Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
I.ÚS 211/03 ECLI:CZ:US:2003:1.US.211.03 KI-generiert

I.ÚS 211/03 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer I.ÚS 211/03
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. T., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2003, sp. zn. 12 To 179/02,

Legislator-Regeste

KI-generiert

I.ÚS 211/03 · Ústavní soud České republiky: a sp. zn. III ÚS 232/95 s tím, že užití § 262 TrŘ je možné pouze ve výjimečných případech a musí být vždy řádně a podrobně zdůvodněno.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. T., zastoupeného JUDr. V. J., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2003, sp. zn. 12 To 179/02,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Shora uvedeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "soud prvního stupně") ze dne 8. 11. 2002, sp. zn. 8 T 55/2001, kterým byl obžalovaný Ing. J. T. (dále jen "stěžovatel") pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 trestního zákona (dále jen "TrZ") ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 TrZ, a obžalovaní Ing. J. K., D. T. a L. Š., pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 TrZ, ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) TrZ, zproštěni obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Odvolací soud podle § 259 odst. 1 TrŘ a § 262 TrŘ věc vrátil soudu prvního stupně, aby učinil ve věci nové rozhodnutí, a to v jiném složení senátu.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 4. 2003, se stěžovatel domáhal zrušení shora citovaného usnesení odvolacího soudu pro porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel tvrdil, že k porušení uvedených základních práv došlo tím, že odvolací soud nařídil, aby jeho věc byla projednána v jiném složení senátu. Podle názoru stěžovatele odvolací soud své rozhodnutí fakticky nijak nezdůvodnil, vyjma obecné a nepravdivé proklamace o blíže nespecifikovaných průtazích v řízení, a rovněž nijak blíže specifikovaném zájmu na řádném projednání věci. Ve vztahu k aplikaci § 262 TrŘ poukázal na vybraná rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 90/95,

sp. zn. II. ÚS 282/97

a sp. zn. III ÚS 232/95 s tím, že užití § 262 TrŘ je možné pouze ve výjimečných případech a musí být vždy řádně a podrobně zdůvodněno.

Stěžovatel současně požádal, aby Ústavní soud, s ohledem na skutečnost, že se jedná o vážné porušování základních práv a svobod, kdy je bezdůvodně zasahováno do jeho základních práv, tuto ústavní stížnost projednal jako věc naléhavou, podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

K této žádosti stěžovatele je nutno uvést, že usnesení podle § 39 zákona o Ústavním soudu je zcela výjimečným opatřením, které umožňuje Ústavnímu soudu odchýlit se od obecné zásady určující vyřizování podání v pořadí, v jakém je obdržel. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně citované ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu, v naléhavých věcech. Naléhavost věci není možno posoudit podle samotného případu, nýbrž v návaznosti na ostatní případy, které Ústavní soud řeší. V daném případě Ústavní soud neshledal důvody pro rozhodnutí o naléhavosti této ústavní stížnosti ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť argumenty stěžovatele jsou obdobné, jako argumenty připadající v úvahu i v jiných trestních věcech.

V souladu s ustanovením § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 8 T 55/2001.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že aplikace § 262 TrŘ je jedním ze zákonných prostředků k dosažení účelu trestního řízení tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 TrŘ věta první, ve větě druhé odst. 4 § 2 TrŘ a v § 2 odst. 5 TrŘ věta první. Napadené usnesení je třeba hodnotit s přihlédnutím ke všem soudním rozhodnutím dosud vydaným ve věci stěžovatele, neboť argumentace na sebe odkazy navazuje a vzájemně doplňuje. Důvodem pro postup podle § 262 TrŘ bylo nerespektování předchozích pokynů nadřízeného soudu, což vedlo mj. k průtahům v předmětné věci. Pro úplnost dodal, že k takovémuto postupu senát 12 To Vrchního soudu v Praze, který pracuje ve stejném složení od roku 1994, přistoupil ve své praxi vůbec poprvé, po mimořádně pečlivém hodnocení situace a možností senátu soudu prvního stupně.

Ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 8 T 55/2001, Ústavní soud zjistil, že dne 12. 6. 2001 státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové (dále jen "KSZ") podal ke Krajskému soudu v Hradci Králové na stěžovatele obžalobu pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 TrZ, ukončeného ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 TrZ, a na shora uvedené spoluobžalované pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 TrZ, ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm.

c) TrZ (č. l. 2440 - 2449 spisu). Usnesením ze dne 7. 11. 2001, čj. 8 T 55/2001 - 2459, soud prvního stupně vrátil věc státnímu zástupci k došetření podle § 188 odst. 1 písm.

e) TrŘ. V odůvodnění uvedl, s poukazem na legislativní vývoj skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 TrZ, že sdělení obvinění ze dne 14. 9. 2000 je procesně neúčinné z hlediska nedostatečného zjištění totožnosti skutku a pro absenci subjektivní stránky trestného činu, kladeného stěžovateli a spoluobžalovaným za vinu. Proto úkony následující po sdělení obvinění nemají žádnou důkazní hodnotu. Současně soud prvního stupně zpochybnil výši škody, která měla být způsobena, a nestrannost a odbornou způsobilost zpracovatelů odborných vyjádření založených ve spise.

Odvolací soud, z podnětu stížnosti státního zástupce, uvedené usnesení soudu prvního stupně zrušil usnesením ze dne 11. 1. 2002, sp. zn. 12 To 157/01 (č. l. 2790 - 2798 spisu). Nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Odvolací soud dovodil totožnost skutku z hlediska obsahu sdělení obvinění a obžaloby. Totožnost skutku byla, v návaznosti na podanou obžalobu, plně zachována a subjektivní stránka - podvodné jednání byla obsažena v popisu skutku. K otázce výše škody, která měla být způsobena jednáním stěžovatele a spoluobžalovaných, poukázal na písemné materiály dokládající vztah Městského úřadu Úpice a Státního fondu životního prostředí ČR, z nichž vyplývá, že uvedená částka 4 901 000,-- Kč je nesporná a je zároveň minimální výší škody ve vztahu k právní kvalifikaci jednání stěžovatele a spoluobžalované.

Odvolací soud rovněž zaujal stanovisko k procesní způsobilosti, resp. nezpůsobilosti některých dalších důkazů, namítané soudem prvního stupně, a k možnosti zastavení trestního stíhání, jak navrhoval stěžovatel.

Po vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí soud prvního stupně usnesením, v rámci předběžného projednání obžaloby, v neveřejném zasedání dne 9. 4. 2002, čj. 8 T 55/2001 - 2814, trestní stíhání stěžovatele a spoluobžalovaných zastavil, s odkazem na § 172 odst. 1 písm. b) TrŘ. V odůvodnění konstatoval, že na základě rozhodnutí odvolacího soudu (shora uvedeného) i Ústavního soudu [usnesení ze dne 11. 11. 2001,

sp. zn. I. ÚS 489/01

, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, týkající se téže trestní věci] byl vysloven právně závazný názor, že sdělení obvinění ze dne 14. 9. 2000 má náležitosti ustanovení § 160 odst. 1 TrŘ a v návaznosti na podanou obžalobu je zachována rovněž totožnost skutku. Odvolací soud se neztotožnil ani s návrhem stěžovatele na zastavení trestního stíhání podle § 172 odst. 1 písm. a) resp. b) TrŘ. V další části odůvodnění soud prvního stupně opakoval legislativní vývoj skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 TrZ a dovodil, že skutek, vymezený ve sdělení obvinění a podané obžalobě, není trestným činem. Ke stížnosti státního zástupce odvolací soud, usnesením ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 12 To 82/02, podle § 149 odst. 1 písm. b) TrŘ, usnesení soudu prvního stupně zrušil a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl (č. l. 2832 - 2835 spisu). Opětovně odmítl jeho závěry a vysvětlil problematiku započetí skutku v návaznosti na subjektivní stránku jednání pachatelů.

Po druhém vrácení věci k novému projednání soud prvního stupně nařídil ve věci hlavní líčení a rozsudkem ze dne 8. 11. 2002, čj. 8 T 55/2001 - 3046, zprostil stěžovatele a spoluobžalované obžaloby podle § 226 písm. b) trŘ. Odůvodnění obsahovalo de facto shodné argumenty jako předchozí zrušená usnesení, tj. že nebyla naplněna subjektivní a objektivní stránka žalovaného trestného činu jako podmínka, aby jednání pachatele bylo trestné. Z podnětu odvolání státního zástupce KSZ v Hradci Králové odvolací soud zmíněný rozsudek soudu prvního stupně zrušil usnesením ze dne 31. 1. 2003, čj. 12 To 179/02 - 3092 (proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu brojí stěžovatel ústavní stížností). V odůvodnění odvolací soud zrekapituloval svá předchozí rozhodnutí a předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně. Dále konstatoval, že senát soudu prvního stupně, rozhodující v předmětné věci, již ve svém prvním rozhodnutí ze dne 7. 11. 2001 zaujal chybný právní názor v otázce naplnění, resp. údajného nenaplnění formálních náležitostí obžaloby a tuto chybu dále opětovně rozvíjel ve všech následujících rozhodnutí, bez ohledu na stanoviska a pokyny odvolacího soudu. Poukázal na rozbor otázky zachování totožnosti skutku a protiprávnosti jednání stěžovatele a spoluobžalovaných podle textu obžaloby tak, jak byl proveden v předchozích rozhodnutí odvolacího soudu. Tím, že senát soudu prvního stupně opětovně nerespektoval pokyny a závěry nadřízeného soudu, porušil ustanovení § 149 odst. 6 TrŘ a dospěl k mylným a nepřesvědčivým právním závěrům obsaženým v napadeném rozsudku ze dne 8. 11. 2002. Vzhledem k tomu, že vady napadeného rozsudku nebylo možno odstranit před odvolacím soudem, byl rozsudek zrušen v celém rozsahu a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (výrok I.).

V zájmu řádného projednání věci a odstranění dalších neodůvodněných průtahů odvolací soud nařídil podle § 262 TrŘ projednat věc v jiném složení senátu (výrok II.)

Po přezkoumání ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 8 T 55/2001, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Z napadeného usnesení vyplývá, že odvolací soud, z podnětu odvolání státního zástupce KSZ v Hradci Králové v neprospěch stěžovatele, zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. 11. 2002, čj. 8 T 55/2001 - 3046, a trestní věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Je tedy nepochybné, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně poskytuje, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu není posledním rozhodnutím ve věci. Posledním rozhodnutím v projednávané věci je, ústavní stížností nenapadený, rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2003, čj. 12 To 74/03 - 3186. Z tohoto důvodu byl návrh stěžovatele, v části směřující proti zrušujícímu výroku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2003, čj. 12 To 179/02 - 3092, odmítnut jako nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].

Podstatou ústavní stížnosti je však část, týkající se tvrzení stěžovatele, že výrokem II. odvolacího soudu, aby věc projednal soud prvního stupně v jiném složení senátu, byl odňat svému zákonnému soudci.

Podle čl. 38 odst. 1 Listiny nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci, přičemž příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Z čl. 81 Ústavy ČR plyne, že soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. Podle čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí a jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Tato ustanovení ve svém důsledku bezpochyby znamenají snahu zajistit individuální nezávislost soudce v konkrétním řešeném případu, a to i s ohledem na historické zkušenosti s pokusy ovlivnit soudní rozhodnutí, a tím i soudce samotného. Vývojem společnosti se tak dospělo k tomu, že soudce má být trvale ustanovený, neodvolatelný, nepřeložitelný a vždy jen ten, kdo je pro výkon soudcovské funkce v určité kauze podle zákona povolán.

Jakkoliv je postup odvolacího soudu podle § 262 TrŘ výjimečný, v posuzovaném případu není důvod, aby Ústavní soud využil svých mimořádných ústavních pravomocí a zasáhl do nezávislého soudního rozhodování. Jestliže po pečlivém a logickém zhodnocení vadného postupu soudu prvního stupně a jeho závěrů, jež vyústily ve zprošťující výrok, shledal odvolací soud, že účelu trestního řízení bude za daného stavu dosaženo v jiném složení senátu, nelze mu vytknout, že v projednávaném případě přistoupil k aplikaci ustanovení § 262 TrŘ. Vrchní soud v Praze v souzené věci nejprve třikrát zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a až poté nařídil nové projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu soudu prvního stupně. Své rozhodnutí o projednání věci v jiném složení senátu (§ 262 TrŘ) postavil na nerespektování právních názorů a pokynů vyslovených v předchozích usneseních vrchního soudu, přístupu senátu soudu prvního stupně a z toho plynoucích průtahů v řízení. Svůj výrok o aplikaci věty první § 262 TrŘ dostatečně a přiléhavě odůvodnil.

V tomto směru je nutno doplnit, že koncepce trestního soudnictví v České republice vychází z principu dvojinstančnosti. Odvolací soud je oprávněn vyslovit vůči soudu prvního stupně závazný právní názor a současně je oprávněn tomuto soudu nařídit provést úkony a doplnění, které je soud prvního stupně povinen provést (§ 149 odst. 6 TrŘ a § 264 odst. 1 TrŘ). Nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu znamená porušení zmíněného principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavně právní intenzity.

Ústavní soud tedy nesdílí názor stěžovatele, že aplikace § 262 věty prvé TrŘ v každém případě porušuje právo na zákonného soudce. Je na zvážení odvolacího senátu, zda k takovému rozhodnutí z vážných důvodů, tj. výjimečně, přistoupí. Vzhledem k větě druhé odst. 1 čl. 38 Listiny, podle níž příslušnost soudu a soudce stanoví zákon, je zřejmé, že i výjimka stanovená v trestním řádu (tedy výjimka stanovená zákonem) určuje příslušnost soudu a soudce zákonným způsobem.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval na argumentaci Ústavního soudu obsaženou v nálezech sp.zn. III ÚS 90/95, sp.zn.

II. ÚS 282/97

a sp.zn. III ÚS 232/95, pak nelze než konstatovat, že každý případ je nutno posuzovat na základě konkrétních okolností a argumentace, obsažená v jednom rozhodnutí Ústavního soudu, není bez dalšího převoditelná na jakýkoli, byť i zdánlivě podobný případ. Situace, které nastaly ve zmiňovaných nálezech, na souzenou věc nedopadají. V daném případě aplikace věty první ustanovení § 262 TrŘ nevyvolala stav popsaný v uvedených nálezech Ústavního soudu, neboť se v nich jedná v zásadě o jiný případ.

V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků řízení a mimo ústní jednání, odmítl zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. prosince 2003

JUDr. František Duchoň

předseda I. senátu Ústavního soudu