Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 497/06 ECLI:CZ:US:2006:4.US.497.06 KI-generiert

Constitutional Court dismissed appeal as lower courts properly applied criminal law without violating fundamental rights.

Geschäftsnummer IV.ÚS 497/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court of the Czech Republic rejected a constitutional complaint filed by a defendant convicted of embezzlement. The applicant argued that lower courts violated his fundamental rights by failing to properly assess the subjective and material elements of the crime. The court found the lower courts' decisions sufficiently reasoned and consistent with the principle of independent judicial decision-making, concluding that no constitutional violation occurred.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 83, § 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR; The Constitutional Court may not intervene in ordinary court decisions unless they violate constitutionally guaranteed fundamental rights, and such decisions must be reasoned and consistent with the principle of independent judicial decision-making.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint independent judicial decision fundamental rights violation criminal law application reasonable justification requirement

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
8 Tdo 212/2006 poté, co přezkoumal trestní věc stěžovatele v intencích dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost jeho dovolání směřující do usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21.
§ 248 odst. 1, 2 tr. zák.
čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 39 Listiny základních práv a svobod
1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
čl. 81 Ústavy ČR
čl. 91 Ústavy ČR
81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů.
čl. 83 Ústavy ČR
čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR
83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR
6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) odkázat, lze takto označit jako průmět nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR.
§ 14 zák. č. 6/2002 Sb.
§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

IV. ÚS 497/06

Ústavní soud rozhodl dne 22. srpna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatele P. Ch., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem Kalefova 404, 293 01 Mladá Boleslav, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2006 sp. zn. 8 Tdo 212/2006, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. října 2005 sp. zn. 11 To 341/2005 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. června 2005 sp. zn. 1 T 149/2004, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. dubna 2006 sp. zn. 8 Tdo 212/2006 poté, co přezkoumal trestní věc stěžovatele v intencích dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost jeho dovolání směřující do usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. října 2005 sp. zn. 11 To 341/2005, kterým bylo jako nedůvodné zamítnuto odvolání (stěžovatele) proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 29. června 2005 sp. zn. 1 T 149/2004. Tímto rozhodnutím nalézacího soudu byl stěžovatel pro blíže popsané jednání uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry dle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Poškození byli výrokem citovaného rozsudku odkázáni se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Uvedená rozhodnutí obecných soudů stěžovatele napadl včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností.

V naraci svého návrhu rozsáhle zrekapituloval průběh dosavadního řízení před obecnými soudy, přičemž předestřel vlastní náhled na právní posouzení jeho trestní věci s tvrzením, že (pro jeho vývody) nedošlo jednak k naplnění subjektivní, a dále potom ani materiální stránky předmětného trestného činu. Z důvodů takto v návrhu blíže rozvedených tvrzení namítal porušení svých ústavně zaručených základních práv a ústavních kautel plynoucích z čl. 8 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Vycházeje z tohoto svého přesvědčení, domáhal se posléze, aby Ústavní soud v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil.

Ústavní soud není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].

Toto vykročení, resp. porušení práv v rovině práva jednoduchého, nalézající odraz v relevantním zásahu do ústavních práv stěžovatele, Ústavní soud po přezkoumání obsahu napadených rozhodnutí neshledal. Ta jsou v dostatečném rozsahu, logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a obsáhle reagují na námitky stěžovatele opětovně předkládané v ústavní stížnosti; především potom velmi zevrubně konzistentní argumentací napadené usnesení Nejvyššího soudu.

Závěry, ke kterým obecné soudy dospěly a na něž postačí pro jejich srozumitelnost (především těch v usnesení Nejvyššího soudu vyslovených, jemuž přísluší primárně a především výklad jednoduchého práva; § 14 a násl. zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) odkázat, lze takto označit jako průmět nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. O aplikaci jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech jako svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění, pročež ji objektivně není možno akceptovat, se v daném případě evidentně nejedná (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci

sp. zn. III. ÚS 126/04

,

III. ÚS 303/04

,

II. ÚS 539/02

,

IV. ÚS 221/04

a další).

Vyjádřeno poněkud jiným způsobem, z povahy postavení Ústavního soudu, jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti, stížnostních bodů návrhu ve spojení s dostatečným odůvodněním rozhodnutí obecných soudů, jakož i judikatury příkladmo vyjmenované podává se zjevná neopodstatněnost návrhu stěžovatele; proto byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. srpna 2006