Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 571/06 ECLI:CZ:US:2006:4.US.571.06 KI-generiert

Constitutional complaint dismissed because the bar association lacks standing as a public authority, not a rights holder.

Geschäftsnummer IV.ÚS 571/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by the Czech Bar Association against administrative court rulings. The Bar Association argued that its disciplinary decisions violated the accused lawyer's fair trial rights and that courts failed to adequately punish the lawyer's misconduct. The court rejected the complaint because the Bar Association, as a public authority empowered to discipline lawyers, lacks the active standing to challenge administrative court decisions at the Constitutional Court.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; A public authority acting as a disciplinary body lacks active standing to file a constitutional complaint against administrative court decisions, as it cannot claim to defend its own rulings against judicial review.

Schlagwörter

KI-generiert
active standing public authority disciplinary body constitutional complaint administrative review legal profession judicial hierarchy

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní stížnost byla proto odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
čl. 90 Ústavy ČR
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tím, že dle stěžovatelčina názoru Vrchní, resp.
§ 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelka nemá s vedlejší účastnicí v kárném řízení rovné postavení, naopak je právnickou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (t.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl dne 26. září 2006 ve věci ústavní stížnosti České advokátní komory se sídlem Národní třída 16, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Janem Sykou, advokátem, AK Školská 12, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 2 As 37/2005, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2005, sp. zn. 7 Ca 11/2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností domáhá se stěžovatelka zrušení rozhodnutí shora uvedených.

Obsah ústavní stížnosti, jakož i průběh předcházejícího řízení postačí, vzhledem k dále uvedenému, reprodukovat jen potud, že stěžovatelka domáhá se zrušení naříkaných rozhodnutí v přesvědčení, že jimi byla porušena její základní práva na spravedlivý proces zaručená čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tím, že dle stěžovatelčina názoru Vrchní, resp. posléze Městský soud v Praze opakovaně zaujaly právní názor [zavazující stěžovatelku vystupující v pozici kárného orgánu posuzujícího jednání kázně obviněné advokátky (v řízení před obecnými soudy žalobkyně a před Ústavním soudem vedlejší účastnice)], který podle stěžovatelky "není správný pro rozpor se zákonem, a proto nemůže být závazný, s těmi důsledky, které jsou pak učiněny napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu". Stěžovatelka zdůvodňuje, že se vedlejší účastnice dopustila významného excesu z povinností advokátky (porušení povinné mlčenlivosti), avšak postup soudů opakovaně rušících stěžovatelčina rozhodnutí o vyškrtnutí vedlejší účastnice ze seznamu advokátů na dobu 3 měsíců brání jí vedlejší účastnici za tento stěžovatelkou tvrzený exces adekvátně postihnout.

Nadto stěžovatelka namítá neúplnost odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a obsáhle odůvodňuje, proč by jí v následujícím řízení měly obecné soudy přiznat náhradu nákladů řízení spočívající v nákladech spojených s právním zastoupením advokátem.

Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí je patrno, že stěžovatelka jako samosprávná stavovská organizace v posuzované věci svým kárným senátem opakovaně (20. 10. 1995, 29. 11. 1999, 30. 8. 2002) uznávala vedlejší účastnici vinnou kárným proviněním podle ustanovení § 25 odst. 1 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, proti kterýmžto rozhodnutím podávala vedlejší účastnice odvolání k Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud v Praze rozsudky z 30. 6. 1998, čj. 7 A 194/1995-33, a z 29. 11. 2001, čj. 7 A 27/99-30, prvá dvě rozhodnutí kárného senátu zrušil. Městský soud v Praze o odvolání vedlejší účastnice rozhodoval jako o žalobě (v důsledku změny právní úpravy správního soudnictví); té vyhověl zrušením i v pořadí třetího rozhodnutí kárného senátu. Kasační stížnost proti tomuto rozsudku byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu též ústavní stížností napadeného. Oba tyto rozsudky jsou napadeny ústavní stížností.

Ústavní stížnost musela být bez věcného přezkumu stěžovaných rozhodnutí odmítnuta, neboť jde o návrh podaný osobou k podání ústavní stížnosti zjevně neoprávněnou.

Z již uvedeného vyplývá, že v řízení před obecnými soudy nevystupovala stěžovatelka v pozici právnické osoby soukromého práva, ale v pozici orgánu vrchnostensky rozhodujícího o tom, zda se vedlejší účastnice dopustila kárného provinění. Toto rozhodování svěřil jí zákon č. 128/1990, o advokacii; stejně jí ho svěřuje i nyní platný zákon o advokacii. Stěžovatelka nemá s vedlejší účastnicí v kárném řízení rovné postavení, naopak je právnickou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (t. j. právnickou osobou, které zákon svěřil rozhodování o právech a povinnostech fyzických osob v oblasti veřejné správy). Toto své postavení ostatně stěžovatelka ani nezpochybňuje, což plyne ze všech jejích postojů v řízeních, v nichž soudy rozhodující ve správním soudnictví (ať už před či po nabytí účinnosti soudního řádu správního) její rozhodnutí přezkoumávaly; zcela zřetelně podává se tento závěr z toho, že stěžovatelka jako správní orgán ve smyslu citovaného ustanovení s. ř. s. napadla ústavní stížností naříkané rozhodnutí městského soudu i kasační stížností.

Z vyloženého je pak nezbytno učinit závěr, že stěžovatelka v této právní věci - nedisponujíc způsobilostí být nositelkou základních práv a svobod - postrádá aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti (srov. též např. usnesení III. ÚS 254/99, publ. in Sb. n. a u., sv. 16. str. 369). Absurdní je představa, že by se správní orgán mohl u Ústavního soudu "bránit" proti rozhodnutí obecného soudu, který jím vydané rozhodnutí ruší, s argumentací údajně vadného právního názoru soudu; ve svých důsledcích by připuštění řečeného znamenalo naprostou eliminaci soudního přezkumu správních rozhodnutí "přesunutím" tohoto přezkumu na Ústavní soud, což - jak netřeba již blížeji osvětlovat - bylo by v přímém rozporu s celou řadou ustanovení ústavního pořádku, především již s principy demokratického právního státu, za který se Česká republika v čl. 1 odst. 1 Ústavy prohlašuje.

Ústavní stížnost byla proto odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Jak obiter dictum možno připomenout, že ve vztahu k stěžovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze by bylo ústavní stížnost (i v případě jejího podání oprávněnou osobou) nutno hodnotit jako nepřípustnou, neboť je vyloučeno domáhat se u Ústavního soudu kasace kasačního (tedy řízení neukončujícího) rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 26. září 2006

Miloslav Výborný, v. r.

soudce zpravodaj