IV.ÚS 201/01 · Ústavní soud České republiky

IV. ÚS 201/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudů JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti Ing. R.M., zastoupeného JUDr. J.W., proti výroku o nákladech řízení rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 8 C 148/2000, ze dne 27. 9. 2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 15 Co 835/2000, ze dne 15. 1. 2001, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností, s poukazem na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení výroků o nákladech řízení shora označených rozhodnutí obecných soudů. V důvodech své ústavní stížnosti předesílá, že si je vědom toho, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů, nicméně také judikoval, že v případech, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takové rozhodnutí považovat za rozhodnutí stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. l Ústavy ČR. Stěžovatel již nemá procesní prostředek ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, k ochraně svého práva, když napadeným výrokem je výrok o nákladech řízení, domnívá se však, že i ve výrocích o nákladech řízení může dojít k nesprávné aplikaci práva, zejména ve fázi jeho interpretace, a tudíž i k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. V daném případě, jak dále v ústavní stížnosti uvádí, došlo k nesprávné interpretaci právní normy, vyjádřené v ustanovení § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., tedy k vyvození nesprávných právních závěrů, a tím pádem i k zásahu do práva na spravedlivý proces (

II. ÚS 84/94

). Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal vyklizení domu v hodnotě 530.000,- Kč. Obecné soudy dospěly k závěru, že žalovaní jsou povinni nemovitost vyklidit a předat ji stěžovateli, avšak podle něj chybovaly v části o nákladech řízení, když aplikovaly shora citované ustanovení, které podle stěžovatele na daný případ aplikovatelné není, neboť hodnotu věci lze vyčíslit v penězích, a proto by se při určení odměny advokáta za jeden úkon právní pomoci mělo vycházet z ustanovení § 8 odst. 1 citovaného předpisu, který za tarifní hodnotu považuje výši peněžitého plnění nebo cenu věci, anebo práva a její příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. V této souvislosti poukazuje stěžovatel také na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, vyjádřené ve sbírce jeho rozhodnutí pod č. Rc 53/73, které podle stěžovatele podporuje jeho názor, že žaloba na vyklizení nemovitosti je žalobou na vydání věci, která je penězi ocenitelná, a není tedy specifickou penězi neocenitelnou žalobou. Tarifní hodnotou odměny advokáta v řízení o vyklizení nemovitosti má tedy být hodnota věci - vyklizované nemovitosti. Navrhuje proto z uvedených důvodů, aby Ústavní soud nálezem obě napadená rozhodnutí zrušil.

Krajský soud v Plzni, jako účastník tohoto řízení, v podstatě uvádí, že svou ústavní stížností stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance, navíc v dané věci nejde o případ, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývají. Odvolací soud odkazuje na obsah spisu a na odůvodnění svého rozhodnutí.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 8 C 148/2000, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Jak je patrno z obsahu připojeného spisu, obecné soudy ve svých rozhodnutích, jimiž v meritu věci vyhověly návrhu stěžovatele, směřujícímu proti manželům Š. na vyklizení nemovitosti - když dospěly k závěru, že tito ji užívají bez právního důvodu - při rozhodování o nákladech řízení, kdy žalované zavázaly k jejich náhradě úspěšnému stěžovateli, vycházely při jejich vyčíslení z ustanovení § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. S použitím uvedeného ustanovení na daný případ se Ústavní soud zcela ztotožňuje, aplikace ustanovení § 8 odst. 1 advokátního tarifu, jehož se stěžovatel dovolává, přichází v úvahu jen tam, kde je předmětem sporu sama nemovitost, resp. práva k ní, nikoliv však již samotné její užívání (stanovisko Nejvyššího soudu ČR Rc 53/73, jehož se stěžovatel dovolává, bylo vydáno především za účelem sjednocení správné formulace výroků rozsudků nalézacích soudů, týkajících se nemovitostí, z hlediska jejich realizace, tedy možnosti jejich výkonu v exekučním řízení, který s ohledem na ustanovení § 257 o.s.ř. lze nařizovat a provádět jen způsobem tímto procesním předpisem stanoveným a odkaz stěžovatele na toto stanovisko v dané věci proto nelze považovat za případný), nehledě k tomu, že Ústavní soud v podstatě zastává názor, že rozhodnutími soudu o nákladech řízení, které jsou v poměru k výrokům o věci samé pouze výroky akcesorickými, zpravidla k zásahu do ústavně zaručených práv nemůže dojít. Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatele podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. ledna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu