Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 384/06 ECLI:CZ:US:2006:3.US.384.06 KI-generiert

Constitutional Court dismisses appeal on prior rejection of fee waiver as clearly unfounded. The Court rejects the claim that denying fee waivers violated constitutional rights. The Court dismisses the appeal because the claim was already rejected in similar prior decisions. The Court ruled that fee waiver determinations are within the general courts' exclusive sphere. The Court found no reason to deviate from established precedent regarding fee waivers. The Court emphasized the principle of legal certainty and judicial independence. The Court held that the claim was clearly unfounded under the Constitutional Court Act. The Court refused to re-evaluate the general courts' decision on fee waivers. The Court concluded that the claim lacked logical or substantive grounds for rejection.

Geschäftsnummer III.ÚS 384/06
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by a lawyer against court decisions denying her exemption from court fees. The complainant argued that the lower courts arbitrarily discriminated against her and violated her right to court protection by labeling her claim as clearly unsuccessful without proper reasoning. The Court rejected this claim because it was already found clearly unfounded in three identical prior decisions involving the same legal issue. Consequently, the Court ruled that the complaint was clearly unfounded under the relevant statute and dismissed it without further review.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu; The Constitutional Court may dismiss a constitutional complaint as clearly unfounded if the claim has been previously assessed and rejected in identical circumstances, thereby upholding legal certainty and judicial independence.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint fee waiver exemption clearly unfounded legal certainty judicial independence prior precedent court fees

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl.
čl. 2 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky
1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 2 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), a čl.
čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti MUDr. K. G., zastoupené JUDr. Pavlem Čadrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 28, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2006, č.j. 1 Co 13/2006-36, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005, č.j. 37 C 138/2005-16, takto :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud pro porušení čl. 1, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 3, čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 2 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatelka zahájila před Městským soudem v Praze řízení o ochranu osobnosti proti členu komise, jež rozhodovala ve výběrovém řízení na obsazení jí původně zastávaného pracovního místa, ve kterém neuspěla. Spolu s žalobou podala i návrh na osvobození od soudních poplatků, o kterém soud prvního stupně rozhodl napadeným usnesením tak, že jí osvobození nepřiznal s odůvodněním, že v řízení jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Rovněž napadeným usnesením odvolací soud toto rozhodnutí ze stejných důvodů potvrdil.

Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti s těmito závěry nesouhlasí. Podrobně popisuje okolnosti, které ji vedly k podání žaloby na ochranu osobnosti, a vyslovuje přesvědčení, že ji obecné soudy tím nejen "bezdůvodně znevýhodňují" a "odpírají tak ústavní právo na soudní ochranu", nýbrž i neoprávněně diskreditují, když "vytváří prostor k bezdůvodnému negativnímu pohledu" na její osobu. Takovým postupem - aniž by bylo zřejmé na základě jakých poznatků (před vlastním jednáním) k vyslovenému závěru dospěly - předjímají konečné rozhodnutí ve věci a dávají najevo, že její žaloba, resp. snaha o to, aby nebylo poškozeno její jméno, čest a pověst, není oprávněná. Stěžovatelka současně namítá, že usnesení odvolacího soudu "postrádá řádné a přezkoumatelné odůvodnění právního posouzení věci", což ve svých důsledcích představuje porušení práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst.1 Listiny. Nesouhlas stěžovatelky směřuje i do vlastního obsahu odůvodnění usnesení odvolacího soudu, které pokládá za způsobilé (dalšího) zásahu do práv na ochranu osobnosti, deklarovaných čl. 10 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d/ rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (viz též § 72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.

To je významné potud, že tak je tomu i v posuzované věci.

K otázce osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že "rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip jejich nezávislosti (čl. 82 Ústavy) Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl" (viz kupříkladu usnesení ve věcech

sp. zn. IV.ÚS 271/2000

,

II.ÚS 531/03

,

II.ÚS 247/04

,

III.ÚS 404/04

,

II.ÚS 17/05

,

II.ÚS 541/05

,

I.ÚS 396/05

). Zásah Ústavního soudu by v těchto případech byl namístě pouze tehdy, jestliže by došlo k porušení základních práv v důsledku nesprávné aplikace podústavního práva, zejména tehdy, šlo-li by o svévolný výklad anebo v případě interpretace, která by byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

V usneseních ze dne 10. 8. 2006,

sp. zn. I. ÚS 511/06

, ze dne 5. 9. 2006,

sp. zn. IV.ÚS 321/06

, ze dne 12. 9. 2006,

sp. zn. IV.ÚS 267/06

posuzoval Ústavní soud - z vyložených hledisek - ústavní stížnost stěžovatelky proti obsahově shodným rozhodnutím téhož odvolacího soudu, jímž potvrdil usnesení (téhož) soudu prvního stupně, že se stěžovatelce nepřiznává osvobození od soudních poplatků (a to z týchž důvodů). V uvedených rozhodnutích Ústavní soud stížnosti stěžovatelky (obdobného obsahu) kvalifikoval (ve smyslu výše uvedeného) jako návrhy zjevně neopodstatněné, a podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavní soudu, je odmítl.

Jelikož Ústavní soud neshledal žádný důvod (logický ani věcný), aby nyní rozhodl jinak, uchýlil se - ve smyslu shora vyložené zásady - k ustanovení § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, a posuzovanou ústavní stížnost odmítl rovněž; na odůvodnění předchozích rozhodnutí se přitom odkazuje.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2006

Jan M u s i l v. r.

předseda senátu