Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
III.ÚS 229/02 ECLI:CZ:US:2002:3.US.229.02 KI-generiert

Constitutional court dismisses appeal claiming judges' bias due to personal acquaintance with opposing party's employee.

Geschäftsnummer III.ÚS 229/02
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Abgewiesen (Dismissed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by a litigant against a regional court decision excluding specific judges from a case. The applicant argued that a court employee, a close relative of the opposing party, could influence the proceedings, yet the court found no evidence of actual bias. The court ruled that mere collegial relationships or potential conflicts of interest do not automatically constitute grounds for disqualification without concrete proof of improper influence.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.; The Constitutional Court exercises restraint in reviewing judicial decisions on judge disqualification, which are primarily matters for ordinary courts to resolve based on established ethical rules and statutory safeguards.

Schlagwörter

KI-generiert
constitutional complaint judge disqualification bias and impartiality collegial relationships close relatives procedural fairness ordinary court jurisdiction

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.
Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a, po odstranění vytknuté formální vady ve vykázané plné moci jeho zástupkyně, co do ostatních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst.
§ 30 odst. 1 zákona
§ 34 zákona
§ 72 odst. 1 písm. a) zákona
§ 72 odst. 4 zákona
čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.
jiných zaměstnanců soudu samy o sobě důvody podjatosti v rozhodování založit nemohou, jde o zásadu, jíž ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nelze nic vytknout.
§ 157 odst. 2 o. s. ř.
o stěžovatelově věci před tímto soudem vedené ani nemluvili; protože stěžovatelem napadené rozhodnutí samotné je dostatečným a zákonným podmínkám zcela přiměřeným způsobem zdůvodněno (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), nelze mu ani z tohoto důvodu vady protiústavního charakteru vytknout.
§ 43 odst. 2 písm. a) zákona
o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
§ 43 odst. 3 zákona
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

III. ÚS 229/02

Ústavní soud rozhodl dne 13. srpna 2002 v senátě složeném z předsedy

JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., zastoupeného JUDr. I. H., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. března 2002, sp. zn. 19 Nc 337/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a, po odstranění vytknuté formální vady ve vykázané plné moci jeho zástupkyně, co do ostatních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. března 2002 (19 Nc 337/2002-25) a tvrdil, že tímto rozhodnutím, jímž nebyli z projednání ve stěžovatelově věci před obecným soudem I. stupně vyloučeni jím jmenovaní soudci, byla porušena jeho práva, zejména pak ústavně zaručené právo na soudní ochranu plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, případně z obsahově shodných mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika jako smlouvami ratifikovanými a publikovanými vázána; podle odůvodnění ústavní stížnosti, ostatně zcela shodného s tvrzením návrhu (námitek vůči soudcům obecného soudu I. stupně), porušení označeného práva (označených práv) spatřuje stěžovatel v tom - stručně shrnuto - že rozhodující obecný soud II. stupně nedostatečně, resp. nesprávně posoudil skutečnost, že zaměstnankyně obecného soudu I. stupně, jako blízká příbuzná protistrany, "je schopna ovlivnit rozhodování tamního soudu"... zejména jestliže "lze přepokládat, že na tak malém městě (Písek)... se zaměstnanci mezi sebou navzájem znají a udržují přátelské kontakty", což vše pro "zájem dotčené zaměstnankyně na vyřešení celé věci ve prospěch její rodiny nevylučuje pochybnosti... že věc bude vyřešena nezaujatě a že stěžovatel nebude takovým rozhodnutím na svých právech zkrácen". S odkazem na takto rozvedená tvrzení stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu II. stupně, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi již dříve vyložil, že otázky spojené s vyloučením soudce (soudců) z projednávání věci jsou jak pro povahu věci, tak pro převažující etické aspekty soudcovského povolání především věcí obecných soudů samotných, jímž především přísluší svými rozhodnutími v této oblasti dotvářet v rámci zákonem stanovených kautel pravidla výkonu soudcovského povolání, což na druhé straně vede Ústavní soud k jisté zdrženlivosti (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 230/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 8., vydání 1., č. 65, Praha 1998, a další). Jestliže konstantní judikatura obecných soudů stojí na stanovisku, že pouhé kolegiální vztahy soudců, příp. jiných zaměstnanců soudu samy o sobě důvody podjatosti v rozhodování založit nemohou, jde o zásadu, jíž ani z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nelze nic vytknout.

Důvody, z nichž stěžovatel podjatost soudců obecného soudu I. stupně vyvozuje, se bez dalšího odvíjejí od ničím nedoložené možnosti "zkrácení jeho práv", pohybují se tak v abstraktní rovině, kterou ani skutečnost, že zaměstnankyně obecného soudu I. stupně byla svého času vlastnicí části nemovitostí, které jsou předmětem vlastního sporu, nikterak ve prospěch tvrzení stěžovatele neovlivňuje, zejména jestliže dotčení soudci podle svých vyjádření nikoho z účastníků řízení neznají a s již dříve zmíněnou pracovnicí jejich soudu

o stěžovatelově věci před tímto soudem vedené ani nemluvili; protože stěžovatelem napadené rozhodnutí samotné je dostatečným a zákonným podmínkám zcela přiměřeným způsobem zdůvodněno (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), nelze mu ani z tohoto důvodu vady protiústavního charakteru vytknout.

Z důvodů takto rozvedených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána jak povahou vyložených důvodů, tak konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno;

o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 13. srpna 2002