III.ÚS 122/02 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 122/02

Ústavní soud rozhodl dne 4. července 2002, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka, ve věci A. P., zastoupené JUDr. M. H., advokátem,

o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2001, č. j. 28 Ca 159/2000-39, a rozhodnutí Okresního úřadu Louny, okresního pozemkového úřadu č. j. 1526/96-R/4668/93/Ver, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í

Stěžovatelka se cestou ústavní stížnosti domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, který dne 19. října 2001 pod sp. zn. 28 Ca 159/2000 potvrdil rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v Lounech - okresního pozemkového úřadu č. j. 1526/96-R/4668/93/Ver. Uvedla, že podle jejího přesvědčení rozhodnutími, kterými jí nebyl přiznán restituční nárok na označené nemovitosti, byla porušena práva, jež jsou zakotvena v čl. 90 Ústavy, v čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když poukázala na okolnosti, za nichž nemovitosti, náležející dr. A. S., přešly na stát.

Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§ 72 odst. 1 písm. a), § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Z obsahu rozsudku č. j. 28 Ca 159/2000-39, kterým Městský soud v Praze dne 19. října 2001 potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu Louny, okresního pozemkového úřadu, č. j. 1526/96-R/4668/93/Ver, zásah do práv, jichž se stěžovatelka v ústavní stížnosti dovolává, shledán nebyl. Označený soud se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelkou v podaném opravném prostředku, nepochybil při výkladu a aplikaci § 9 zák. č. 229/1991 Sb., ani při hodnocení skutečností, na základě nichž majetek, k němuž stěžovatelka uplatnila tvrzený restituční nárok, přešel před dnem 25. února 1948 z vlastnictví Dr. A.S. na stát dle zák. č. 143/1947 Sb. a na základě kterých pak k tomuto majetku nelze uplatnit nárok podle restitučního zákona. S ohledem na to pak lze na vyčerpávající odůvodnění stížností napadeného rozhodnutí v dalším odkázat.

Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně 4. července 2002