Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 369/06 ECLI:CZ:US:2006:1.US.369.06 KI-generiert

I.ÚS 369/06 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer I.ÚS 369/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. Š., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkou, advokátem, se sídlem Dlouhá 31/63, Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 14. 9. 2005, č. j. 14 To 144/2005-572, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 197/2006, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Legislator-Regeste

KI-generiert

I.ÚS 369/06 · Ústavní soud České republiky: Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 6. 2006, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 9. 2005, č. j. 14 To 144/2005-572 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným dvěma trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") ve znění účinném k době spáchání trestného činu. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 197/2006 (dále jen "usnesení"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. Š., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkou, advokátem, se sídlem Dlouhá 31/63, Teplice, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 14. 9. 2005, č. j. 14 To 144/2005-572, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 197/2006, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění :

I. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 6. 2006, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 9. 2005, č. j. 14 To 144/2005-572 (dále jen "rozsudek"), kterým byl uznán vinným dvěma trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") ve znění účinném k době spáchání trestného činu. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 5 Tdo 197/2006 (dále jen "usnesení"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku.

Stěžovatel uvádí, že jeho jednání mělo spočívat v tom, že odebral jateční zvířata s vědomím toho, že nákupy vůbec nezaplatí, či nezaplatí ve lhůtě splatnosti, přičemž i přes urgence uhradil pouze část ceny a obohatil sebe a společnost minimálně o hodnotu odebraných zvířat. Popis skutku je tedy rozporný, když mu podsouvá úmysl nezaplatit vůbec cenu zvířat přesto, že je v něm uvedeno, že ji zaplatil z části. Má za to, že subjektivní stránka nebyla prokázána. Nezaplacení odebraného zboží ve lhůtě splatnosti faktury nadto nelze podřadit pod žádnou skutkovou podstatu uvedenou v trestním zákoně.

Dále odkázal na nález Ústavního soudu

sp. zn. I. ÚS 4/04

, dle kterého je v právním státě nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti. Jednalo se o realizaci obchodní činnosti, upravené zejména obchodním zákoníkem. Pokud nedošlo k zaplacení zboží ani po urgencích, byla zde možnost domáhat se zaplacení ceny podáním žaloby u příslušného soudu. Podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.

Rovněž upozornil, že při odebírání zboží jednal jménem společnosti s ručením omezeným a povinnost platit cenu odebraného zboží neměl on, ale ona společnost. Chybí i důkaz, že se obohatil, když odebrané zboží bylo zbožím společnosti. Podíl na jejím zisku byl pouze zprostředkovaný.

Konečně namítá nezákonnost souhrnného trestu, který mu byl uložen za prvý trestný čin podvodu a sbíhající se trestný čin zpronevěry, pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 11. 2000, č. j. 2 T 166/2000-88.

Vzhledem k výše uvedenému se domnívá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na presumpci neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil a také odložil vykonatelnost rozsudku, neboť se nyní nachází ve výkonu trestu odnětí svobody.

II. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Krajský soud odkázal na rozsudek s tím, že má za to, že rozhodoval nestranně a nezávisle a vina stěžovatele byla, při zachování práva na spravedlivý proces, spolehlivě prokázána.

Krajské státní zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře souhlasí s napadenými rozhodnutími a považuje je za zákonná a odpovídající zjištěnému stavu.

Nejvyšší soud uvedl, že v rovině trestněprávní odkazuje na odůvodnění usnesení. V rovině ústavněprávní je přesvědčen, že nedošlo k tvrzenému zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Navrhuje proto, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší státní zastupitelství poskytnuté možnosti vyjádření nevyužilo.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na hodnocení věci a proto je nevzal za základ svého rozhodnutí.

III. Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu v Pelhřimově předmětný spis sp. zn. 7 T 172/2002 (dále jen "spis okresního soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Pokud jde o stěžovatelův poukaz na to, že uhradil část kupní ceny a nelze jej postihovat za placení po lhůtě splatnosti, je třeba říci, že obecné soudy se těmito aspekty stěžovatelova jednání zabývaly a své závěry řádně odůvodnily (viz zejména str. 12 a 14 rozsudku krajského soudu). Nešlo pouze o prodlení ze lhůt a nehrazení závazků, nýbrž o jednání svým charakterem podvodné, kdy stěžovatel tvrdil nepravdivé skutečnosti, zamlčoval skutečný stav obchodní společnosti a další okolnosti, věděl že svým závazkům nedostojí a ani tak nemínil učinit. Pokud něco uhradil, pak pouze aby posílil důvěru ve svou osobu a dosáhl dodání dalšího zboží. S výjimkou toho finanční prostředky získané ze zpracovaného dobytka na splácení dluhů nepoužíval.

Ze stejných skutečností je zřejmé, že se v projednávané věci nejednalo o standardní civilní problematiku a nelze tedy přisvědčit stěžovatelovu odkazu na judikaturu Ústavního soudu (kromě stěžovatelem uvedeného rozhodnutí srovnej též nálezy

sp. zn. IV. ÚS 438/2000

,

IV. ÚS 564/2000

,

IV. ÚS 469/02

,

I. ÚS 69/06

), dle které standardní civilní vztahy nelze řešit prostředky trestního práva.

Obecné soudy se řádně vypořádaly i s jeho námitkami, že jednal za společnost s ručením omezeným a na odůvodnění jejich rozhodnutí lze v tomto směru odkázat (str. 13 rozsudku, str. 5-6 usnesení). Skutková podstata trestného činu je naplněna i tehdy, když dojde k obohacení jiné osoby, než pachatele.

Pokud jde o nesprávnost uložení souhrnného trestu, stěžovatel blíže nespecifikoval, v čem ji shledává. Ústavní soud v tomto smyslu pochybení nezjistil, přičemž i komentář k trestnímu řádu uvedený postup, tedy uložení souhrnného trestu za dva sbíhající se trestné činy, z nichž za jeden byl již vyhlášen odsuzující rozsudek, a vedle toho samostatného trestu za třetí trestný čin, který s prvými dvěma není v souběhu, pokládá za správný (Šámal, Pavel a kol.: Trestní zákon komentář; 6. vydání, Praha, C.H.Beck, 2004, str. 308 I. dílu).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2006

František Duchoň

předseda senátu