Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 417/03 ECLI:CZ:US:2003:2.US.417.03 KI-generiert

Constitutional Court dismisses constitutional complaint and law repeal request due to failure to correct procedural defects and lack of legal representation.

Geschäftsnummer II.ÚS 417/03
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court dismissed the applicant's constitutional complaint and concurrent request to repeal specific statutes because the petition failed to meet statutory requirements. The applicant, representing himself without counsel, was given a final opportunity to correct defects in his submission but did not do so within the prescribed time limit. Consequently, the Court ruled that the petition was procedurally inadmissible and could not be substantively examined.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 30 odst. 1, § 31, § 34, § 43 odst. 1 písm. a) a odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu; A constitutional complaint lacking required formalities or submitted without legal representation when mandatory, must be rejected before substantive review of associated law repeal requests.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint admissibility mandatory legal representation procedural defects correction law repeal request conditions Constitutional Court procedure

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 43 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu
§ 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, t a k t o :
§ 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Dagmar Lastovecké a JUDr. Pavla Rychetského v právní věci stěžovatele Ing. V. M., bez právního zastoupení, o návrhu směřujícímu proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. 15 Co 253/2003, i o návrhu na zrušení ustanovení § 30 odst. 1 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se návrhem ze dne 29. 7. 2003, doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2003, domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni. Tvrdí, že jím došlo k porušení čl. 82 a čl. 90 Ústavy, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Navrhl rovněž, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 30 odst. 1 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ustanovení § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 6. 2003, sp. zn. 15 Co 253/2003, potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. 1. 2003, čj. 23 C 227/2002-9. Soud prvního stupně odmítl žalobu stěžovatele o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem státního orgánu, jíž se stěžovatel domáhal proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 20.400,- Kč s příslušenstvím, dále částky 240.000,- Kč a úhrady nákladů řízení. Soud prvého stupně vyzval stěžovatele, aby své podání opravil a doplnil, ten však vytčené vady ve lhůtě k tomu stanovené neodstranil. Soud prvého stupně proto návrh stěžovatele podle ustanovení § 43 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, neboť dospěl k závěru, že pro nedostatky podání nelze v řízení pokračovat. Na tento následek byl stěžovatel výzvou soudu upozorněn. Odvolací soud se s postupem soudu prvního stupně ztotožnil a napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatel v návrhu adresovanému Ústavnímu soudu vyjádřil nesouhlas se zákonnou povinností být v řízení před ním právně zastoupen. Uvedl však současně, že v daném případě požádal Českou advokátní komoru o přidělení advokáta, a kopii žádosti přiložil k ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že návrh nesplňoval náležitosti podle ustanovení § 30, § 31 a § 34 zákona o Ústavním soudu, byl stěžovatel přípisem ze dne 10. 9. 2003 doručeným mu oproti podpisu dne 23. 9. 2003 vyzván k odstranění vad svého podání ve lhůtě 21 dne.

Dne 23. 9. 2003 byl Ústavnímu soudu doručen přípis stěžovatele, k němuž přikládá sdělení České advokátní komory o tom, že mu byl určen advokát JUDr. Z. H.

Ústavní soud konstatuje, že dne 14. 10. 2003 uplynula soudcovská lhůta určená k odstranění vytčených vad podání, aniž je stěžovatel přes poučení o možných následcích odstranil. O prodloužení soudcovské lhůty stěžovatel nepožádal. Rovněž advokát určený stěžovateli Českou advokátní komorou zůstal po dobu celé soudcovské lhůty nečinný.

Ústavní soud při posouzení případu přihlédl k tomu, že stěžovateli byly výše uvedenou výzvou Ústavního soudu vytčeny vady jeho návrhu, přičemž byla zdůrazněna jeho povinnost plynoucí z ustanovení § 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to včetně vlastního sepsání návrhu, na základě speciální plné moci. Stěžovatel byl dále upozorněn, že pokud vytčené vady svého podání v této lhůtě neodstraní, bude návrh bez dalšího dle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut. Stěžovatel však v řízení dále vystupoval bez nutného právního zastoupení.

S ohledem na výše uvedené okolnosti byl Ústavní soud nucen projednávaný návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout pro neodstranění jeho vad ve lhůtě k tomu stanovené.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že otázkou zákonné povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen se již dříve zabýval (srov. např. stanovisko Pl. ÚS-st. 1/96, usnesení Ústavního soudu

sp. zn. III. ÚS 296/97

, usnesení Ústavního soudu

sp. zn. IV. ÚS 651/02

). Opakovaně vyslovil názor, že opodstatněnost povinného právního zastoupení je dána zejména specifičností řízení před Ústavním soudem. Má za cíl zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, ale i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení. Pokud, jak je uvedeno v příloze A návrhu, stěžovateli odmítli poskytnout právní pomoc dva advokáti, které oslovil, je jeho právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) dostatečně, i z hlediska povinného právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem, zajištěno zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.

K návrhu na zrušení ustanovení § 30 odst. 1 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a ustanovení § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze tehdy, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení právního předpisu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např.

III. ÚS 101/95

).

Ústavní soud proto návrh na zrušení ustanovení § 30 odst. 1 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů, spojený s ústavní stížností, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle § 43 odst. 2 písm. b), ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. listopadu 2003 JUDr. Jiří Malenovský předseda senátu