Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 635/06 ECLI:CZ:US:2006:2.US.635.06 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint for lack of specific arguments and failure to prove constitutional violation.

Geschäftsnummer II.ÚS 635/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected the constitutional complaint filed by a company against administrative court rulings. The applicant claimed courts violated the principle of equality and failed to apply the law correctly, but offered only general assertions without specific factual or legal arguments. The court ruled that constitutional complaints must contain precise descriptions of facts and legal errors, and since the lower courts properly reasoned their decisions, the complaint was deemed clearly unfounded.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 34, § 72, § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is inadmissible if it lacks specific factual descriptions, legal arguments, or concrete evidence of a constitutional violation, as the Constitutional Court does not review the legality of ordinary court decisions.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint admissibility specific factual description principle of equality independent judiciary unfounded constitutional complaint

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Art. 36 of the Charter of Fundamental Rights and Freedoms
Art. 90 and 95 of the Constitution of the Czech Republic
§ 34, § 72 of the Act No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court
§ 43 odst. 2 písm. a) of the Act No. 182/1993 Coll., on the Constitutional Court

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti spolčenosti VP Topné oleje, s.r.o., se sídlem Hošťálkova 504, Praha, zastoupené Mgr. Richardem Polmou, advokátem Advokátní kanceláře v Mladé Boleslavi, nám. Republiky 946, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2006, č.j. 2 Asf 196/2004-126 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 59 Ca 28/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 a 95 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, neboť dle jeho přesvědčení nebyli soudci při svém rozhodování vázáni pouze zákonem, zákon nesprávně aplikovali a jednostranně zvýhodňovali stranu žalovanou, čímž porušili princip rovnosti účastníků.

Dále namítá, že krajský soud, přes konstatování, že finanční úřad a finanční ředitelství porušily zák. č. 337/1992 Sb., napadená rozhodnutí o vyměření spotřební daně nezrušil a Nejvyšší správní soud procesní pochybení krajského soudu nezjistil. Stěžovatel je proto přesvědčen, že mu krajský soud a Nejvyšší správní soud odepřely spravedlnost, neboť protiprávně a protiústavně zamítly jeho oprávněné žaloby do rozhodnutí správních orgánů.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry soudů, přičemž stěžovatel pouze obecně proklamuje své přesvědčení o nesprávnosti rozhodnutí, aniž však konkrétně uvádí, v čem tvrzená nesprávnost a nezákonnost rozhodnutí spočívá a z čeho dovozuje porušení svých základních práv a povinností. Ústavní stížnost tak nejenže postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, ale s ohledem na obecnost námitek stěžovatele je v podstatě nepřezkoumatelná i z hlediska tvrzené nezákonnosti napadených rozhodnutí. Ústavní soud dodává, že návrh musí obsahovat pravdivé vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá a v čem spočívá porušení základních práv a svobod, jichž se stěžovatel dovolává (srov. § 34, § 72 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní soud přitom není povinen ani oprávněn sám vyhledávat možná pochybení ze strany obecných soudů.

Ústavní soud proto konstatuje, že jak ověřil, z napadených rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že oba soudy se s námitkami stěžovatele vypořádaly a svá rozhodnutí řádně odůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí rovněž uvedl, z jakých důvodů zjištěné procesní nedostatky ze strany správce daně nemohly mít dopad předpokládaný § 76 odst. 1 písm.c) s.ř.s., tj., že se nejednalo o nedostatky, které by mohly mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. V této souvislosti Ústavní soud upřesňuje, že i pokud by měl pochybnosti ohledně provedeného dokazování, či se s ním dokonce neztotožnil, platí, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům.

Ústavní soud v posuzované věci nezjistil, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Uvedené právo neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Ustanovení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR přímo negarantují základní práva a svobody, neboť v podstatě upravují jen principy činnosti soudů, přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudů, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. prosince 2006