Constitutional Court dismisses appeal regarding evidence and fair trial rights in criminal proceedings. The court rejects claims that the appellate court violated the defendant's rights. The decision upholds the principle that the Constitutional Court is not a super-review instance. The court finds the appeal clearly unfounded based on existing procedural safeguards. The ruling emphasizes the limited scope of constitutional review in criminal cases. The court concludes that the defendant's rights were adequately protected by lower courts. The decision confirms the finality of the appellate court's judgment on evidence issues. The court determines no constitutional violation occurred in the trial process. The appeal is rejected as the lower courts handled the case correctly. The ruling affirms the standard of review for constitutional complaints in criminal law.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the appellant against the appellate court's confirmation of a criminal conviction. The appellant argued that the appellate court failed to conduct all evidence proposed during the trial and violated fair trial rights by not granting the right to the final word. The court ruled that it is not a super-review instance and does not re-evaluate evidence unless a constitutional order is breached, finding the lower courts' handling of the case sufficient. Consequently, the court determined the complaint was clearly unfounded and rejected it under the relevant statutory provision.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court is not a super-review instance and does not re-evaluate evidence or procedural errors unless a clear violation of constitutional order is demonstrated, limiting its review to the intensity of interference with fundamental rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
III. ÚS 83/05
Ústavní soud rozhodl dne 5. dubna 2005 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Martou Ježdíkovou, advokátkou v Liberci, Valdštejnská 381/6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2004, sp. zn. 6 To 88/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vrchní soud v Praze shora uvedeným usnesením potvrdil k odvolání stěžovatele jako obžalovaného rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2004, čj. 48 T 9/2004-874, jímž Městský soud v Praze uznal stěžovatele vinným pomocí k trestnému činu podvodu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. z., § 8 odst. 1 tr. z., a § 250 odst. 1 a 4 tr. z. a odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců. Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen Listina, domáhá zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Praze.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel předně namítá, že ani Vrchní soud v Praze jako soud odvolací neprovedl všechny důkazy navržené v trestním řízení stěžovatelem jako obžalovaným. K tomu je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při hodnocení důkazů nedošlo k porušení ústavního pořádku. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci a zabýval se proto zevrubně otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva (zejména právo na spravedlivý proces). To však Ústavní soud neshledal a dovodil, že s podstatou stěžovatelových námitek se dostatečně vypořádal již Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení. Ústavní soud respektuje skutečnost, že podle judikatury (např. nález Ústavního soudu
I. ÚS 425/97
, Sb.n.u.ÚS, sv. 13, str. 305) není obecný soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Rozsudek Vrchního soudu v Praze je přesvědčivý, soud se v něm podrobně zabývá skutečnostmi a důkazy, o něž se opíral, a odpovídajícím způsobem se vypořádal s důvody, proč nevyhověl návrhům obhajoby na výslech uvedených svědků a provedení dalších důkazů. Proto ani Ústavní soud nedospěl k závěru, že by neprovedením navrhovaných důkazů byl porušen zákon a zásady spravedlivého procesu v této věci.
Stěžovatel dále namítá, že se Vrchní soud v napadeném usnesení dostatečně nevypořádal se skutečností, že stěžovateli v řízení před soudem prvého stupně nebylo v závěru hlavního líčení dáno právo posledního slova. Podle Ústavního soudu se Vrchní soud v Praze s touto procesní chybou soudu prvého stupně dostatečně vypořádal, když upozornil, jakkoliv jde nesporně o procesní chybu soudu prvého stupně, na další skutečnosti řízení, zejména na fakt, že stěžovatel jako obžalovaný se aktivně účastnil celého řízení, průběžně se vypořádával s prováděnými důkazy, kladl znalcům i svědkům otázky a především v hlavním líčení dne 13. 8. 2004 pronesl též vlastní závěrečnou řeč. Není úkolem Ústavního soudu, aby tuto procesní chybu napravoval v rámci řízení o ústavní stížnosti, když argumentaci Vrchního soudu v Praze v napadeném rozhodnutí považuje za dostatečnou. Ústavní soud není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech, a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavou zaručených základních práv, a v této souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv (shodně nález
I. ÚS 60/97
, Sb.n.u.ÚS, sv. 11, str. 9 násl.).
Stěžovatel dále namítá, že v prvním stupni o jeho věci rozhodoval soud, jehož soudci měli být jako podjatí vyloučeni. Ani s tímto argumentem se Ústavní soud neztotožnil, když důvody podjatosti Ústavní soud nepřezkoumává, pokud se s námitkami obžalovaného dostatečně vypořádaly obecné soudy. Tak se tomu stalo i v tomto případě a stěžovatele je možno odkázat na jím citované usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 Ntd 30/2004 ze dne 20. 10. 2004, které se s otázkou podjatosti ústavně konformně vypořádává. S ohledem na to, že trestní řád nestanoví, že se o otázkách podle § 25 tr. ř. rozhoduje ve veřejném zasedání, bylo ústavně konformní, pokud Vrchní soud o tomto rozhodl v neveřejném zasedání (srov. § 240 tr. ř.). Proto ani nemohlo dojít k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, jak namítá stěžovatel.
Ústavní soud proto došel k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2005