IV.ÚS 395/05 · Ústavní soud České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 1. srpna 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele N. S., zastoupeného JUDr. Zdenkou Bednářovou, advokátkou se sídlem Pod Budínem 1415, Rychnov nad Kněžnou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2005, č. j. 53 Co 618/2004 - 281, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 9. 2004, č. j. 5 P 415/2003 - 252, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv garantovaných v čl. 3 odst. 1, čl. 32 odst. 1, odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil soud odvolací rozsudek soudu I. stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na změnu výchovy a to svěření nezletilého P. S., do jeho výchovy.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obvodní soud na základě nedostatečně zjištěných skutečností dospěl k závěru, že podle ustanovení § 28 zákona o rodině nebyla splněna podmínka změny poměrů, která by soud vedla k rozhodnutí o změně výkonu rodičovských práv a povinností. Dále namítá, že soudy nevyhověly jeho návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem a odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů. Stěžovatel je toho názoru, že nesprávným rozhodnutím obecných soudů byl jako rodič poškozen na svém právu výchovy a péče o svého syna a jeho základní právo pečovat o své dítě mu nebylo zaručeno v důsledku jeho pohlaví. Dále tvrdí, že při jednání před soudy byla také narušena rovnost účastníků řízení a soudy se řádně nevypořádaly s jeho právní argumentací a svůj výsledný právní názor řádně nezdůvodnily. Tím obecné soudy zasáhly do jeho základních práv chráněných ustanoveními čl. 3 odst. 1, čl. 32 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, a proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem oba napadené rozsudky zrušil.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti porušení jeho práva na spravedlivý proces, Ústavní soud shledal toto jeho tvrzení neopodstatněným. Rozsah práva na spravedlivý proces zakotvený v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Tato ustanovení garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelovy námitky, o nichž má za to, že podporují jeho tvrzení o porušení základního práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním důvodů, které stěžovatel uvedl již v řízení před odvolacím soudem. Samu okolnost, že soud I. i II. stupně nepřisvědčil jeho argumentaci, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na soudní ochranu.

Namítá-li stěžovatel, že obecné soudy neprovedly jím navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, v němž spatřuje tzv. opomenutý důkaz, Ústavní soud k tomu uvádí, že jeho úkolem není skutkové a právní objasnění věcí a nepřísluší mu hodnotit provedení či neprovedení důkazů, nýbrž je oprávněn pouze posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda při takovém vybočení nebyla porušena stěžovatelova základní práva a svobody. Hodnocením důkazů obecným soudem se Ústavní soud může zabývat jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud dále připomíná, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle § 132 o. s. ř. hodnotí důkazy podle svého uvážení, resp. dle § 120 o. s. ř. mu přísluší rozhodnout, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv.

V daném případě Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli, že řízení je zatíženou vadou spočívající v tzv. opomenutém důkazu. Dle judikatury Ústavního soudu se mluví o opomenutých důkazech za situace, kdy návrh účastníka řízení na provedení určitého důkazu byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut či zcela opomenut, tedy že v odůvodnění rozhodnutí o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či jen okrajová a obecně neodpovídající povaze a závažnosti věci a také tehdy, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění rozhodnutí zohledněny, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení (srov. např. rozhodnutí ve věci IV. ÚS 570/03, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, nález č. 91, str. 377). V daném případě k takové procesní situaci nedošlo a opodstatněnost tohoto závěru je zřejmá i z celého průběhu řízení a skutečností vyplývajících z dalších důkazů provedených odvolacím soudem, konkrétně ze zprávy odboru péče o dítě Městské části Praha 5 ze dne 17. 3. 2005, kterou odvolací soud zohlednil ve svém rozhodnutí.

Ústavní soud po důkladném seznámení se s oběma napadenými rozhodnutími konstatuje, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Soudy nalézací a odvolací vycházely ve svých rozhodnutích ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a učiněná zjištění ústavně konformně právně posoudily, což vyplývá z řádného odůvodnění jejich rozhodnutí. Ústavní soud tedy neshledal v postupu obecných soudů stěžovatelem tvrzený zásah do jeho základních práv.

Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný (§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. srpna 2005

Michaela Židlická

předsedkyně senátu