Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 95/06 ECLI:CZ:US:2006:4.US.95.06 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint as clearly unfounded regarding procedural time limits.

Geschäftsnummer IV.ÚS 95/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by L. K. against lower court decisions declaring shareholder meetings invalid. The petitioner argued that the courts misapplied commercial law by treating citizen assemblies as shareholder meetings, but the Court found the complaint's procedural arguments did not match its substantive claims. The Court ruled that the lower courts correctly applied time limit provisions and that the petitioner failed to address the procedural bar of delay.

Legislator-Regeste

KI-generiert

Zákon o Ústavním soudu § 43 odst. 2 písm. a): The Constitutional Court must dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded when the applicant fails to substantiate the alleged violation of fundamental rights or when the complaint does not correspond to the actual legal issues decided by the lower courts.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint dismissal clearly unfounded procedural time limits shareholder meeting validity citizen assembly distinction commercial code application fundamental rights protection

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. K., zastoupeného Mgr. Danou Juroškovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Vítkovice, Mírové nám. 519/3d, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2005, č.j. 29 Odo 126/2005-281, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 2003, č.j. 8 Cmo 139/2003-128 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2002, č.j. 26 Cm 163/2001-78, ve znění usnesení ze dne 26. 6. 2002, č.j. 26 Cm 163/2001-83,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Domnívá se, že jimi byla porušena jeho základní práva plynoucí z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň stěžovatel namítá porušení čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadená rozhodnutí se týkají návrhu na určení, že usnesení zde specifikovaných členských schůzí jsou neplatná. Návrh se týkal tří členských schůzí, přičemž v jednom případě byl stěžovatel úspěšný již u nalézacího soudu. Následující jím podané opravné prostředky směřovaly jen do výroku II. rozhodnutí nalézacího soudu, kterým byl jeho návrh ohledně určení neplatnosti usnesení dalších dvou členských schůzí zamítnut. S tímto výrokem i s jeho odůvodněním se ztotožnil jak odvolací soud, který jej potvrdil, tak dovolací soud, když dovolání podané stěžovatelem odmítl.

Na tomto místě je třeba poznamenat, že petit ústavní stížnosti nekoresponduje s jejím odůvodněním. Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených usnesení, avšak výrokem I. usnesení nalézacího soudu bylo jeho návrhu zčásti vyhověno a výrok II. usnesení soudu odvolacího se týká odvolání dalšího účastníka řízení proti výroku I. usnesení nalézacího soudu. Argumentace použitá v ústavní stížnosti se tak vztahuje pouze ke stěžovatelovu nesouhlasu s výrokem II. usnesení nalézacího soudu, kterým byl jeho návrh zčásti zamítnut, dále k výroku I. odvolacího soudu, který rozhodnutí nalézacího soudu v této části potvrdil, a proti rozhodnutí o dovolání.

Část rozhodnutí nalézacího soudu, ve které byl stěžovatel neúspěšný, je odůvodněna v souladu s ust. § 242 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, marným uplynutím prekluzívní lhůty k podání návrhu na určení neplatnosti usnesení členské schůze. Správnost tohoto postupu potvrdil i odvolací soud. Dovolání pak bylo odmítnuto s odkazem na nedostatek otázky zásadního právního významu. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud podotýká, že proti závěru o opožděnosti návrhu a proti výkladu ustanovení § 242 obch.zák., na němž odvolací soud založil svůj potvrzující výrok, stěžovatel žádné konkrétní námitky neuvedl.

Jádro ústavní stížnosti spočívá v tom, že dle názoru stěžovatele obecné soudy pochybily, když na danou situaci aplikovaly ust. § 242 obch.zák., protože se v daném případě nejednalo o členské schůze, ale pouze o shromáždění občanů. Veškerá argumentace stěžovatele použitá v průběhu celého dosavadního řízení včetně ústavní stížnosti je potom zaměřená na prokázání tohoto tvrzení. Následně mělo být dle stěžovatele na akty z tohoto shromáždění vzešlé aplikováno ust. § 39 o.z.

Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a rozhodnutími obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Především Ústavní soud připomíná, že jeho postavení v systému českého soudnictví mu neumožňuje přezkoumávat otázky aplikace a interpretace tzv. "jednoduchého" práva. Ústavní soud není další instancí v soustavě soudů obecných, je konstituován mimo tuto soustavu jako orgán ochrany ústavnosti. Přezkum napadených rozhodnutí státních orgánů tedy provádí v jiné rovině, které dle názoru Ústavního soudu stěžovatelem použitá argumentace nedosahuje. Než může obecný soud přistoupit k posuzování věci samotné, musí nejprve vyřešit otázky splnění procesních podmínek zahájení řízení. Soudy tedy postupovaly v souladu se zákonem i ústavním pořádkem a ani stěžovatel se v průběhu řízení před obecnými soudy k otázce opožděnosti svého návrhu nijak nevyjadřoval a jeho argumentace tak šla mimo závěr, na kterém byla napadaná usnesení postavena.

Výroky usnesení nalézacího (výrok I.) a odvolacího (výrok II.) soudu, které se týkají části návrhu, v níž byl stěžovatel úspěšný, nejsou, vzhledem k jeho úspěchu ve věci, způsobilé zasáhnout do jeho základních práv a svobod.

Vzhledem ke všem výše uvedeným okolnostem Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV.senátu Ústavního soudu