Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 149/06 ECLI:CZ:US:2006:4.US.149.06 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint against family court alimony decisions as unfounded.

Geschäftsnummer IV.ÚS 149/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by a former husband against lower court rulings on alimony payments. The applicant argued that the courts improperly relied solely on the wife's testimony, ignored his proposed evidence regarding her earning capacity, and failed to consider shared living expenses when calculating support. The court determined that the lower courts acted in full compliance with procedural rules and substantive law, finding no extreme discrepancy between factual findings and legal conclusions to warrant constitutional intervention.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 of the Act on the Constitutional Court; § 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court; The Constitutional Court does not exercise general supervisory power over ordinary courts and will only intervene if their legal conclusions are in extreme disagreement with established factual findings.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint alimony calculation family law procedural fairness extreme discrepancy constitutional review ordinary courts

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 of the Act on the Constitutional Court
§ 43 para. 2 lit. a) of the Act on the Constitutional Court
Art. 36 para. 1 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
§ 91 para. 2 of the Family Act

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele J. T., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Máchou, Blanická 25, Praha 2, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, č.j. 18 C 27/2004-62, ze dne 25. 11. 2004, a proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 35 Co 298/2005-98, ze dne 18. 11. 2006, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá

Odůvodnění:

I. Ústavnímu soudu byl dne 22. 3. 2006 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, č.j. 18 C 27/2004-62, ze dne 25. 11. 2004, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit výživné manželky za období od podání žaloby do zániku manželství, tedy tří měsíců, v celkové výši 12.046,50 Kč, a zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 35 Co 298/2005-98, ze dne 18. 11. 2006, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen.

Výše uvedenými rozhodnutími mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o ÚS).

II. Jádrem stěžovatelovy ústavní stížnosti je polemika se skutkovými závěry učiněnými soudy obou stupňů. Stěžovatel soudům vytýká, že při hodnocení hmotné a kulturní úrovně obou účastníků řízení vycházely především z tvrzení jeho nyní již bývalé manželky, které učinily nepochybnými, a naopak tvrzení stěžovatele považovaly za neprokázaná. Soudy dále odmítly při určení výživného posoudit a zohlednit jeho podíl na hrazení nákladů společného bydlení, což podle jeho názoru nepřiměřeně zvýhodňuje žalobkyni. Pochybení soudu prvního stupně stěžovatel rovněž spatřoval v tom, že tento odmítl provést jím navrhovaný důkaz o výdělkových možnostech žalobkyně, který by vedl ke zjištění skutkového stavu věci, a dále že samotný výpočet výživného provedený ze strany soudu prostým aritmetickým průměrem je v rozporu se zákonem č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"). S ohledem na výše uvedené skutečnosti pak stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III. Přípisem ze dne 4. 9. 2006 se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Městský soud v Praze, jež ji označil jako nedůvodnou, neboť soudy obou stupňů podle něho postupovaly zcela v souladu se zákonem. Dále odkázal na odůvodnění napadených rozsudků, konkrétně pak odvolacího soudu, z něhož mimo jiné vyplývá, proč soud již nepokládal za nutné doplnit dokazování. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovalo žádné nové tvrzení, způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebylo toto zasláno stěžovateli k replice.

IV. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov.

sp. zn. I. ÚS 2/93

Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo a k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny ze strany soudů tak nedošlo. Podle obsahu soudního spisu stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhal. Soudy obou stupňů postupovaly při řešení sporu zcela v souladu s procesními pravidly, přičemž jejich postup byl řádně odůvodněn, a ani v jejich argumentaci, která je dostatečná a jasná, Ústavní soud neshledal porušení zákonných ustanovení procesních.

Ústavní soud rovněž neshledal na straně obecných soudů ani přístup svévolný, ani tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry, jež z nich soudy vyvodily, na straně druhé. Napadené rozsudky jsou logické, přesvědčivé a dostatečně srozumitelné a z ústavněprávního hlediska plně přijatelné. V této souvislosti Ústavní soud zejména odkazuje na odůvodnění odvolacího soudu, který se již shora uvedenými námitkami stěžovatele zabýval v rámci odvolacího řízení a vypořádal se s nimi způsobem, kterému nelze nic vytknout.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obecné soudy se nedostaly v souvislosti s projednáváním předmětné věci do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Závěr plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení splnění podmínek ustanovení § 91 odst. 2 zákona o rodině o přiznání výživného nerozvedené manželky, nelze hodnotit jinak, než že byl součástí nezávislosti soudního rozhodování.

Podle přesvědčení Ústavního soudu tedy napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2, č.j. 18 C 27/2004-62, ze dne 25. 11. 2004, a rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 35 Co 298/2005-98, ze dne 18. 11. 2006, k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo. S ohledem na okolnosti výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. prosince 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu