Constitutional complaint dismissed as public prosecution initiation falls to executive power, not private rights.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by a whistleblower against a prosecutor's decision to dismiss criminal charges. The petitioner argued that delays and lack of evidence violated his fundamental rights under the Charter of Fundamental Rights and Freedoms. The court ruled that the decision to initiate or dismiss public prosecution is exclusively an executive function, meaning the complainant had no standing to claim constitutional violations regarding the prosecutor's discretion.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 80 odst. 1 Ústavy České republiky; § 1 trestního řádu: The decision to initiate or dismiss public prosecution is an exclusive competence of the executive branch, and private individuals cannot claim constitutional rights violations regarding prosecutorial discretion.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti H. B., zastoupeného JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem Randova 204/I., Klatovy, směřující proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kolíně ze dne 19. září 2006, sp. zn. 2 ZN 564/2004, za účasti Okresního státního zastupitelství v Kolíně, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 13. listopadu 2006 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Kolíně ze dne 19. září 2006, sp. zn. 2 ZN 564/2004, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti usnesení policejního orgánu ze dne 7. června 2006, ČTS: ORKO-119/OHK-2004, jímž byla odložena věc podezření ze spáchání trestných činů podvodu podle § 250 trestního zákona, zkrácení daně a poplatku a podobné povinné platby podle § 148 trestního zákona, porušování povinností v řízení o konkurzu podle § 126 trestního zákona, a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 trestního zákona. Tvrdí, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho základního práva podle čl. 1, čl. 3, čl. 4, čl. 11, čl. 26, a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popisuje řízení a tvrdí, že bylo zatíženo neodůvodněnými průtahy. S ohledem na to, že matka podezřelé H. D. byla v minulosti zaměstnána u Policie České republiky jako výstrojní technik, a žádné z četných tvrzení stěžovatele a jím navržených důkazů nebylo vzato v úvahu, je přesvědčen o tom, že šetření nebylo objektivní. Má zato, že nebyl dán důvod k odložení věci, a že došlo minimálně k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 255 trestního zákona, neboť H. D. jako jednatelka odmítla konat valné hromady, vedení účetnictví společnosti vykazovalo nedostatky, a stěžovateli jako společníkovi bylo zcela nedůvodně odpíráno právo vstupu do provozovny a podobně.
Ústavní soud v minulosti z čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky dovodil, že veřejná žaloba v trestních věcech je svěřena výhradně do pravomoci moci výkonné, a to podobně jako v jiných moderních demokratických právních státech. Je tedy výlučně v ústavní kompetenci orgánů veřejné žaloby rozhodnout, zda proti někomu bude vedeno trestní stíhání. Z pomoci fyzických a právnických osob k náležitému zjištění trestných činů a ke spravedlivému potrestání jejich pachatelů podle zákona (srov. § 1 trestního řádu) nelze na úrovni ústavního práva dovozovat aktivní legitimaci k návrhu na zahájení trestního stíhání, resp. k zahajování jakéhokoliv trestního řízení proti jinému, jakkoliv je tato pomoc celospolečensky žádoucí. Od tohoto ustáleného zásadního právního náhledu se Ústavní soud nehodlá odchýlit ani v posuzovaném případě.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že se stěžovatel mýlí pokud se domnívá, že má z pozice oznamovatele trestného činu ústavně zaručená základní práva. Jako obiter dictum lze uvést, že pokud jiné osoby neoprávněně zasáhly do práv stěžovatele, tak mu nic nebrání v podání příslušné soukromoprávní žaloby.
Ústavní soud tedy neshledal, že by napadené rozhodnutí bylo způsobilé jakkoliv zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a nic takového nedovodil ani z argumentace obsažené v jeho ústavní stížnosti. Proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. listopadu 2006
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu