II.ÚS 651/06 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Petrem Kalenským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Hálkova 2, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2006, č. j. 11 Co 825/2005-68, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. září 2005, č. j. 19 E 1128/2005-28, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Usnesením Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 27. září 2005, č. j. 19 E 1128/2005-28, byl nařízen k uspokojení pohledávky oprávněné (Okresní správa sociálního zabezpečení Praha-západ) ve výši 89.034,41 Kč výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí blíže specifikovaných v tomto usnesení.

K odvolání povinného (stěžovatele) bylo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2006, č. j. 11 Co 825/2005-68, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že byly splněny zákonné předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí. K námitce povinného, že navrhovaný výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí je způsobem zřejmě nevhodným pro nepoměr výše vymáhané pohledávky a ceny nemovitostí, uvedl, že kritérium přiměřenosti vyplývající z § 264 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") je pouze jedním z kritérií vhodnosti. Jeho zjištění samo o sobě postup podle citovaného ustanovení neodůvodňuje, neboť soud musí současně uvážit nejen, zda je možné nařídit výkon rozhodnutí jiným způsobem, ale i to, zda tak lze učinit v přiměřené době. Pro nařízení výkonu nelze po oprávněném požadovat, aby dokládal, že způsob výkonu, jenž navrhuje, je způsobem vhodným. Je naopak na povinném, aby tvrdil a prokazoval, že navržený způsob je způsobem nevhodným. Povinný má možnost tuto obranu uplatnit v rámci řízení o zastavení výkonu rozhodnutí, v němž by bylo zkoumáno i jeho tvrzení o možnosti nařídit výkon rozhodnutí jiným způsobem.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které zaručují právo na spravedlivý proces možnost soudního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy. Dále namítal porušení čl. 1 (blíže neurčeného) Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V ústavní stížnosti odkázal rovněž na argumentaci obsaženou v návrhu ze dne 28. února 2006, který adresoval soudu prvního stupně. V něm se zabýval především polemikou s vhodností nařízeného způsobu výkonu rozhodnutí, přičemž soudu navrhoval postup podle § 264 odst. 1 o. s. ř. Pochybení odvolacího soudu pak spatřuje v tom, že ignoroval jeho argumentaci obsaženou v jeho podáních. Přitom z § 157 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 169 odst. 4 o. s. ř. vyplývá povinnost soudu dbát na přesvědčivost odůvodnění svého rozhodnutí a tedy i povinnost přesvědčivě se vypořádat s argumenty účastníků řízení. Tím obecné soudy porušily povinnosti vyplývající z mezinárodních závazků. Stěžovatel zmiňuje porušení čl. 6 a čl. 13 Úmluvy. Vyslovil přesvědčení, že odvolací soud ignoroval jeho podání a otázku mezinárodních závazků z obavy, že nebude schopen přesvědčivě svoje rozhodnutí odůvodnit, aniž by vyvolal pochybnosti o svojí nestrannosti a nezávislosti na České straně sociálně demokratické. V další části stěžovatel rozebírá problematiku perzekuce ze strany státních orgánů vůči jeho osobě.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Podstatou ústavní stížnosti je polemika s rozhodnutím soudu o způsobu nařízení výkonu rozhodnutí. Stěžovatel obdobně jako v podáních před obecnými soudy argumentuje, že navržený způsob výkonu rozhodnutí je zřejmě nevhodný. Přestože stěžovatel poukazuje na mezinárodní závazky, jimiž by měla být Česká republika vázána, a zmiňuje i porušení ústavně zaručených práv, jeho ústavněprávní argumentace ve vztahu k napadeným rozhodnutím je v podstatě nulová. Rozhodnutí o tom, zda jsou podmínky naplněny pro určitý způsob provádění výkonu rozhodnutí, není navíc ani otázkou v rovině ústavnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší zasahovat do práva obecného soudu posoudit, zda v konkrétním případě byly splněny podmínky pro nařízení výkonu určitým způsobem (v daném případě prodejem nemovitostí). Ústavní stížnost, jak ji podal stěžovatel, staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nenáleží. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Podstatné v dané věci je i to, že se jedná o výkon pravomocného rozhodnutí, které stěžovateli ukládá povinnost k plnění. Jestliže stěžovatel ve stanovené lhůtě dobrovolně nesplnil, musí snášet i případné negativní důsledky vyplývající z nařízeného způsobu výkonu rozhodnutí. V tomto postupu nelze spatřovat ani porušení čl. 13 Úmluvy, který zaručuje právo na účinné ochranné prostředky. Toto právo nespočívá v tom, že stěžovateli musí být vždy vyhověno. Obecné soudy nařídily výkon rozhodnutí na základě pravomocně přiznaného exekučního titulu a postupovaly zcela v souladu s příslušnými procesními předpisy. Ústavní soud v této souvislosti pouze na okraj a nad rámec výše uvedeného podotýká, že otázka poměru výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu povinného je pouze jedním z kritérií zkoumání vhodnosti způsobu výkonu rozhodnutí. Jak správně konstatoval odvolací soud, je třeba zohlednit i další hlediska, a to především hledisko časové. Obecné soudy tuto skutečnost zohlednily.

Ohledně stěžovatelových námitek lze ještě doplnit, že v posuzované věci nebylo a ani nemohlo být aplikováno ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny, protože ve věci nerozhodoval orgán veřejné správy.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 9. listopadu 2006

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu