Constitutional Court dismisses appeal as unfounded regarding exexecutor's right to recover enforcement costs.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a court exexecutor against a regional court's decision denying cost recovery. The applicant argued that the lower court violated a precedent establishing a general right to recover enforcement costs against all parties. The court ruled that no such general right exists and that the lower court correctly applied existing jurisprudence distinguishing between total denial of costs and partial liability based on procedural negligence.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as manifestly unfounded without a merits decision if the challenged decision aligns with established case law denying a general right to cost recovery for enforcement officers.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl dne 16. listopadu 2006 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. M. S., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Jelínkem, advokátem v Mladé Boleslavi, Smetanova 726, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30. března 2006, čj. 18 Co 157/2006-42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností, podanou včas a řádně Ústavnímu soudu, brojí stěžovatel proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích. Stěžovatel argumentuje nálezem Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 372/04
, který prý obecné soudy nerespektovaly, a zbavily jej jako soudního exekutora práva na náhradu nákladů exekuce proti oběma účastníkům exekučního řízení.
O návrhu stěžovatele na vyloučení soudce Vladimíra Kůrky z projednávání a rozhodování dané věci Ústavní soud rozhodl usnesením ze dne 1. listopadu 2006 tak, že uvedený soudce vyloučen není.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V dané věci rozhodl krajský soud tak, že potvrdil rozhodnutí Okresního soudu v Chrudimi, podle něhož povinný v exekučním řízení je povinen zaplatit stěžovateli, jako soudnímu exekutorovi, náklady exekuce. Stěžovatel se domáhá přiznání náhrady nákladů řízení též proti oprávněné. Ústavní soud k tomu toliko konstatuje, že podle jeho judikatury žádné obdobné základní právo soudního exekutora neexistuje. V tomto Ústavní soud odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS st.-23/06 ze dne 12. září 2006 (viz www.judikatura.cz). Nutno odlišit, na jedné straně, rozhodl-li soud, že exekutor nemá proti žádnému účastníkovi právo na náhradu nákladů exekuce (jak tomu bylo např. v nálezu
II. ÚS 372/04
ze dne 8. 8. 2005, viz www.judikatura.cz), a na straně druhé, jestliže nákladový výrok zní tak, že povinnost k náhradě má vůči exekutorovi povinný, byť by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky. Ostatně "aktuálně" solventní nemusí být nutně ani oprávněný, a dnes nesolventní povinný jím nemusí být později. Stěžovatel by se mohl domáhat nároku na náhradu nákladů řízení proti oprávněné jen tehdy, bylo-li by možno oprávněné při zahájení exekučního řízení přičítat nedostatek náležité opatrnosti při návrhu na podání exekuce (viz citovaná judikatura). Napadené rozhodnutí krajského soudu je tak plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2006