IV.ÚS 649/2000 · Ústavní soud České republiky

Povinnost soudů odůvodnit svá rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí o vydací vazbě.

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti Ing. V. D.

T., proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 1 Nt 111/2000,

ze dne 23. 10. 2000, za účasti Krajského soudu v Brně, jako

účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2000, sp. zn.

1 Nt 111/2000, se zrušuje.

Odůvodnění

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností,

s odvoláním na porušení práv zaručených čl. 8 Listiny základních

práv a svobod, domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí

Krajského soudu v Brně, jímž byl dle § 381 odst. l tr. řádu vzat

do vydávací vazby. Návrh na uvalení vazby, jak uvádí stěžovatel

v důvodech ústavní stížnosti, podalo Krajské státní zastupitelství

v Brně, které provádí šetření o vydání stěžovatele do Vietnamské

republiky, a to na podkladě zatýkacího rozkazu Městského

policejního ředitelství v Hai Phong ze dne 29. 10. 1997, sp. zn.

95/LTN, podle něhož je stěžovatel podezřelý ze spáchání trestného

činu "pašování zboží přes státní hranici" dle § 97 část. VUU

vietnamského trestního zákona. Vydání napadeného usnesení, jak se

dále uvádí v důvodech ústavní stížnosti, předcházelo omezení

stěžovatele na osobní svobodě, k němuž došlo ze strany policie dne

20. 10. 2000 ve chvíli, kdy se dostavil na referát cizinecké

policie v Brně, kde mu mělo být prodlouženo povolení

k dlouhodobému pobytu v České republice. Dne 22. 10. 2000

v 10,00 hod byl předán Krajskému soudu v Brně a vlastní řízení

o uvalení vazby pak začalo 23. 10. 2000, již v přítomnosti jeho

obhájce, v době po 9,30 hod. s tím, že soudkyně Krajského soudu

v Brně po poučení nechala protokolovat jeho výpověď. V 10,02 hod.

byla obhájcem stěžovatele upozorněna na to, že vypršela 24

hodinová lhůta daná k rozhodnutí článkem 8 Listiny základních práv

a svobod, a tudíž že je stěžovatel nadále omezován na osobní

svobodě protiprávně. Na toto upozornění reagovala soudkyně tak, že

obratem vyhlásila, že jej bere do vazby dle § 381 odst. 1 tr.

řádu, a i čas tohoto vyhlášení je zanesen ve spisovém materiálu.

Skutečnost, že v jeho případě nebyla dodržena stanovená lhůta 24

hodin, pak podle něj dokladuje samotný spisový materiál, sp. zn.

1 Nt 111/2000, Krajského soudu v Brně, kde jsou časové údaje

podchyceny, a odkázal na přítomnost dalších osob - jeho obhájce,

soudní zapisovatelky a dvou policistů eskortního oddílu CZP MŘ PČR

Brno, kteří mohou prokázat, že usnesení o vzetí do vazby bylo

vydáno po 10,00 hod. uvedeného dne. Dále stěžovatel v ústavní

stížnosti uvádí, že i při odhlédnutí od ostatních okolností

případu, jako že se jednání, jež je mu kladeno za vinu,

nedopustil, není dle jeho názoru uvalení vazby dle § 381 odst. 1

tr. řádu v souladu se zákonem, neboť nejsou naplněny znaky tímto

ustanovením požadované. Odůvodnění napadeného usnesení je totiž

dle jeho názoru nepřezkoumatelné, když jediné zdůvodnění je podle

něj dáno citací uvedenou v odůvodnění, a to "okolnostmi případu

a osobou jmenovaného".

Krajský soud v Brně, jako účastník tohoto řízení, v písemném

vyjádření k obsahu ústavní stížnosti v podstatě odkázal na

šetření, které ve věci provedl místopředseda Krajského soudu

v Brně, jehož závěr nepotvrzuje, že by v dané věci došlo

k překročení 24 hodinové lhůty při vydání rozhodnutí o uvalení

vydávací vazby.

Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Brně, sp. zn.

1 Nt 111/2000, z jehož obsahu zjistil, že časové údaje, týkající

se předání věci soudu dne 22. 10. 2000 v 10,00 hodin, odpovídají

skutečnosti. Tímto okamžikem tedy počala stěžovateli běžet 24

hodinová lhůta uvedená v čl. 8 odst. 3 Listiny základních práv

a svobod, v níž soud byl povinen rozhodnout o uvalení vazby. Jak

je dále patrno z obsahu uvedeného spisu, jmenovitě z protokolu

o jednání o návrhu krajského státního zástupce v Brně na vzetí

stěžovatele do vazby ze dne 23. 10. 2000, počalo toto jednání,

jehož výsledkem bylo vydání napadeného usnesení o vzetí

stěžovatele do vazby, v 9,30 hod. Poté po vyjádření stěžovatele

a jeho obhájce a jejich reakce na poučení soudkyně o možnosti

zkráceného vydávacího řízení bylo vyhlášeno rozhodnutí o vzetí

stěžovatele do vazby s tím, že skončení tohoto jednání poté, co

bylo dáno poučení o tom, že proti tomuto usnesení není přípustný

opravný prostředek, je vyznačeno časem 10,02 hod. Po podpisech

protokolu přítomnými pak následuje poznámka, která není podepsána,

v níž se uvádí, že rozhodnutí bylo vydáno po lhůtě v 10,02 hod.

K uvedenému protokolu pak následně, jak dále patrno z obsahu

označeného spisu, podala vyjádření kromě předsedkyně senátu, jež

napadené rozhodnutí vydala, také zapisovatelka, která protokol

o jednání prostřednictvím počítače pořizovala, v němž tato

potvrzuje, že samotné rozhodnutí bylo vydáno krátce před 10,00

hodinou. S přihlédnutím k tomu, že písemné vyhotovení protokolu

o jednání bylo pořízeno v 10,02 hod, dále k tomu, že po vyhlášení

rozhodnutí následovalo ještě poučení o opravném prostředku, jakož

i následné jeho podepisování přítomnými, jeví se Ústavnímu soudu

jako skutečnosti odpovídající, že k samotnému vyhlášení rozhodnutí

došlo ještě před uplynutím lhůty stanovené v čl. 8 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod, a to také s ohledem na dobu, kdy úkon

započal - 9,30 hod. - a jeho obsah, tak jak byl v protokolu o něm

zachycen. Ústavní soud tedy s ohledem na shora uvedené

nepřisvědčil stěžovateli v tom, že by v důsledku nedodržení

zákonem stanovené lhůty došlo k porušení práva, zaručeného čl. 8

odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

Na druhé straně však Ústavní soud nemůže pominout fakt, že

rozhodnutí o vzetí osoby do vazby podle ustanovení § 381 odst. 1

tr. řádu, s odkazem na které bylo usnesení krajského soudu vydáno,

je rozhodnutím fakultativním, které je vázáno na zákonnou

podmínku, že uvalení vazby je nutné k zamezení útěku takové osoby.

V daném případě za stavu, kdy stěžovatel tvrdí, jak z obsahu spisu

patrno, že v České republice žije legálně již od roku 1993, nikdy

zde nebyl souzen, má zde povolen dlouhodobý pobyt, vlastní zde

rodinný dům, v němž bydlí se svou družkou, s níž má pětileté dítě,

a od roku 1995 z České republiky nikdy nevycestoval, tak pouhý

odkaz na okolnosti případu a osobu stěžovatele, jak to

v odůvodnění svého rozhodnutí obecný soud učinil, aniž byl uvedený

odkaz jakkoliv konkretizován, není podle přesvědčení Ústavního

soudu způsobilý odůvodnit nutnost uvalení vazby k zamezení útěku.

Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje

v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci.

Procesněprávní rámec představují především principy řádného

a spravedlivého procesu tak, jak vyplývají z čl. 36 a násl.

Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy ČR.

Jedním z nich, představujícím součást práva na řádný proces, jakož

i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je

i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit, a to v trestním řízení

v případě usnesení způsobem zakotveným v § 134 odst. 2 tr. řádu

(viz nálezy Ústavního soudu, sp. zn.

III. ÚS 188/99

, IV. ÚS

137/2000). Uvedenému požadavku však napadené usnesení, jak shora

uvedeno, nevyhovuje, dostává se tak do rozporu s čl. 8 odst. 5

Listiny základních práv a svobod, a proto bylo Ústavním soudem

zrušeno [§ 82 odst. 1, 2 písm. a) odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 20. března 2001