Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 516/03 ECLI:CZ:US:2004:4.US.516.03 KI-generiert

IV.ÚS 516/03 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer IV.ÚS 516/03
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Povaha rozhodnutí vydaného podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků ve věci ústavní stížnosti Ing. L. R. proti usnesení Nejvyššího správního soudu z 27. 5. 2003 sp. zn. 7 A 78/2002, jímž byla odmítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí Ministerstva financí z 26. 4. 2002 č. j. 533/18925/2002 o nepovolení přezkoumání zamítavého rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové z 15. 12. 2000 č. j. 3773/110/2000-Bed proti dodatečnému platebnímu výměru, kterým byla stěžovateli zrušena daňová ztráta a současně doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1998.

Legislator-Regeste

KI-generiert

IV.ÚS 516/03 · Ústavní soud České republiky: Ústavní soud (§ 42 odst. 4 a § 76 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) vyzval účastníka řízení Nejvyšší správní soud a Ministerstvo financí jako vedlejšího účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Povaha rozhodnutí vydaného podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků

Usnesení

Ústavního soudu ze dne 9. června 2004

sp. zn. IV. ÚS 516/03

ve věci ústavní stížnosti Ing. L. R. proti usnesení Nejvyššího správního soudu z 27. 5. 2003 sp. zn. 7 A 78/2002, jímž byla odmítnuta stěžovatelova žaloba proti rozhodnutí Ministerstva financí z 26. 4. 2002 č. j. 533/18925/2002 o nepovolení přezkoumání zamítavého rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové z 15. 12. 2000 č. j. 3773/110/2000-Bed proti dodatečnému platebnímu výměru, kterým byla stěžovateli zrušena daňová ztráta a současně doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1998.

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti pravomocnému usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2003 (7A 78/2002- 36), jímž byla odmítnuta žaloba proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 26. 4. 2002 [(533/18925/2002) podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů], které nepovolilo přezkoumání zamítavého rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 15. 12. 2000 (3773/110/2000-Bed) proti dodatečnému platebnímu výměru č. 1000000401 vydanému Finančním úřadem v Jilemnici dne 2. 6. 2000 (25433/00/259970/8171). Dodatečným platebním výměrem byla stěžovateli zrušena ztráta ve výši 5 603 782 Kč a současně doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1998 ve výši 2 496 636 Kč.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatých do opravného prostředku, stěžovatel tvrdil, že k porušení označených práv došlo tím, že obecný soud - stručně řečeno - se odmítl žalobou stěžovatele zabývat po věcné stránce, čímž zasáhl do jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina"), resp. čl. 6 odst.1 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"); dle obsahu ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud odmítl žalobu stěžovatele jako nepřípadnou, ačkoli pro takový postup nebyly splněny zákonné podmínky. Podrobnou argumentací v meritu věci stěžovatel (charakter rozhodnutí vydaného podle § 55b zákona o správě daní a poplatků) vyvodil závěr o nezákonném rozhodnutí obecného soudu (přes svoje námitky a tvrzení, že se jedná o meritorní rozhodnutí), který se řádně věcí stěžovatele nezabýval a zákon vyložil ústavně nekonformním způsobem [nedostatečně zdůvodnil napadené rozhodnutí, nebylo jednoznačné jeho stanovisko ke změně právní úpravy dané zákonem č. 30/2002 Sb. (stěžovatel zřejmě míní zákon č. 30/2000 Sb. - pozn. red.), resp. vztahu k zákonům č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen "s. ř. s.") a č. 151/2002 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím soudního řádu správního]. Stěžovatel argumentoval nálezy Ústavního soudu a navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil rozhodnutí napadené ústavní stížností.

Ústavní soud (§ 42 odst. 4 a § 76 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) vyzval účastníka řízení Nejvyšší správní soud a Ministerstvo financí jako vedlejšího účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu Nejvyššího správního soudu JUDr. E. C., z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), a to tak, že odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Dle vyjádření účastníka řízení jeho rozhodnutím nebylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel měl možnost se domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, této své možnosti využil a soud o jeho návrhu rozhodl postupem podle ustanovení části třetí hlavy druhé s. ř. s. při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny. Účastník řízení v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl důvody, na základě kterých žalobu odmítl a stejně považuje za přesvědčivé, jak se vypořádal s nepřípadnou argumentací stěžovatele týkající se rozhodnutí procesní povahy. Zákonem č. 30/2000 Sb. ke dni jeho účinnosti od 1. 1. 2001 bylo mimo jiné změněno ustanovení § 248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. tak, že z přezkumu již nebyla vyloučena rozhodnutí procesní povahy, ale pouze rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení, a proto polemika o procesním charakteru předmětného rozhodnutí se stala bezpředmětnou. Účastník řízení navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, aniž by se vyjadřoval k namítaným rozhodnutím Ústavního soudu, neboť se necítil být kompetentní k zaujetí jakéhokoli stanoviska k rozhodovací činnosti Ústavního soudu.

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil vedlejší účastník řízení Ministerstvo financí, a to prostřednictvím ředitele odboru 53 - daně z příjmů fyzických osob a daně silniční Mgr. P. P., z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§ 30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Vedlejší účastník uvedl, že Ministerstvo financí zastává názor, že za rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s. lze považovat jen takové úkony správního orgánu, jimiž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva a povinnosti. Podle § 70 písm. a) s. ř. s. rozhodnutí procesní povahy jsou ze soudního přezkoumání vyloučena. Vedlejší účastník nevznesl procesní návrh, jak má být v řízení o ústavní stížnosti rozhodnuto.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu ústavních kautel, přičemž porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolával, neshledal. Současně připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů ani řádnou další odvolací instancí, a tudíž ani není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (čl. 83 Ústavy).

Předmětem námitek ústavní stížnosti je tvrzení, dle něhož rozhodnutí vydané na základě § 55b zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jímž se nepovoluje přezkoumání rozhodnutí správce daně, je rozhodnutím podřaditelným pod dosah § 65 odst. 1 s. ř. s.

Stěžovatel se domáhal žalobou podanou dne 28. 6. 2002 u Vrchního soudu v Praze podle § 244 o. s. ř. zrušení rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 26. 4. 2002 (533/18925/2002), kterým nebyla povolena jeho žádost o přezkoumání dodatečného platebního výměru č. 1000000401 vydaného Finančním úřadem v Jilemnici dne 2. 6. 2000 (25433/00/259970/8171). Dodatečným platebním výměrem byla stěžovateli zrušena ztráta ve výši 5 603 782 Kč a současně doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1998 ve výši 2 496 636 Kč. Na základě § 132 s. ř. s. věc přešla do věcné příslušnosti Nejvyššího správního soudu, který žalobu podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl s tím, že jím napadené rozhodnutí nemá charakter rozhodnutí vymezeného v ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s.

Pro posouzení věci je tak stěžejní otázka, zda se ve vztahu k rozhodnutí podle § 55b zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jedná o rozhodnutí, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti.

K této problematice ve věci rozhodující senát uvádí, že dle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 12/2000, ze dne 19. 12. 2000 "v případě rozhodování podle § 55b daňového řádu se jedná o rozhodnutí o právech a povinnostech (roz. daňového subjektu)... jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí přezkumu vůbec podrobeno, a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno." (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, str. 486). Jinými slovy vyjádřeno, IV. senát Ústavního soudu má ve shodě s důsledky plynoucími z citovaného názoru pléna, jímž je vázán, když předmětné ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zůstalo v mezidobí nedotčeno, za to, že v záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího správního soudu nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu. Důvod pro postup předvídaný v § 23 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, IV. senát, nesdíleje odchylný právní názor předkládaný stěžovatelem, neshledává, a to ani s přihlédnutím k (později vydanému) nálezu ve věci

sp. zn. II. ÚS 660/2000

(argumentum a minori ad maius) - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek, 24, nález č. 171.

V důsledku absence žalobní legitimace stěžovatele tak nebyla správní žaloba způsobilá meritorního projednání, pročež došlo k jejímu odmítnutí. Na okraj se pro úplnost dodává, že výhrada retroaktivní aplikace § 65 odst. 1 s. ř. s. není se zřetelem ke kontextu věci namístě, neboť jeho slovní formulace a dikce § 244 odst. 1 o. s. ř. (platného a účinného v době podání správní žaloby stěžovatelem) jsou (v daném ohledu relevantním pro posouzení žaloby) identické a z pohledu rozhodovacích důvodů bylo tedy nadbytečným se polemikou stěžovatele v naznačeném směru zabývat.

Ústavní stížnost je takto v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím obecného soudu, Ústavní soud dále odkazuje na odůvodnění obdobných rozhodnutí Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 328/03

ze dne 29. 4. 2004 a

sp. zn. I. ÚS 440/03

ze dne 4. 3. 2004 (nepublikovaná usnesení).

Pro uvedené okolnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost vykazuje znaky zjevné neopodstatněnosti, a proto ji podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.