Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
Pl.ÚS 20/02 ECLI:CZ:US:2002:Pl.US.20.02 KI-generiert

Pl.ÚS 20/02 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer Pl.ÚS 20/02
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Návrh na zrušení ustanovení čl.II bod 1 závěrečných a přechodných ustanovení k části první zákona č. 265/2001 Sb., (změna trest Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka ve věci návrhu Krajského soudu v Hradci Králové na zrušení ustanovení čl. II bodu 1. závěrečných a přechodných ustanovení k části první zákona č. 265/2001 Sb.,takto:

Legislator-Regeste

KI-generiert

Pl.ÚS 20/02 · Ústavní soud České republiky: Dne 7. 12. 2000 byla ke Krajskému soudu v Hradci Králové podána obžaloba na obviněného S. Š. pro dva trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterými měl způsobit škodu ve výši 2. 999. 300,- Kč (bod 2. obžaloby) a 1. 951. 300,- Kč (bod 4. obžaloby), pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterým měl způsobit škodu ve výši 752. 600,- Kč (bod 3. obžaloby) a pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterým měl způsobit škodu ve výši 2. 707. 700,- Kč (bod 1. obžaloby).

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

Návrh na zrušení ustanovení čl.II bod 1 závěrečných a přechodných ustanovení k části první zákona č. 265/2001 Sb., (změna trest

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka ve věci návrhu Krajského soudu v Hradci Králové na zrušení ustanovení čl. II bodu 1. závěrečných a přechodných ustanovení k části první zákona č. 265/2001 Sb.,takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 16. 8. 2002, se domáhal Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "navrhovatel") zrušení ustanovení čl. II bodu 1. závěrečných a přechodných ustanovení k části první zákona č. 265/2001 Sb. Předmětný návrh byl podán v souvislosti s řízením, vedeným u navrhovatele pod sp. zn. 8 T 25/2002, na základě čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR, ve spojení s § 224 odst. 5 tr. řádu a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, neboť navrhovatel má za to, že zákon, resp. jeho citované ustanovení, jehož užití je podle něj v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem, když má podle přesvědčení navrhovatele retroaktivní účinky, jakož je retroaktivně i vykládáno, což je v rozporu s čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž i čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Z těchto důvodů - v návrhu konstruovaném v podstatě na základě rozhodovací činnosti Ústavního soudu vydaných nálezů a v nich uvedených závěrů blíže rozvedených - navrhovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené ustanovení nálezem zrušil, a to dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů.

Z podaného návrhu a připojeného spisu navrhovatele (sp. zn. 8 T 25/2002) byly zjištěny tyto skutečnosti rozhodné pro posouzení projednávané věci:

Dne 7. 12. 2000 byla ke Krajskému soudu v Hradci Králové podána obžaloba na obviněného S. Š. pro dva trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., kterými měl způsobit škodu ve výši 2. 999. 300,- Kč (bod 2. obžaloby) a 1. 951. 300,- Kč (bod 4. obžaloby), pro trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterým měl způsobit škodu ve výši 752. 600,- Kč (bod 3. obžaloby) a pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterým měl způsobit škodu ve výši 2. 707. 700,- Kč (bod 1. obžaloby).

Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 26. 11. 2001, č. j. 8 T 120/2000-735, trestní věc obviněného S. Š. podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. řádu postoupil k projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Náchodě jako soudu - podle jeho mínění - věcně příslušnému. Tento postup Krajský soud v Hradci Králové odůvodnil v podstatě tím, že dne 1. 1. 2002 nabude účinnosti novela trestního zákona, kterou bude zvýšena hranice škody velkého rozsahu upravená v ustanovení § 89 odst. 11 tr. zák. z 1. 000. 000.- Kč na 5. 000. 000,- Kč, v důsledku čehož není dána materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. u trestných činů zpronevěry kvalifikovaných v obžalobě podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Tyto úvahy vyústily v závěr, že uvedené trestné činy je proto možné posoudit pouze jako trestné činy zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., k jejichž projednání - stejně jako pro trestné činy pod body 1. a 3. obžaloby - je věcně a místně příslušný Okresní soud v Náchodě.

Okresní soud v Náchodě usnesením ze dne 15. 4. 2002, č. j. 1 T 14/2002-801, podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. řádu předmětnou trestní věc předložil Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o příslušnosti soudu. Nesouhlas s postupem Krajského soudu v Hradci Králové odůvodnil zejména tím, že tento soud ještě před účinností novely trestního zákona zákonem č. 265/2001 Sb. dovozoval, že nedosahuje-li škoda touto novelou zvýšené hranice stanovené ustanovením § 89 odst. 11 tr. zák. pro škodu velkého rozsahu, není naplněn materiální znak trestných činů zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Okresní soud v Náchodě poukázal rovněž na znění čl. II bod 1. závěrečných a přechodných ustanovení citované novely trestního řádu.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. Ntd 112/02, rozhodl podle § 24 odst. 1 tr. řádu tak, že k projednání a rozhodnutí trestní věci obviněného S. Š. je příslušný Krajský soud v Hradci Králové. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že v době podání obžaloby, tj. před účinností novely trestního zákona, byla kvalifikace skutků pod body 2. a 4. obžaloby jako trestných činů zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. zák. plně odůvodněna a naopak kategorický závěr Krajského soudu v Hradci Králové o absenci materiálního znaku ve smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. neměl ve shromážděných důkazech dostatečnou oporu. Dle úpravy platné do 31. 12. 2001 byl k projednání věci věcně příslušný krajský soud. Vzhledem ke znění přechodných ustanovení novely trestního řádu účinné od 1. 1. 2002 tato příslušnost zůstává zachována i po účinnosti této novely.

Krajský soud v Hradci Králové posléze usnesením ze dne 23. 7. 2002, č. j. 8 T 25/2002-821, rozhodl tak, že se podle § 224 odst. 5 tr. řádu za použití čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, přerušuje trestní stíhání obviněného S. Š., neboť zákon, jehož užití je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním zákonem a mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem a věc se předkládá Ústavnímu soudu ČR.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí dovozuje, že čl. II bod 1. závěrečných a přechodných ustanovení k části první zákona č. 265/2001 Sb. je v rozporu s ústavním pořádkem, neboť porušuje zákaz retroaktivity vyjádřený pro oblast trestního práva v čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jakož i právo každého na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Čl. II bod 1. závěrečných a přechodných ustanovení k části první zákona č. 265/2001 Sb. zní: "Příslušnost k řízení ve věcech, v nichž byla podána obžaloba před účinností tohoto zákona, se posoudí podle dosud platných předpisů; to neplatí pro další řízení v takové věci, jestliže ji soud za účinnosti tohoto zákona pravomocně vrátil státnímu zástupci k došetření."

Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny formální předpoklady věcného posouzení návrhu, a zabýval se tak i otázkou, zda navrhovatel je v daném případě legitimován k podání tohoto návrhu.

Ustanovení § 224 odst. 5 tr. řádu, které je důsledkem aplikace čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR pro oblast trestního práva, zní: "Soud přeruší trestní stíhání, má-li za to, že zákon, jehož užití je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem; v tomto případě předloží věc Ústavnímu soudu."

Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, o který se návrh opírá, dojde-li soud k závěru, že zákon jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Stěžejní otázkou tedy je, jak pohlížet na podmínku, že se musí jednat o zákon "jehož má být při řešení věci použito". Není sporu o tom, že tato podmínka je splněna vždy, jedná-li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední, a jež má tedy být užito při rozhodnutí ve věci samé, v trestním řízení tedy zejména při rozhodování o vině a trestu. Tento záměr ústavodárce a zákonodárce lze dovodit i z ustanovení § 224 odst. 5 tr. řádu, které upravuje přerušení řízení v jasné návaznosti na zákon rozhodný pro rozhodování o vině a trestu. Jinak řečeno, k tomu, aby soud mohl zpochybnit ústavnost procesního předpisu, nestačí jen jeho hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti, nýbrž je nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace. Tak tomu však v projednávaném případě není.

Připuštění navrhovatelem zastávaného širokého výkladu pojmu "zákon, jehož má být při řešení věci použito" by v podstatě znamenalo právo soudu zpochybnit jakékoli procesní ustanovení týkající se řízení před soudem, neboť vždy dochází k určitému řetězení aplikovaných předpisů a de facto je vždy aplikován též právní předpis jako celek. Takový výklad však senát Ústavního soudu odmítá (viz usnesení Ústavního soudu,

sp. zn. Pl. ÚS 39/2000

). Nadto je třeba pro úplnost uvést, že druhá část napadeného ustanovení čl. II bodu 1. závěrečných a přechodných ustanovení k části první zákona č. 265/2001 Sb. za středníkem nebyla v předchozím řízení aplikována vůbec. Napadená část přechodných ustanovení zákona č. 265/2001 Sb. se týká výlučně určení věcné příslušnosti soudu k projednání trestních věcí, ve kterých byla podána obžaloba v souladu se zněním trestního řádu do 31. 12. 2001, před účinností novely trestního řádu, a ve kterých by od 1. 1. 2002 byla dána jiná věcná příslušnost, a to v důsledku novely trestního zákona, účinné rovněž od 1. 1. 2002. Toto přechodné ustanovení se žádným způsobem nedotýká rozhodnutí soudu ve věci samé, tj. v rozhodnutí o vině a trestu. Přímá aplikace napadeného přechodného ustanovení tedy přichází v úvahu pouze při rozhodování o věcné příslušnosti soudu k rozhodnutí v trestní věci a navíc takovéto rozhodování v přezkoumávané trestní věci již nepřichází v úvahu, neboť v tomto směru existuje pravomocné rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Pro úplnost třeba dodat, že podle názoru Ústavního soudu, i kdyby řízení, směřující k rozhodnutí o příslušnosti soudu k projednání určité trestní věci ještě probíhalo, nepřicházel by v úvahu postup podle § 224 odst. 5 tr. řádu, neboť řízení o příslušnosti soudu k projednání věci není řízením ve věci samé a nevede k rozhodnutí o vině a trestu. Z uvedeného je patrno, že Ústavní soud nepovažuje navrhovatele za osobu oprávněnou k podání předmětného návrhu.

I přes tento shora uvedený závěr Ústavní soud dále uvádí, že by nemohl přisvědčit výhradám navrhovatele ani z pohledu věcného posouzení dotčeného ustanovení, proti kterému, s poukazem na jeho údajnou protiústavnost, brojí zjevně neopodstatněně. V tomto směru je třeba uvést, že při svých úvahách o jeho retroaktivním působení navrhovatel zcela zjevně ztotožňuje dva základní a zcela samostatné aspekty předmětné věci, a to jednak posuzování trestnosti činu výlučně pro účely založení věcné příslušnosti obecného soudu v rozhodné době (odhlédnuto již od toho, že při svém rozhodování sice neaplikoval, byť při svých úvahách zohlednil, dosud neúčinnou právní úpravu, což nelze z pohledu ústavněprávního bez dalšího akceptovat - čl. 95 odst. 1 ústavy ČR), a jednak posuzování trestnosti téhož činu pro účely stanovení základu trestní odpovědnosti obviněného a jejího rozsahu věcně příslušným soudem rozhodujícím o meritu věci, a to rovněž k časově přesně vymezenému okamžiku, ke kterémuž věcnému posuzování nemá napadené ustanovení žádný vztah.

Úvahy navrhovatele o tom, že návrhem napadené ustanovení brání aplikaci § 16 odst. 1 tr. zák., bude-li o trestném činu rozhodovat, když právní kvalifikace skutku dle znění trestního zákona, účinného od 1. 1. 2002, by zakládala věcnou příslušnost okresního soudu, jsou nepřijatelné, vycházejí z nepochopení daných souvislostí, v nichž retroaktivní působení zákona svou roli nikterak nesehrává, neboť napadené ustanovení nebrání uplatnění zásady zákazu retroaktivity trestního zákona k tíži pachatele. Toto ustanovení, jak již bylo řečeno, se týká výlučně určení věcné příslušnosti soudu k projednání trestních věcí, ve kterých byla podána obžaloba v souladu se zněním trestního řádu před nabytím účinností novely tohoto procesního předpisu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., a ve kterých by od 1. 1. 2002 byla dána jiná věcná příslušnost (v projednávané věci okresního soudu), a to v důsledku novely trestního zákona účinné rovněž od 1. 1. 2002. Toto přechodné ustanovení se žádným způsobem nedotýká rozhodnutí soudu ve věci samé, tj. rozhodnutí o vině a trestu. Stručně vyjádřeno, kterýkoliv obecný soud, a to i ten, jehož věcná příslušnost byla založena aplikací napadeného ustanovení, musí v meritorním rozhodnutí zohlednit zásady, plynoucí z ustanovení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) i ustanovení § 16 odst. 1 tr. zákona.

Pokud se potom navrhovatel domnívá, že současně v důsledku aplikace napadeného ustanovení došlo k odnětí předmětné trestní věci zákonnému soudci, nelze jeho závěrům ani v tomto směru přisvědčit. Věcná příslušnost soudu v případě ustanovení čl. II bodu 1. závěrečných a přechodných ustanovení k části první zákona č. 265/2001 Sb. před středníkem je nepochybně stanovena zákonem a nedochází zde v žádném směru ke zpětnému působení zákona či odnětí věci zákonnému soudci s účinky ex nunc a pro futuro. V tomto případě lze hovořit o tom, že se v dané situaci naopak uplatňuje "přetrvávající regulační efekt" zákona předchozího, když původně založená příslušnost krajského soudu zůstala zachována.

Pro úvahy takto vyložené posoudil senát návrh jako podání učiněné osobou zjevně neoprávněnou, v důsledku čehož ho podle ustanovení 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu