Constitutional Court dismisses constitutional complaint regarding denial of court fee exemption and procedural halt. The court found no violation of fundamental rights. The court rejected the claim that the lower courts violated the right to court protection. The court held that the lower courts acted within their authority. The court determined the applicant failed to prove eligibility for fee exemption. The court concluded the procedural halt was legally justified. The court affirmed the lower courts' application of standard law. The court ruled the complaint was clearly unfounded.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against the City Court's decision to halt proceedings due to unpaid court fees. The applicant argued that the denial of fee exemption and the subsequent procedural halt violated his right to court protection and effective remedies under the Charter of Fundamental Rights and the European Convention on Human Rights. The Court concluded that the lower courts correctly applied the law, as the applicant failed to provide credible evidence of his financial situation required for fee exemption, making the procedural halt legally justified.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; The Constitutional Court may reject a constitutional complaint as clearly unfounded when the general courts acted in accordance with the law and did not violate the applicant's fundamental rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
I.ÚS 268/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. L. S., proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 64 Co 153/2003-44 ze dne 20. 2. 2004, t a k t o :
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
I. Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Městského soudu v Praze č.j. 64 Co 153/2003-44 ze dne 20. 2. 2004, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 13 C 41/2002-27 ze dne 7. 1. 2003, kterým soud I. stupně zastavil řízení a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na účinné prostředky nápravy podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Na stěžovatele a jeho manželku podala Městská část Praha 13 jako žalobce žalobu o zaplacení finanční částky 4.024,- Kč s příslušenstvím. Stěžovatel je přesvědčen, že žalobce v řízení neprokázal svou právní subjektivitu ani vznik žalované pohledávky. Obvodní soud pro Prahu rozsudkem č.j. 13 C 273/97-41 ze dne 25. 2. 1999 žalobci nárok přiznal a Městský soud v Praze na základě odvolání stěžovatele rozsudkem č.j. 12 Co 541/99-72 ze dne 17. 12. 1999 rozhodl "do finanční částky 752,- Kč".
Na základě nově zjištěných rozhodných skutečností podal stěžovatel dne 22. 1. 2002 návrh na obnovu řízení a dne 1. 2. 2002 žádost o osvobození od soudních poplatků. Právě projednávání a rozhodnutí soudu o obnově řízení a nepřiznání osvobození od soudních poplatků představuje porušení jeho základních práv zaručených Ústavou a Listinou. Z důvodu průkazně tíživé sociální a majetkové situace požadoval stěžovatel osvobození od soudních poplatků, které mu usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 13 C 41/2002-6 ze dne 20. 3. 2002 nebylo přiznáno. Soud rozhodnutí odůvodnil arogantním způsobem při bagatelizování sociálních poměrů stěžovatele. Městský soud v Praze k podanému odvolání zaujal stejné stanovisko a usnesením č.j. 64 Co 120/2002-11 ze dne 30. 4. 2002 napadené usnesení potvrdil. Vzhledem k tomu, že stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a protože stěžovatel z důvodu tíživé sociální a majetkové situace soudní poplatek nezaplatil, byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 č.j. 13 C 41/2002-27 ze dne 7. 1. 2003 "návrh na obnovu řízení zastaven". Přestože stěžovatel v odvolání zdůraznil nesporný nárok na osvobození od soudních poplatků a odkázal na výsledek šetření provedeného soudem I. stupně, Městský soud v Praze napadeným usnesením č.j. 64 Co 153/2003-44 ze dne 20. 2. 2004 rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Podle názoru stěžovatele však nelze považovat za právně kvalifikovaný důvod zastavení řízení pouze skutečnost, že se stěžovatel nikoliv vlastním přičiněním ocitl v kritické sociální situaci a že není schopen uhradit soudní poplatek.
Stěžovatel dále namítl, že v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 273/97 Městský soud v Praze postupoval zjevně nesprávně a nezákonně přiznal žalobci zcela vědomě neoprávněný hmotný prospěch.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze.
II. Městský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že zastavení řízení o obnově řízení pro nezaplacení soudního poplatku je za okolností, jež vyplývají z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 13 C 41/2002, standardním postupem; i s ohledem na výši poplatku nelze postup zdejšího soudu považovat za porušení práva stěžovatele za ručeného v čl. 13 Úmluvy. V podrobnostech pak odkázal na obsah napadeného rozhodnutí a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
III. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 13 C 41/2002 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5. Před rekapitulací spisu Ústavní soud poukazuje na rozpor v označení předmětného spisu v ústavní stížnosti a v rozhodnutí a vyjádření Městského soudu v Praze, v nichž je uvedeno, že se jedná o sp. zn. 13 C 41/2001. Po provedeném šetření Ústavní soud zjistil, že předmětný spis je veden pod sp. zn. 13 C 41/2002, což je podloženo i tím, že sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že návrh na obnovu řízení podal dne 22. 1. 2002.
Z předmětného spisu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel výše uvedeného dne podal návrh na obnovu řízení tak, jak to uvedl v ústavní stížnosti. Na výzvu soudu k zaplacení soudního poplatku reagoval tím, že dne 1. 2. 2002 podal žádost o osvobození od soudních poplatků. Obvodní soud pro Prahu 5 zaslal stěžovateli formulář pro zjištění jeho majetkových poměrů jako podklad pro rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel tento formulář vyplněný negativními údaji (žádné příjmy; důvod proč není zaměstnán - nemožnost nástupu zaměstnání s ohledem na věk nyní, předtím z důvodu persekuce; žádný movitý ani nemovitý majetek; manželka v domácnosti, žádný movitý ani nemovitý majetek) bez dalších podkladů. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením č.j. 13 C 41/2002-6 ze dne 20. 3. 2002 stěžovateli osvobození od soudních poplatků nepřiznal. V odůvodnění uvedl, že podle § 138 odst. 1 o.s.ř. může předseda senátu zcela nebo z části přiznat osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Dodal, že pro posouzení nároku je bezpodmínečně nutné, aby žadatel o osvobození věrohodným způsobem prokázal své majetkové a sociální poměry. Stěžovatel v Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech neuvedl jediný svůj zdroj příjmu a v rubrice o poměrech manželky uvedl, že je v domácnosti. Přitom, jak vyplývá ze spisu, jehož se návrh na obnovu řízení týká, oba jsou společnými nájemci bytu, za tento byt platí nájemné a rovněž musí být on i jeho manželka z něčeho živi. Tuto skutečnost stěžovatel ve své žádosti neuvedl ani nijak nezdůvodnil. Soud I. stupně proto dovodil, že stěžovatel nejen neprokázal věrohodným způsobem své majetkové a sociální poměry, ale naopak úmyslně nepravdivě vyplnil předmětné potvrzení tak, aby mu bylo soudem přiznáno osvobození od soudních poplatků.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením č.j. 64 Co 120/2002-11 ze dne 30. 4. 2002 usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud při hodnocení, zda důvody pro úplné nebo částečné osvobození od soudních poplatků jsou dány, neprovádí dokazování a je povinností žadatele prokázat soudu věrohodným způsobem své majetkové a sociální poměry. Podle názoru odvolacího soudu soud I. stupně správně dovodil, že tuto povinnost stěžovatel nesplnil a s ohledem na obsah jeho odvolacích námitek je zřejmé, že ji ani splnit nechtěl. Tato skutečnost podle názoru odvolacího soudu plně postačuje pro závěr, který učinil i soud I. stupně, že žalobce podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků nesplňuje.
Obvodní soud pro Prahu 5 vyzval znovu stěžovatele k zaplacení soudního poplatku, leč poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen nebyl. Soud I. stupně proto usnesením č.j. 13 C 41/2002-27 ze dne 7. 1. 2003 řízení zastavil s odůvodněním, že stěžovateli nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků a soudní poplatek nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen. Městský soud v Praze usnesením č.j. 64 Co 153/2003-44 ze dne 20. 2. 2004 potvrdil rozhodnutí soudu I. stupně s odůvodněním, které odpovídá i odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně.
IV. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na soudní ochranu, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel napadá ústavní stížností rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudních poplatků. Námitky uvedené v ústavní stížnosti však směřují především proti předchozím rozhodnutím soudu I. stupně i soudu odvolacího, jimiž mu nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud přezkoumal celé řízení a dospěl k závěru, že obecné soudy v tomto řízení postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. Rozhodnutí, jímž bylo zastaveno řízení, odpovídá skutkovému stavu a příslušné zákonné úpravě. V situaci, kdy nebyly zaplaceny soudní poplatky, nemohl obecný soud rozhodnout jinak, než jak bylo v napadeném rozhodnutí uvedeno. V předmětné věci se tak jednalo o aplikaci běžného práva, kterou obecné soudy provedly v mezích své pravomoci a tak právo stěžovatele na soudní ochranu neporušily.
Pokud jde o rozhodování obecných soudů o osvobození od soudních poplatků, připomíná Ústavní soud především to, že osvobození od soudních poplatků může být účastníkovi přiznáno, jsou-li splněny stanovené zákonné podmínky; nejedná se tedy v žádném případě o nárok účastníka o osvobození od soudních poplatků. Ústavní soud přisvědčil názoru vyjádřenému v rozhodnutích obecných soudů, že chce-li účastník požádat o osvobození od soudních poplatků, je povinen věrohodným způsobem prokázat své majetkové a sociální poměry. Soud sám v této otázce z vlastní iniciativy nemůže zjišťovat všechny potřebné skutečnosti. Ze soudního spisu vyplývá, že stěžovatel svou žádost o osvobození od soudních poplatků ani v řízení před soudem I. stupně, ani v řízení odvolacím žádným způsobem nedoložil. Z toho resultoval zákonný postup obecných soudů, jestliže usnesením osvobození od soudních poplatků nepřiznaly a následně pak řízení zastavily.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 273/97 Městský soud v Praze postupoval zjevně nesprávně a nezákonně přiznal žalobci zcela vědomě neoprávněný hmotný prospěch, Ústavní soud se touto námitkou nezabýval, protože podle předmětné ústavní stížnosti nebylo napadeno rozhodnutí Městského soudu vydané v řízení vedeném pod touto sp. zn.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu