Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 706/02 ECLI:CZ:US:2002:4.US.706.02 KI-generiert

IV.ÚS 706/02 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer IV.ÚS 706/02
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. M. H., advokátem, proti sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 7. 10. 2002, čj. 180/2001-OOD-SPZ,

Legislator-Regeste

KI-generiert

IV.ÚS 706/02 · Ústavní soud České republiky: Vzhledem k tomu, že napadeným sdělením nedošlo k namítanému zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, byl návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnut, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

IV. ÚS 706/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. M. H., advokátem, proti sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 7. 10. 2002, čj. 180/2001-OOD-SPZ,

t a k t o :

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 18. 11. 2002, napadl stěžovatel v záhlaví označené sdělení orgánu veřejné moci s tvrzením, že se jím cítí být dotčen na svém ústavně zaručeném základním právu na soudní a jinou právní ochranu zakotveném v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle jeho názoru jím mělo rovněž dojít k porušení práva "na účinné opravné prostředky" ve smyslu čl. 13 citované mezinárodní úmluvy. Namítá, že pokud ve vztahu k jeho trestní věci, v níž byl pravomocně rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 1999, sp. zn. 9 To 64/99, uznán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k trestu výkonu odnětí svobody v trvání 13 let se zařazením do věznice s ostrahou, Ministerstvo spravedlnosti ČR neshledalo jeho podnět k podání stížnosti pro porušení zákona důvodným, v podstatě porušilo jeho právo na účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem. S odkazem na toto tvrzení se posléze domáhal, aby Ústavní soud vydal nález, jímž by Ministerstvu spravedlnosti ČR uložil, aby "znovu s maximálním šetřením základních práv a svobod projednalo jeho podnět ze dne 16. 9. 2002 k podání stížnosti pro porušení zákona".

Jak vyplynulo ze sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 7. 10. 2002, čj. 180/2001-OOD-SPZ, bylo jím konstatováno a právnímu zástupci stěžovatele oznámeno, že podaný podnět ke stížnosti pro porušení zákona neobsahuje takové skutečnosti, které by odůvodňovaly změnu dosavadního rozhodnutí v přezkumném řízení. Trestní věc stěžovatele byla opakovaně ze strany tohoto orgánu přezkoumána, nicméně důvody k podání tohoto mimořádného opravného prostředku nebyly shledány.

Podle ust. § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Dle § 72 odst. 2 citovaného zákona lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů, která počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti.

Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval (např.

sp. zn. II. ÚS 101/95

,

sp. zn. III. ÚS 124/93

), stížnost pro porušení zákona, jako mimořádný opravný prostředek, není prostředkem na ochranu práva ve smyslu § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., neboť nejde o prostředek ochrany práva poskytnutý stěžovateli, ale ministru spravedlnosti. Z hlediska trestního práva procesního je možno podnět ke stížnosti pro porušení zákona považovat pouze za informaci subjektu oprávněnému k jejímu podání, která však nezakládá zákonem stanovené důsledky, tj. nemá vliv na běh lhůty k podání ústavní stížnosti podle § 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., kterou stěžovatel, ačkoliv tak učinit mohl, proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze nepodal. V této souvislosti je třeba připomenout, že je věcí subjektu k podání stížnosti pro porušení zákona oprávněného, zdali sám nebo prostřednictvím oprávněného orgánu a jakou formou oznámí navrhovateli, jek z hlediska podnětu věc posoudil, což v daném případě učinil ústavní stížností napadeným sdělením ze dne 7. 10. 2002, čj. 180/2001-OOD-SPZ.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Z uvedeného lze dovodit, že svého práva na přezkoumání rozhodnutí obecných soudů se navrhovatel může účinně domáhat jenom postupem stanoveným v trestním řádu. Podnět ke stížnosti pro porušení zákona trestní řád k takovémuto "stanovenému postupu" nezařazuje, nicméně je předpokládán ust. § 389a tr. řádu a blíže rozveden v ust. § 31 a násl. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle znění ust. § 266 odst. 1 tr. řádu je podání stížnosti pro porušení zákona ze strany ministra fakultativní povahy. Přijetí podnětu k této stížnosti je právně nevynutitelné (k tomuto srov. např.

sp. zn. III. ÚS 365/1997

,

sp. zn. II. ÚS 507/99

,

sp. zn. II. ÚS 519/99

), z čehož se podává, že stěžovatel brojí proti napadenému sdělení zjevně neopodstatněně.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud s ohledem na návrhový petit ústavní stížnosti pro úplnost poukazuje na ust. § 82 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., vyjadřující způsoby, jakými je oprávněn ingerovat do činnosti orgánů veřejné moci. Rovněž v této souvislosti zdůrazňuje, že jakožto orgán veřejné moci a coby orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), je povinen při své činnosti respektovat též jednu ze základních zásad právního státu, jíž je uplatňování státní moci jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Domáhá-li se totiž stěžovatel vydání rozhodnutí, jímž by Ústavní soud Ministerstvu spravedlnosti ČR uložil, aby "znovu s maximálním šetřením základních práv a svobod projednalo jeho podnět ze dne 16. 9. 2002 k podání stížnosti pro porušení zákona", nezbývá než konstatovat, že takto konstruované návrhové žádání neodpovídá dikci zákona a zjevně vybočuje z mezí daných citovaným ustanovením, v důsledku čehož se v daném případě jedná o návrh, resp. takovým způsobem formulovaný petit, který Ústavní soud nemůže při své rozhodovací činnosti reflektovat. Pokud by tedy ústavní stížnost neodmítl z důvodů shora uvedených, musel by tak učinit podle ust. § 43 odst. 1 písm. d) zák. č. 182/1993 Sb.

Vzhledem k tomu, že napadeným sdělením nedošlo k namítanému zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, byl návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnut, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. prosince 2002

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu