IV.ÚS 205/06 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud rozhodl dne 23. června 2006 o ústavní stížnosti Městské části Prahy 4, Táborská č. 350, 140 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou, AK se sídlem Medkova č. 913/48, 140 00 Praha-Chodov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006, čj. 58 Co 21/2006-61, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného usnesení obecného soudu s tvrzením, že uvedeným usnesením došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a soudní ochranu, zakotvených zejména v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a z přiložené kopie rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplynulo, že Městský soud v Praze, jako soud odvolací ve sporu, v němž je stěžovatelka stranou žalovanou, napadeným usnesením zrušil rozsudek soudu I. stupně a vrátil mu věc k dalšímu projednání. Proti tomuto usnesení stěžovatelka podala v řádné lhůtě dovolání podle ust. § 239 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Další obsah ústavní stížnosti není třeba více rozvádět, neboť všechny podstatné okolnosti jsou stěžovateli, účastníku řízení, jakož i vedlejšímu účastníku řízení dobře známy.

Ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud předtím, než přikročí k meritorním projednávání věci, vždy zkoumá formální (procesní) stránku ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, může se jím zabývat po věcné stránce. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stanoví, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Při rozhodování o ústavních stížnostech Ústavní soud konstantně a zcela v souladu se shora citovaným ustanovením zákona o Ústavním soudu vychází ze zásady tzv. subsidiarity ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je krajním prostředkem ochrany práva nastupujícím v okamžiku, kdy již došlo k využití všech dostupných standardních nástrojů, které má účastník řízení k ochraně svých práv ze zákona k dispozici. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto do činnosti soudní moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci soustavy obecných soudů již možná není.

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou proto vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených (a kasace pravomocných rozhodnutí), v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, vyplývajícími z příslušných procesních norem. V posuzovaném případě nedošlo k pravomocnému ukončení sporu mezi stěžovatelkou, jako stranou žalovanou, a žalobcem. Po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu řízení bude pokračovat u soudu I. stupně. V rámci nového projednávání věci je stěžovatelka, jako účastník, stále nadána procesními právy a tudíž se zde také může, v souladu se shora nastíněnou zásadou subsidiarity, domáhat ochrany svých základních práv, včetně těch, jejichž porušení v ústavní stížnosti namítá. Teprve v okamžiku pravomocně skončeného řízení, kdy již nebude moci použít žádných opravných prostředků daných jí k dispozici zákonem, bude se moci, za předpokladu trvajícího tvrzení porušení svých základních práv a svobod, obrátit na Ústavní soud. Z uvedeného je patrno, že nebyl splněn jeden ze základních procesních předpokladů dovolujících meritorní přezkum ústavní stížnosti; Ústavní soud se námitkami stěžovatelky, kterými deklaruje porušení svých základních práv, nemohl dále zabývat.

Nepřípustnou ústavní stížnost musil Ústavní soud v souladu s ustanovením § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 23. června 2006

Miloslav Výborný

soudce zpravodaj