Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 390/04 ECLI:CZ:US:2004:3.US.390.04 KI-generiert

Constitutional complaint dismissed because the applicant lacked standing to appeal and filed the complaint late.

Geschäftsnummer III.ÚS 390/04
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court dismissed the applicant's constitutional complaint against a Supreme Court decision rejecting his appeal. The applicant, acting as a third party in a tort case, argued that the Supreme Court incorrectly denied him the right to file an appeal under the Civil Procedure Code. The court found that the applicant had no legal standing to file an appeal as a third party and that the Supreme Court's decision correctly applied the law. Consequently, the Constitutional Court ruled that the applicant was not entitled to file a constitutional complaint against the judgment.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4 zák. č. 182/1993 Sb.; A constitutional complaint is inadmissible if the applicant lacks the right to file the preceding extraordinary remedy or if the complaint is filed outside the statutory time limit.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint admissibility third party standing appeal civil procedure code statutory time limit unfounded constitutional complaint

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4 zák. č. 182/1993 Sb.
§ 43 odst. 2 písm. a), § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb.
Pro výše uvedené byl návrh směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný, v další části pak jako podaný po lhůtě k tomu stanovené [§ 43 odst. 2 písm. a), § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
§ 93 odst. 3 obč. soudního řádu
54 Co 337/2003-100, to považuje za učiněné v rozporu s § 93 odst. 3 obč. soudního řádu, přiznávajícím vedlejšímu účastníku stejná práva a povinnosti, jako má sám účastník - dovolací soud však vyslovil názor, který oprávnění vedlejšímu účastníku k podání dovolání nepřiznává.
§ 203 odst. 1 obč. soudního řádu
§ 231 odst. 1 obč. soudního řádu
1 a § 231 odst. 1 obč. soudního řádu, ve znění účinném od 1.
§ 243b odst. 5 obč. soudního řádu
§ 218 písm. b) obč. soudního řádu

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

III. ÚS 390/04

Ústavní soud rozhodl dne 12. srpna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci navrhovatele V. A., zastoupeného JUDr. F. P. advokátem o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2004 č. j. 25 Cdo 435/2004-124 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2003 č. j. 54 Co 337/2003-100, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozhodnutí a vyslovil přesvědčení, že jimi byla porušena práva zakotvená v čl. 4 odst. 2, 3, 4 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto dovolání, které podal jako vedlejší účastník proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2003 č. j. 54 Co 337/2003-100, to považuje za učiněné v rozporu s § 93 odst. 3 obč. soudního řádu, přiznávajícím vedlejšímu účastníku stejná práva a povinnosti, jako má sám účastník - dovolací soud však vyslovil názor, který oprávnění vedlejšímu účastníku k podání dovolání nepřiznává. Dále poukázal na rozhodnutí soudů obou stupňů, jimiž bylo žalobkyni přiznáno odškodnění za ublížení na zdraví při dopravní nehodně, kterou způsobil po požití alkoholu, když náhrada škody byla zvýšena podle jeho výpočtů osminásobně, i když soudy v odůvodnění uvádějí, že šlo o zvýšení šestinásobné.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Lze ji podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, když takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku [§ 72 odst. 1 písm. a), odst. 3 a 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, zjištěn nebyl. Označený soud dovolání stěžovatele, který byl v řízení před soudy obou stupňů v postavení vedlejšího účastníka na straně žalované, s poukazem na § 203 odst. 1 a § 231 odst. 1 obč. soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2001, opodstatněně odmítl s tím, že bylo podáno osobou neoprávněnou. V odůvodnění usnesení vyložil oprávnění vedlejšího účastníka - pokud jde, dle výše citovaných ustanovení občanského soudního řádu, o podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost, a vzhledem k tomu, že občanský soudní řád neobsahuje ustanovení opravňující vedlejšího účastníka k podání dovolání, toto dle § 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. b) odmítl. Na uvedené odůvodnění lze v dalším odkázat.

S ohledem na zjištění, že stěžovateli nepříslušelo právo k podání dovolání, nelze pro běh lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2003 č. j. 54 Co 337/2003-100 přihlížet k datu doručení usnesení Nejvyššího soudu, když dovolání stěžovatele, jako vedlejšího účastníka v řízení před odvolacím soudem, nelze považovat za poslední procesní prostředek, který mu zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje. Proto lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozsudku soudu II. stupně počínala běžet již jeho doručením - nikoliv doručením usnesení Nejvyššího soudu. Tento závěr není ani v rozporu s obsahem Sdělení Ústavního soudu, publikovaného ve Sbírce zákonů č. 32/2003.

Pro výše uvedené byl návrh směřující proti usnesení Nejvyššího soudu odmítnut jako zjevně neopodstatněný, v další části pak jako podaný po lhůtě k tomu stanovené [§ 43 odst. 2 písm. a), § 43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Je třeba uvést, že pro uplynutí lhůty k podání návrhu směřujícímu proti rozsudku soudu II. stupně se Ústavní soud již nezabýval legitimací stěžovatele k takovému podání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. srpna 2004