Constitutional Court dismisses constitutional complaint for non-exhaustion of legal remedies regarding tax authority's non-verification of invalidity.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by taxpayers against the Financial Administration's failure to verify the invalidity of a tax decision. The taxpayers argued this inaction violated their right to claim rights and the rule of law, while the administration claimed no legal obligation existed to issue a formal ruling on non-verification. The court ruled that the complaint was inadmissible because the applicants failed to exhaust all available legal remedies, noting that the administrative body's letter merely informed them of its decision without creating a justiciable dispute requiring constitutional review.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů, která jsou způsobilá zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod, a ústavní stížnost je nepřípustná, pokud stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky k ochraně jejich práv.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti K. J., L. J., a P. J., zastoupených JUDr. J. V., advokátem, proti postupu Finančního ředitelství v Hradci Králové při ověřování splnění podmínek neplatnosti svého rozhodnutí ze dne 16. 9. 1996, čj. FŘ/1738/110/96/KA,
takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 10. 7. 2002 doručena ústavní stížnost proti postupu Finančního ředitelství v Hradci Králové při ověřování splnění podmínek neplatnosti svého rozhodnutí ze dne 16. 9. 1996, čj. FŘ/1738/110/96/KA. Uvedené finanční ředitelství dopisem ze dne 17. 5. 2002, čj. 2305/030/2002-1, stěžovatelce K. J. sdělilo, že neplatnost cit. rozhodnutí nelze osvědčit a že za nesprávné považuje své rozhodnutí ze dne 17. 2. 2000, čj. 5895A/110/99-Sch.. Dále uvedlo, že podle § 55b daňového řádu (zák.č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů) zajistí urychlené přezkoumání svého pravomocného rozhodnutí a podle výsledku (právního názoru Ministerstva financí) celou záležitost dořeší.
Stěžovatelé tvrdí, že postupem Finančního ředitelství v Hradci Králové bylo zasaženo do jejich ústavně zaručeného základního práva domáhat se svých práv, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Zásah spatřují v tom, že správní orgán nesplnil svoji zákonnou povinnost ověřit splnění podmínek neplatnosti svých vydaných rozhodnutí, ač k tomu byl navrhovatelem (patrně některým ze stěžovatelů) vyzván a takovou povinnost mu zákon ukládá v ust. § 32 odst. 7 daňového řádu. Tím správní orgán porušil i čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť neuplatnil státní moc způsobem, který stanoví zákon. Tímto došlo k jinému zásahu orgánu veřejné moci, který vzhledem k neexistenci vykonatelného správního rozhodnutí nelze rozporovat opravnými prostředky daňového řízení a správního soudnictví a věc je nutno předložit Ústavnímu soudu. Stěžovatelé popsali dosavadní průběh daňového řízení a vyjádřili své přesvědčení, že předmětné rozhodnutí je neplatné a uvedli důvody, v čem namítanou neplatnost spatřují.
Finanční ředitelství v Hradci Králové, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že se neztotožňuje s názorem stěžovatelů na výklad ust. § 37 daňového řádu. Je toho názoru, že předmětné správní rozhodnutí obsahovalo správné označení správce daně a proto nesdílí názor stěžovatelů o neplatnosti tohoto rozhodnutí.
Po přezkoumání, zda ústavní stížnost splňuje formální podmínky stanovené zákonem, dospěl Ústavní soud k názoru, že stěžovatelé především nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a tudíž se jedná o ústavní stížnost nepřípustnou ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). I když proti sdělení ze dne 17. 5. 2002, čj. 2305/030/2002-1, není přípustný řádný opravný prostředek, z cit. ustanovení zákona vyplývá zásada, že Ústavní soud rozhoduje pouze o pravomocných rozhodnutích obecných soudů (jiných orgánů veřejné moci), která jsou, vzhledem ke své povaze, způsobilá zasáhnout do sféry ústavních práv či svobod. Není sporu o tom, že sdělení finančního ředitelství, že neshledal důvody pro postup dle ust. § 32 odst. 7 daňového řádu, tedy že neověří splnění podmínek neplatnosti správního rozhodnutí, takového zásahu samo o sobě schopné není. Přijetí výkladu, že se jedná o meritorní rozhodnutí o právech a povinnostech, by ve svých důsledcích znamenalo, že se daňovému subjektu otevírá možnost nedbat o ochranu svých práv a nevyužít prostředků, které jsou určeny ke zvrácení rozhodnutí o vyměření daně (odvolání, správní žaloba), ale formou zcela specifického institutu de facto obejít veškeré lhůty a v případě neúspěchu teprve poté nastoupit cestu ke správnímu či dokonce k Ústavnímu soudu.
Pokud jde o namítaný postup správce daně, který neshledal důvod zahájit řízení o osvědčení neplatnosti dle § 32 odst. 7 daňového řádu, Ústavní soud odkazuje ¨též na judikaturu obecných soudů. Dané věci se týká např. rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 5. 1998 ve věci sp. zn. 30 Ca 177/97 (FaU. 98, 12: 776), dle něhož podle § 32 odst. 7 daňového řádu je nepochybné, že pokud chybí v rozhodnutí vydaném v daňovém řízení některá z ostatních základních náležitostí (§ 32 odst. 2 daňového řádu, mimo ty, jejichž zhojení upravuje § 32 odst. 4 a 6 daňového řádu), které podle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem, nebo odůvodnění v případě, kdy je zákon předepisuje, a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, má to za následek neplatnost rozhodnutí. Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal. To musí samozřejmě učinit rozhodnutím. Neshledá-li však správní orgán splnění podmínek neplatnosti, zákon mu neukládá vydat o tom rozhodnutí. Správní orgán může podatele vyrozumět toliko přípisem o tom, že neshledal důvod pro ověření neplatnosti. Uvedený názor považuje Ústavní soud za ústavně zcela konformní a takto ve věci stěžovatelky správní orgán také postupoval. Ústavní soud dále odkazuje na nález pléna ze dne 17. 11. 1998 ve věci
sp. zn. Pl. ÚS 8/98
, zveřejněný pod č. 300/1998 Sb., ve kterém se vyjádřil k ústavnosti ust. § 32 odst. 7 daňového řádu.
Výše uvedené důvody vedly Ústavní soud též k tomu, že nevyžadoval po stěžovatelích upřesnění okruhu účastníků řízení o ústavní stížnosti, vzhledem k tomu, že sdělení Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 17. 5. 2002, čj. 2305/030/2002-1, je adresováno toliko K. J.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. listopadu 2002
JUDr. Pavel Varvařovský
soudce zpravodaj