Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 163/05 ECLI:CZ:US:2005:3.US.163.05 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint for exhaustion of remedies and lack of jurisdiction.

Geschäftsnummer III.ÚS 163/05
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by the Royal Canons of the Premonstratensians against a Supreme Court decision and the court's specialization of church property cases. The Court found the complaint inadmissible because the underlying civil proceedings were not yet conclusively terminated, violating the principle of exhaustion of remedies. Additionally, the Court ruled it lacked jurisdiction to review the Supreme Court's internal work distribution plan, as this falls within the Supreme Court's own organizational competence.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.; § 43 odst. 1 písm. d) a e) zák. č. 182/1993 Sb.: A constitutional complaint is inadmissible if the proceedings have not been conclusively terminated and all legal remedies have not been exhausted; furthermore, the Constitutional Court lacks jurisdiction to review the internal organizational arrangements of the Supreme Court.

Schlagwörter

KI-generiert
exhaustion of remedies constitutional complaint admissibility internal court organization specialization of cases jurisdiction of Constitutional Court subsidiarity principle church property disputes

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.
§ 43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb.
§ 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb.
čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

III. ÚS 163/05

Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2005 o ústavní stížnosti Královské kanonie premonstrátů na Strahově se sídlem v Praze 1, Strahovské nádvoří 1/132, zastoupené Doc. JUDr. Karlem Klímou, advokátem se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 12, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. 20 Cdo 2179/2003 a proti zásahům do ústavně zaručených práv a svobod, t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, jímž jmenovaný soud k dovolání Pozemkového fondu České republiky zrušil potvrzující rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2001 sp. zn. 30 Co 449/2001 a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 6 C 1662/99 ze dne 3. 4. 2001, kterým bylo vyhověno žalobě stěžovatele na určení, že je vlastníkem v žalobě označených nemovitostí. Dále navrhuje, aby Nejvyššímu soudu bylo uloženo nepokračovat v zásazích do ústavně zaručených práv stěžovatele specializací církevních věcí příslušností jediného senátu.

V důvodech ústavní stížnosti stěžovatel podrobně rozvádí své výhrady proti napadenému rozhodnutí, zejména také v souvislosti se způsobem jeho zdůvodnění, v němž jmenovaný soud mj. odkázal na svůj dřívější rozsudek, který byl uveřejněn pod č. 186/202 v časopise Soudní judikatura se závěrem, že zmíněný uveřejněný rozsudek se týká věci "týchž účastníků řízení, jež vycházela z obdobných skutkových poměrů a také právní argumentace užitá soudy i účastníky je tam i zde shodná a tudíž ani Nejvyšší soud nemá důvod tehdejší právní názory opustit a vyjadřuje se i v dané věci ve shodě s nimi".

V návaznosti na tyto a další námitky vznášené proti napadenému rozsudku a s odkazem na dopis předsedkyně Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 11. 2003, z něhož je patrno, že případy žalob církevních právnických osob na ochranu jejich vlastnického práva, dotčeného zásahy státní moci v době nesvobody, jsou rozvrhem práce svěřovány k rozhodnutí pouze jednomu senátu Nejvyššího soudu a že v uvedené praxi bude i nadále pokračováno, spatřuje stěžovatel v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu a v jeho pokračujícím postupu porušování nejen práva na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], ale i dalších ústavně zaručených práv.

V ústavní stížnosti dále podrobně rozvádí své námitky proti popsanému systému rozvrhu práce u Nejvyššího soudu, který dle něj není v souladu s příslušným zákonem, jenž má na mysli čl. 38 odst. 1 věta druhá Listiny, tj. se zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Jeho důsledkem je koncentrace věcí podle právního předmětu pouze u jednoho senátu, nedovolující konfrontaci názorů jiných senátů či soudců a monopolizující tak jediný tradovaný rozhodovací názor, kterýžto způsob podle stěžovatele - kromě toho, že neodpovídá příslušným ustanovením zák.

č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, - vede i k porušení dalších ustanovení ústavního pořádku, vztahujících se k nezávislosti a nestrannosti soudu (v této souvislosti odkazuje na rozhodování Evropského soudu pro lidská práva ve věcech Hauschildt /1989-A resp. Piersach/1982/-A-53-§30), přístupu k němu i ústavní zásady práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). V zásadě z těchto důvodů, stručně shrnuto, navrhuje stěžovatel vydání nálezu, jak shora uvedeno.

Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální podmínky stanovené zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pro její věcné projednání a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně upozorňuje na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti (např.

III. ÚS 519/04

,

III. ÚS 720/04

a další), z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti obecných soudů, což znamená, že ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, nastupujícím zpravidla teprve tehdy, kdy je řízení ve věci jako celek pravomocně skončeno a náprava před obecnými soudy samotnými již není možná.

Za daného stavu věci, která dosud nebyla pravomocně skončena a kdy je zřejmé, že se jí bude znovu zabývat soud I. stupně, případně i soudy vyšších stupňů, nezbývá než v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu ústavní stížnost stěžovatele, v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu samotnému, považovat za nepřípustnou (§ 75 odst. l zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), neboť zatím nebyly vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla jako taková, v části směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu, podle § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona odmítnuta.

Ve zbývající části, pokud se stěžovatel domáhá vydání nálezu, jímž by bylo Nejvyššímu soudu uloženo nepokračovat v zásazích do ústavně zaručených práv specializací církevních věcí příslušností jediného senátu, pak byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. d) cit. zák., neboť v tomto směru šlo o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušným, a to s ohledem na své Ústavou ČR a zákonem o Ústavním soudu stanovené kompetence. V mezích zákonné úpravy řízení o ústavních stížnostech, tak jak je uvedena v zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jímž je Ústavní soud ve smyslu čl. 88 odst. 2 Ústavy ČR vázán, je Ústavní soud povolán v případech přípustné ústavní stížnosti v rámci řízení o ní posuzovat a zabývat se i ústavností názorů Nejvyššího soudu, rozhodně však nemůže zasahovat do pravomoci Nejvyššího soudu upravovat organizaci své činnosti vlastním rozvrhem práce, jak se v podstatě uvedenou částí petitu domáhá stěžovatel.

Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 1 písm. d) a e) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2005