Constitutional Court allows appeal against appellate court ruling changing legal view without giving parties chance to argue.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic annulled the first-instance and appellate court judgments in a construction contract dispute. The plaintiff argued that the appellate court violated her right to a fair process by changing its legal reasoning to find the defendant had withdrawn from the contract, a fact she could not contest. The court held that when an appellate court changes its legal view without valid grounds under the Civil Procedure Code, it deprives parties of the opportunity to argue against the new legal assessment, thus violating their constitutional rights.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 219 odst. 1 o.s.ř.; § 220 o.s.ř.; čl. 36 odst. 1 Listiny; čl. 38 odst. 2 Listiny; čl. 96 Ústavy: A change in the legal view by an appellate court that does not justify a change in the first-instance judgment deprives parties of the right to argue, violating their right to a fair trial.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
Možnost účastníků řízení právně i skutkově argumentovat před soudem
Ústavní soud ČR
rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti
I. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2002,
čj. 58 Co 324/01-98, 58 Co 325/01 a rozsudku Obvodního soudu pro
Prahu 6 ze dne 6. 10. 2000, čj. 6 C 140/96-79, za účasti Městského
soudu v Praze, jako účastníka řízení, a M. spol. s r.o., se sídlem
v Praze 8, jako vedlejšího účastníka, a to se souhlasem účastníků
bez ústního jednání, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2002, čj. 58 Co
324/01-98, 58 Co 325/01 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze
dne 6. 10. 2000, čj. 6 C 140/96-79, se zrušují.
Odůvodnění
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 4. 2001 se
stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2002, čj. 58 Co 324/01-98,
58 Co 325/01 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 10.
2000, čj. 6 C 140/96-79, jimiž byla pravomocně uznána povinnou
zaplatit žalobci částku 151.200,- Kč, s příslušenstvím. Jednalo se
o spor ze smlouvy o dílo, v němž vedlejší účastník M., spol.
s r.o., se sídlem v Praze (žalobce), se domáhal zaplacení
realizace vzduchotechniky v provozovně solária stěžovatelky, a ta
se bránila tím, že své dílo nedokončil a nezprovoznil.
Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozsudky obecných soudů
bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý
proces, konkrétně zásada rovnosti účastníků řízení před soudem,
zakotvená v čl. 96 Ústavy České republiky ("Ústava") a čl. 37
odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
Zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a uvedla, že ve věci
rozhodující odvolací soud se ztotožnil s jejími odvolacími důvody,
nicméně napadený rozsudek potvrdil z jiných právních důvodů, když
dospěl k názoru, že vedlejší účastník (žalovaný) od smlouvy o dílo
odstoupil. Tento závěr se stěžovatelka dověděla až z písemného
vyhotovení rozsudku, neměla tedy možnost jakkoliv proti němu
brojit, neboť nemá právo podat dovolání. S uvedeným právním
závěrem nesouhlasí a spatřuje v něm porušení svého práva na
spravedlivý proces, zejména proto, že vedlejší účastník se nikdy
nedovolával toho, že by od smlouvy odstoupil. Je toho názoru, že
městský soud jí měl dát možnost vyjádřit se k nově pojaté právní
situaci, prvostupňový rozsudek zrušit a věc vrátit se závazným
právním názorem soudu prvého stupně.
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření
k ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že v jeho postupu, ani
napadenými rozsudky, nedošlo k porušení práva stěžovatelky na
spravedlivý proces. Odvolací jednání proběhlo veřejně,
stěžovatelka byla v řízení zastoupena advokátem, kterému byla dána
možnost se ve věci osobně vyjádřit. Rozhodnutí soudu odvolacího
bylo veřejně vyhlášeno, odůvodněno, účastníci byli poučeni
o nepřípustnosti dovolání. Odvolací námitky stěžovatelky nebyly
shledány opodstatněnými. Z uvedených důvodů navrhl, aby ústavní
stížnost byla jako návrh neopodstatněný odmítnuta.
M.. spol. s r.o., jako vedlejší účastník, se k ústavní
stížnosti nevyjádřil. Ústavní stížnost mu byla zaslána k vyjádření
na adresu sídla uvedenou v obchodním rejstříku, zásilka do
vlastních rukou však byla vrácena s poznámkou "odstěhoval se bez
udání adresy". V tomto směru byly učiněny tři neúspěšné pokusy
o doručení.
Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu
6, sp. zn. 6 C 140/96, a poté, co se seznámil se shromážděnými
podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je
třeba zcela vyhovět a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky
s postupem odvolacího soudu, který v situaci, kdy potvrdil
rozsudek soudu prvého stupně na základě odlišného právního názoru
(dle něhož dopis žalobce ze dne 13. 2. 1995, ve kterém
stěžovatelku upozorňuje na porušení její povinnosti a na to, že
již nadále trvá jen na zaplacení částky 151.200,- Kč, je
odstoupením od smlouvy, i když to v něm není výslovně uvedeno), jí
nedal možnost v řízení před obecným soudem se proti této nové
argumentaci bránit. Jak plyne z právního názoru obsaženého
v nálezu Ústavního soudu ve věci
sp. zn. III. ÚS 257/98
(Sbírka
nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 13, č. 10), kterým je
IV. senát vázán (§ 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů), a který sdílí i on, nejsou-li podle
§ 221 odst. 1 o. s. ř. podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu
rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle § 219 o. s.
ř. rozhodnutí potvrdí, jen je-li věcně správné. Věcnou správností
se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost
právního posouzení (viz J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec, Občanský
soudní řád. Komentář. 2. vydání, Praha 1996, s. 583). Změna
právního náhledu, jež ale změnu rozhodnutí soudu prvního stupně
neopodstatňuje (§ 220 o. s. ř.), je tudíž důvodem kasačního
rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se
tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu,
případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního
nebyly relevantní. V daném případě, jak je výše uvedeno, k takové
změně právního náhledu odvolacím soudem došlo. Napadeným rozsudkem
odvolacího soudu tak došlo k porušení § 219 o.s.ř. a současně bylo
zasaženo do práva stěžovatelky na soudní ochranu zakotveného v čl.
36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že jí, jako účastníku
řízení, byla odňata reálná a efektivní možnost jednat před soudem,
spočívající v oprávnění právně i skutkově argumentovat. Nebyla
tedy respektována povinnost soudů dbát při výkladu právních
předpisů především účelu a smyslu ústavně garantovaných základních
práv a svobod.
Ústavní soud si je vědom principu minimalizace zásahů do
rozhodovací činnosti obecných soudů, nicméně s přihlédnutím
k právu stěžovatelky na rozhodování bez zbytečných průtahů (čl.
38 odst. 2 Listiny) považoval v této věci za vhodnější zrušit
i napadený rozsudek soudu prvého stupně. Proto podle § 82 odst.
1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů, ústavní stížnosti zcela vyhověl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 13. prosince 2002