Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 399/04 ECLI:CZ:US:2004:3.US.399.04 KI-generiert

III.ÚS 399/04 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer III.ÚS 399/04
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, o ústavní stížnosti E. R., zastoupené Mgr. P. K. advokátkou proti rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 2004 sp. zn. 28 Cdo 1036/2003, Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2003 sp. zn. 20 Co 609/2002 a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. září 2001 sp. zn. 25 C 18/94, t a k t o :

Legislator-Regeste

KI-generiert

III.ÚS 399/04 · Ústavní soud České republiky: Stěžovatelka se svou včas podanou a také ostatní formální náležitosti splňující ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla dotčena ve svých ústavně zaručených právech plynoucích z čl. 1, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

III. ÚS 399/04

Ústavní soud rozhodl dne 19. srpna 2004 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila, o ústavní stížnosti E. R., zastoupené Mgr. P. K. advokátkou proti rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 2004 sp. zn. 28 Cdo 1036/2003, Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2003 sp. zn. 20 Co 609/2002 a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. září 2001 sp. zn. 25 C 18/94, t a k t o :

Ústavní stížnost se o d m í t á.

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatelka se svou včas podanou a také ostatní formální náležitosti splňující ústavní stížností domáhá zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla dotčena ve svých ústavně zaručených právech plynoucích z čl. 1, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR bylo odmítnuto jako nepřípustné dovolání stěžovatelky směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2003 sp. zn. 20 Co 609/2002. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně - Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. září 2001 sp. zn. 25 C 18/94, jímž bylo v řízení před obecnými soudy žalovanému Muzeu hlavního města Prahy uloženo vydat stěžovatelce ideálních 868/2520 nemovitostí v Praze na Starém městě (v rozhodnutích obecných soudů přesně specifikovaných) a ohledně vydání dalších ideálních 1652/2520 těchto nemovitostí byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Obecné soudy v podstatě, jak patrno z obsahu jejich rozhodnutí, vycházely ze závěru, že stěžovatelka je oprávněnou osobou ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. d) zák. č. 403/1990 Sb. k ideální části - 868/2520 uvedených nemovitostí, k jejíchž vydání byl žalovaný také zavázán, na druhé straně však, ve vztahu k dále jí požadovanému vydání zbývající ideální části těchto nemovitostí, učinily závěr, že stěžovatelka jednak neprokázala, že by jí svědčil restituční nárok po dalších spoluvlastnících předmětných nemovitostí a jednak, v poměru k té ideální části nemovitostí, jichž byla původní spoluvlastnicí ona sama, pak s ohledem na způsob ztráty tohoto majetku (§ 453 odst. 2 občanského zákoníku, ve znění tehdy účinném) dovodily, že vydaní tohoto majetku podléhá režimu zákona č. 87/1991 Sb., jehož podmínky však stěžovatelka nesplňuje, neboť nemá české státní občanství.

Proti těmto rozhodnutím - v částech žalobě nevyhovujících - směřuje ústavní stížnost stěžovatelky, která porušení ústavně zaručovaných práv, plynoucích ze shora označených článků Listiny a Ústavy ČR, spatřuje v tom, že jí jako cizí státní příslušnici byla odňata možnost úspěšně restituovat majetek odebraný jejím předkům a tím byla znerovnoprávněna oproti restituentům, jejichž předkům či přímo jim samým byl majetek odebrán za stejných podmínek, avšak mají české státní občanství. Jak uvádí v důvodech své ústavní stížnosti, dobově bylo postupováno v rozporu s obecně uznávanými lidskými právy ve všech případech zestátnění majetku a tak není důvodu, proč by měly být odlišné podmínky restituce dle zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb. V ústavní stížnosti poukazuje na to, že hodnocení jejího restitučního nároku v sobě skrývá i mezinárodní aspekt, což dále rozvádí, jakož i na to, že při odebrání majetku Český stát otázku jejího občanství nezkoumal a majetku se ujal velmi rychle, při projednání její žádosti o jeho vrácení jí však klade formální překážky a znemožňuje či ztěžuje nápravu jasně prokázané křivdy. Soudy tak dle jejího názoru neposkytly ochranu jejímu vlastnickému právu k majetku nacházejícímu se v České republice, jak garantuje Ústava ČR v čl. 4. Ve skutečnosti, že restituční řízení v její věci trvalo 9 let, kdy prodlevy mezi jednotlivými rozhodnutími soudů byly příliš dlouhé a soudy nezohlednily a nebraly v úvahu skutečnost, že se jednalo o specifické řízení, ve kterém je i otázka rychlosti rozhodnutí pro restituenty zvláště významná, pak dále stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces, jehož jedním ze znaků je právo na projednání věci v přiměřené lhůtě.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z pohledu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelka dovolává, však v posuzovaném případě neshledal.

Všechny soudy rozhodující ve věci stěžovatelky, jak patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí, se věcí v potřebném rozsahu zabývaly, svá rozhodnutí řádně a v dostatečné míře odůvodnily, přičemž jejich závěry i v poměru k zamítavým výrokům lze považovat za ústavně konformní, a proto na obsah těchto rozhodnutí lze zcela odkázat. Vlastní podstata námitek stěžovatelky se totiž opírá o tvrzení neústavnosti podmínky státního občanství v režimu zákona č. 87/1991 Sb., v tomto směru však nezbývá než stěžovatelku odkázat na závěry pléna Ústavního soudu, které byly přijaty v plenárním zamítavém nálezu sp. zn. Pl ÚS 33/96, v němž se již tento soud otázkou ústavnosti podmínky státního občanství v uvedeném restitučním předpise zabýval a jímž je také senát posuzující tuto ústavní stížnost stěžovatelky zcela vázán.

Pokud pak jde o vytýkanou nepřiměřenost délky trvání soudního sporu, je třeba stěžovatelce přisvědčit v tom, že právě a především v tak citlivých věcech jako jsou spory restituční by soudy měly postupovat s největší snahou věc rozhodnout v co možná nejkratší době a že v posuzované věci mohla a měla být rozhodnutí soudů jednotlivých stupňů vydávána v kratších intervalech, nicméně za stavu, kdy námitky stěžovatelky směřující proti způsobu rozhodnutí obecných soudů nebyly - jak shora uvedeno -shledány opodstatněnými a řízení o žalobě stěžovatelky bylo již pravomocně skončeno, pak, přestože k tomu došlo po 9 letech, nemůže být tato skutečnost sama o sobě s ohledem na možnosti, které Ústavnímu soudu poskytuje zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, důvodem pro stěžovatelkou navrhované zrušení napadených rozhodnutí.

Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. srpna 2004