Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 458/06 ECLI:CZ:US:2006:3.US.458.06 KI-generiert

III.ÚS 458/06 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer III.ÚS 458/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti K. S., zastoupeného Helenou Dvornou, advokátkou se sídlem 130 00 Praha 3, Řehořova 52, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 23 Co 49/2006, takto:

Legislator-Regeste

KI-generiert

III.ÚS 458/06 · Ústavní soud České republiky: Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

III. ÚS 458/06

Ústavní soud rozhodl dne 3. srpna 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného, o ústavní stížnosti K. S., zastoupeného Helenou Dvornou, advokátkou se sídlem 130 00 Praha 3, Řehořova 52, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. 23 Co 49/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, v záhlaví označené rozhodnutí Městského soudu v Praze, jímž bylo jako věcně správné potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 8. 2005 č. j. E 4118/96-49, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele - v daném řízení v postavení povinného - na zastavení výkonu rozhodnutí nařízeného k vymožení povinnosti uhradit částku 405,- Kč s příslušenstvím, která mu byla uložena platebním rozkazem jmenovaného soudu ze dne 14. 12. 1993. Zastavení výkonu rozhodnutí navrhoval stěžovatel s tvrzením, že vykonávaný titul mu nebyl doručen a že podpis na doručence, dokládající doručení titulu, není jeho pravým podpisem.

Stěžovatel v důvodech ústavní stížnosti uvádí, že z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu nelze vysledovat, z jakého důvodu se soud o existenci rozdílných podpisů, které spis obsahoval, nezmínil, z jakého důvodu byla jeho obrana týkající se nepravosti jeho podpisu pominuta a totéž podle něj platí o absenci důvodů, proč považoval soud rozdílné podpisy na různých dokladech, které ve stížnosti specifikuje, za bezvýznamné pro své rozhodnutí. Tímto podle stěžovatele "deliktním jednáním nikoli ve smyslu ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. a i dalšími pochybeními soudů 1. a 2. stupně" došlo k porušení shora označených norem a navrhl proto v petitu zrušení nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu I. stupně.

Poté, co se seznámil s argumentací ústavní stížnosti a obsahem v záhlaví označeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Jakkoli možno odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně vytýkat nesprávné označení použitých zákonných ustanovení, je z něj - podle reprodukce odvolacího soudu odpovídající údajům stěžovatele v ústavní stížnosti - patrno, že návrhu stěžovatele na zastavení výkonu rozhodnutí nebylo vyhověno proto, že své tvrzení o tom, že exekuční titul mu nebyl doručen, v řízení neprokázal. Odvolací soud pak, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, uvedený závěr považoval za věcně správný a v odůvodnění svého rozhodnutí také uvedl, co jej k tomuto závěru vedlo. Z důvodů tam uvedených je sice zřejmé, že odvolací soud se skutečně nezabýval srovnáváním podpisů stěžovatele, dal však podle Ústavního soudu - s poukazem na průběh řízení, procesní postup stěžovatele i časové souvislosti (datum vydání exekučního titulu 14. 12. 1993, datum doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí stěžovateli 11. 7. 2000, podání odvolání stěžovatele do uvedeného rozhodnutí, které bylo soudem posouzeno jako opožděné) - dostatečně najevo, že tak neučinil proto, že tvrzení stěžovatele zpochybňující podpis na doručence exekučního titulu, učiněné vůči soudu teprve v říjnu 2003, považuje za nevěrohodné resp. účelové, i když to v odůvodnění explicitně nevyjádřil. Jeho závěr, o nějž opřel své rozhodnutí, je přezkoumatelný, nevykazuje prvky libovůle a lze tak na něj odkázat. Samotný nedostatek odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně, obsahující shora uvedené nepřesnosti, není způsobilý posunout věc do ústavněprávní roviny, zejména bere-li se v úvahu, že jde o věc bagatelní. Ústavní soud totiž již ve své dřívější rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech

sp. zn. IV. ÚS 695/01

,

IV. ÚS 248/01

,

IV. ÚS 8/01

,

III. ÚS 405/04

) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne ze shora uvedeného, napadená rozhodnutí považovat nelze - je ústavní stížnost vyloučena.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná odmítnuta podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2006