věci zjištěna nebyla.

Při rozhodování o vazbě nejde o rozhodování o vině či nevině obviněného, vazbu třeba chápat "pouze" jako zajišťovací institut, sloužící k dosažení účelu trestního řízení. Třeba také mít na zřeteli, že při rozhodování o trvání vazebních důvodů nelze požadovat, aby soudce, případně v přípravném řízení státní zástupce, dospěli k naprosto jistému závěru, že bude-li obviněný propuštěn z vazby, bude jednat zcela jednoznačně způsobem předvídaným v ustanovení § 67 trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, není však ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě. Takovouto jistotu ustanovení § 67 trestního řádu ani nevyžaduje. Existence důvodů vazby není podmíněna důkazy potvrzujícími počínání obviněného způsobem předpokládaným v ustanovení § 67 trestního řádu, lze je opírat již o opodstatněnou obavu z možnosti takového jednání, jehož uskutečnění má právě vazba zabránit.

Posuzováno z uvedených hledisek, napadená rozhodnutí obstojí. Z rozhodnutí státní zástupkyně je patrno, že tato brala v úvahu fakt, který stěžovatel zdůrazňuje, totiž fakt jeho dobrovolného návratu do ČR, nicméně s odkazem na jeho dřívější jednání, odjezd do Libérie po propuštění ze zadržení a setrvání tam delší dobu, nevyloučila obavu, že stěžovatel by tak učinil znovu. Obdobně uvažoval i krajský soud. Stěžovateli sice nutno přisvědčit v tom, že ze srovnání důvodů jeho stížnosti proti usnesení o ponechání ve vazbě s napadeným usnesením krajského soudu je patrno, že krajský soud se ve velmi stručném odůvodnění svého zamítavého rozhodnutí nevypořádal s jednotlivými, stěžovatelem uváděnými stížnostními body (v nichž tento vysvětloval důvody odjezdu do Libérie svými podnikatelskými záměry, které, dle jeho tvrzení, na rozdíl od České republiky, mu tam měly být - po odvolání embarga na obchod se dřevem - umožněny a zejména zdůrazňoval dobrovolnost svého návratu, kterou nyní Ústavnímu soudu dokládá sdělením státní zástupkyně krajského státního zastupitelství ze dne 22. 7. 2005 a svou letenkou do Prahy, která je v dispozici orgánů činných v trestním řízení), nicméně je nepochybně bral v úvahu a vyhodnotil je, když ve vztahu k nim souhrnně uvedl, s důrazem na dřívější dvouletý pobyt stěžovatele v Libérii po jeho propuštění ze zadržení, z něhož dovodil reálnou hrozbu, že se stěžovatel bude vyhýbat trestnímu stíhání, že tyto argumenty nejsou na místě a všechny další úvahy a polemiky na toto téma jsou zcela mimo rámec věci.

Po posouzení daného případu tak Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody ponechání stěžovatele ve vazbě, tak jak byly v odůvodnění napadených usnesení - poté, co byly vyhodnoceny všechny okolnosti dané vazební věci, včetně těch na něž opakovaně poukazuje stěžovatel v ústavní stížnosti - sice stručně, nicméně ještě dostatečným způsobem, uvedeny, použití aplikovaných ustanovení trestního řádu opodstatňují. Ústavní soud tedy neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů činných v trestním řízení v posuzované věci, s přihlédnutím k dané fázi řízení, došlo k porušení právních předpisů, které by mělo za následek tvrzené porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Z uvedených důvodů proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2006