III.ÚS 611/2000 · Ústavní soud České republiky

Podmínky pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Ústavní soud

rozhodl dne 22. 3. 2001 v ústním jednání

a v senátě ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. B., t. č.

Věznice Kuřim, zastoupeného Mgr. P. Š., proti usnesení Krajského

soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 1 To 869/2000,

o podmíněném propuštění, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2000, sp.

zn. 1 To 869/2000, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne

12. července 2000, sp. zn. PP 79/2000, se zrušují.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co

do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, §

34, § 72 odst. 1 písm. a), 4 zákona], napadl stěžovatel ve věci

své žádosti o podmíněné propuštění pravomocné a doručené usnesení

Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2000 (1 To 869/2000),

a tvrdil, že jmenovaný obecný soud svým rozhodnutím porušil jeho

ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod) a spolu s ním také právo plynoucí

z ustanovení čl. 4 odst. 4 téhož ústavního předpisu; podle

odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že Krajský soud

v Ostravě, jako soud stížností, zamítl jeho stížnost [§ 148 odst.

1 písm. c) tr. ř.] do rozhodnutí obecného soudu I. stupně (ze dne

12. července 2000, sp. zn. PP 79/2000), jímž byla zamítnuta jeho

žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody

uloženého mu pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze

dne 6. února 1981 (sp. zn. 2 T 39/80). Obdobně jako v opravném

řízení stěžovatel oběma obecným soudům vytkl, stručně shrnuto, že

svá rozhodnutí založily na odborném posudku lékařů znalců z doby,

kdy byl ve věci souzen, nepřihlédly k současnému stavu jeho

převýchovy a extenzivním výkladem zákonem stanovených podmínek

podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (§ 62 odst.

1 tr. z.) se "vzdálily od zákonného (jejich) vymezení". S odkazem

na již zmíněná ústavně zaručená práva a s výtkou, že obecné soudy

neučinily ani zadost svým povinnostem ústavně jim uloženým čl. 90

a čl. 95 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb., stěžovatel navrhl, aby

Ústavní soud rozhodnutí stížnostního soudu, jak vpředu je

označeno, svým nálezem zrušil.

Účastník řízení o ústavní stížnosti se (Krajský soud

v Ostravě) k výzvě Ústavního soudu (§ 48 odst. 2 zákona)

k tvrzením stěžovatele podáním předsedy senátu, z něhož napadené

rozhodnutí vzešlo, vyjádřil tak, že všechna tvrzení stěžovatele

odmítl, odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného

rozhodnutí, připomněl, že ani z dosavadního průběhu výkonu

stěžovateli uloženého trestu nelze odvodit, že by stěžovatel po

předčasném propuštění na svobodu vedl řádný život [§ 61 odst. 1

písm. a) tr. z.], a proto - aniž by učinil konečný návrh - označil

stěžovatelovu ústavní stížnost za nedůvodnou.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě o podané ústavní

stížnosti uvědoměno, přípisem ze dne 23. února 2001 (č. l. 26

spisu Ústavního soudu) Ústavnímu soudu sdělilo, že svých práv

z vedlejšího účastenství (§ 76 odst. 2 zákona) využít nemíní.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ze spisů obecných soudů (Krajského soudu v Ostravě zn. 2

T 39/80 a Okresního soudu tamtéž zn. PP 79/2000), které byly

Ústavnímu soudu k jeho žádosti předloženy se podává, že stěžovatel

byl pravomocně odsouzen pro trestné činy výtržnictví (§ 202 odst.

1 tehdy platného tr. z.), omezování osobní svobody (§ 231 odst.

1 dtto), pokusu trestného činu znásilnění (§ 8 odst. 1, § 241

odst. 1, 3 dtto) a vraždy (§ 219 dtto) a za tyto potrestán - mimo

jiné - trestem odnětí svobody v trvání 23 let se zařazením do III.

nápravně výchovné skupiny, když jeho odvolání do rozsudku

nalézacího soudu bylo - v meritu věci - rozsudkem Nejvyššího soudu

ČR ze dne 27. května 1981 zamítnuto (zmírněn byl toliko výrok

o umístění stěžovatele do zostřené izolace).

Podle odůvodnění odsuzujícího rozsudku se stěžovatel

odsouzeného trestného činu vraždy dopustil tím - opět stručně

shrnuto - že v nočních hodinách v Ostravě - Zábřehu dne 23.

prosince 1979 přepadl Ivanku Píšovou, kterou po předchozích

marných pokusech o násilný pohlavní styk posléze bodl nožem do zad

a poté ji násilným vražením větve do konečníku způsobil taková

zranění (silné krvácení a krvácivý šok s pneumothoraxem), že jím

posléze podlehla.

V hlavním líčení byl mimo jiné důkazy proveden důkaz posudkem

znalců psychiatrů, kteří vyšetření stěžovatele uzavřeli zjištěním,

že v jeho případě nešlo v době spáchání odsouzených trestných činů

o duševní chorobu, že však stěžovatel jeví výrazné rysy

psychopatie a agresivity, jejíž stupeň dosahuje již znaků sexuální

agrese se snížením intelektu do pásma slaboduchosti; z tehdy

stoupající konzumace alkoholu, špatné pracovní morálky

a odchylného sexuálního založení (exhibicionismus) stěžovatele

znalci usoudili, že jde u něj o projevy sadismu podmíněného

nevyzrálou sexualitou se sklonem k primitivní perverzi

a k agresivnímu sadismu na podkladě sociální nepřizpůsobivosti

a hrubě narušené kontroly reality.

Tyto okolnosti, spolu se sociálním a osobním profilem

stěžovatele, a zejména se způsobem provedení vraždy, který obecné

soudy shledaly jako "velmi hrubý, bezcitný a odporný", vedly

k závěru, že v odsouzeném jednání stěžovatele jsou dány znaky

zvlášť zavrženíhodného způsobu provedení činu, v jehož důsledku

byl stěžovatel potrestán výjimečným trestem odnětí svobody (§ 29

odst. 1, 2 tr. z.) v trvání 23 let.

Podle zprávy vězeňské služby České republiky - Věznice

Heřmanice (č. l. 5 spisu Okresního soudu v Ostravě - PP 79/2000)

stěžovatel nastoupil výkon trestu dne 15. srpna 1981

a s přihlédnutím k započtené vyšetřovací vazbě (od 15. února

1980) a k rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1.

ledna 1990 (čl. VI odst. 2), jímž mu byl z trestu prominut 1 rok,

má konec jeho trestu nastat 15. února 2002; v průběhu doby byl

stěžovatel rozhodnutím Okresního soudu v Šumperku ze dne 27.

května 1993 přeřazen z (tehdejší) třetí nápravně výchovné skupiny

do nápravně výchovné skupiny druhé a v ní trest vykonává dosud.

Závěry hodnocení stěžovatele, podané vězeňskou službou ČR

- Věznicí v Heřmanicích (č. l. 15 spisu Okresního soudu v Ostravě

zn. PP 79/2000) ke dni 6. 4. 2000, vyznívají v tom smyslu, že

"cíle programu jsou v současné době plněny" a že "pobyt

stěžovatele ve výkonu trestu odnětí svobody plní svůj účel".

Podle rozhodovacích důvodů, vyložených v odůvodnění

rozhodnutí obecných soudů, k zamítnutí žádosti stěžovatele

o podmíněné propuštění z trestu odnětí svobody (zamítnutí jeho

stížnosti do zamítavého rozhodnutí obecného soudu I. stupně) došlo

proto, že i když stěžovatel "svým chováním prokazuje polepšení"

(a splňuje tak "první z podmínek"), závěry znaleckých posudků

z oboru psychologie, psychiatrie a sexuologie podaných v hlavním

líčení (pro diagnosy v nich obsažené) vylučují zákonem stanovený

předpoklad, totiž že lze očekávat, že stěžovatel po svém

předčasném propuštění na svobodu povede řádný život (obecný soud

I. stupně), zejména jestliže z již zmíněných znaleckých posudků

vyplývají "fakta, která omezují možnosti úspěšné léčby stěžovatele

a kdy možnosti jeho nápravy jsou pro jeho agresivitu a sexuální

založení směrem k sadismu velmi omezené", nehledě již ani k tomu,

že stěžovatel sám za výkonu trestu "neprojevil kritičnost"

(stížnostní soud).

Podle přesvědčení Ústavního soudu jsou však závěry obecných

soudů za daného stavu věci předčasné.

Z protokolu o veřejném zasedání před obecným soudem I.

stupně, v němž o žádosti stěžovatele bylo rozhodováno (č. l. 20,

21 spisu obecného soudu) se podává, že dokazování rozhodných

skutečností bylo z převážné míry provedeno přečtením písemností

(žádosti stěžovatele, jeho hodnocení za výkonu trestu, rozsudků

a znaleckých posudků), že svědek J. V., zřejmě pracovník vězeňské

služby, dříve vypracované hodnocení stěžovatele doplnil sdělením

o dvou kázeňských odměnách, jež stěžovateli byly od doby podaného

hodnocení uděleny, že však stěžovateli nebyla ani dána

příležitost, aby svůj současný náhled na odsouzené trestné činy

soudu vyložil; závěry stížnostního soudu, že stěžovatel

"neprojevil kritičnost", tak nemají oporu ve stavu provedeného

dokazování, obdobně jako je tomu i co do předpokladů řádného

života po jeho případném předčasném propuštění z výkonu trestu na

svobodu.

Jakkoli závěry dřívějších odborných lékařských posudků, na

něž se obecné soudy odvolávají, jsou stěžovateli krajně nepříznivé

a naznačují problematickou prognózu a jakkoli odsouzený trestný

čin vraždy byl, z již dříve zmíněných důvodů, obecnými soudy

posouzen jako spáchaný zvlášť zavrženíhodným způsobem, nelze

přehlédnout, že tyto skutečnosti ani samy o sobě ani ve vzájemné

souvislosti stěžovatelovo podmíněné propuštění z výkonu trestu

nevylučují, neboť rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou

zákonem dána jednak v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného

jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností,

jednak existencí takových skutečností, z nichž bylo by lze důvodné

usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede

řádný život [§ 61 odst. 1 písm. a) tr. z.].

Povahou věcí je dáno, že splnění obou zmíněných zákonných

podmínek, přesněji úsudek o nich, je vždy ohrožen jistým stupněm

rizika nesprávnosti, obdobně jako nelze s určitostí říci, že

odpykání celého trestu přivodilo naplnění jeho účelu (§ 23 odst.

1 tr. z.); je proto povinností obecných soudů získat pro své

rozhodnutí o podmíněném propuštění odsouzeného z výkonu trestu

odnětí svobody dostatek skutkových podkladů, z nichž by s co

nejvyšší mírou určitosti (pravděpodobnosti) bylo možno usoudit

nakolik, případně zda vůbec, dosavadní výkon trestu splnil

u odsouzeného svůj předpokládaný účel.

Inkriminovaných trestných činů se stěžovatel dopustil v 21ti

letech, ve výkonu trestu strávil 21 let a do odpykání celého

trestu odnětí svobody mu schází necelé dva roky; již tyto

skutečnosti, též ve spojení s přeřazením stěžovatele do mírnější

nápravně výchovné skupiny, naznačují, že v průběhu jeho života

stráveného převážně ve výkonu trestu, mohly v jeho hodnotové

orientaci nastat žádoucí změny, ovlivňující jeho budoucí chování

a přístup k celospolečenským zájmům, nehledě již ani k tomu, že

u něj dříve zjištěný abusus alkoholu nemohl zůstat neovlivněn

životními podmínkami ve výkonu trestu, což vše jsou ovšem

okolnosti, které teprve v následném řízení budou moci být řádně

a v úplnosti objasněny, pokud se týká zjištěny, ať již novými

znaleckými posudky, které by v rozhodných oblastech posoudily

současný stav stěžovatele, či ve spojení s nimi i dalšími důkazy.

Odkaz obecných soudů na znalecké posudky z doby před více než

20ti lety je proto nepřípadný a pro odpovědné posouzení věci

(stavu nápravy stěžovatele a jeho předpokladů řádného života)

zcela nedostatečný, mimo jiné také proto, že ustálená rozhodovací

praxe obecných soudů vyžaduje rozhodování, vždy podle stavu věci

ke dni rozhodnutí a nikoli podle stavu quo ante, zejména jestliže

nelze vyloučit, že tak poměrně dlouhá doba nepřinesla

i v rozhodných oblastech v oboru lékařských věd nové poznatky, ať

již co do diagnostiky nebo terapie, a že by tak mohly být

ovlivněny i současné náklady na možnost stěžovatelovy

resocializace a všeho co s ní je spojeno.

Vycházeje z takto rozvedených zásad, Ústavní soud, aniž by se

svým nálezem jakkoli dotýkal vlastního merita věci, dospěl

k závěru, že ústavní stížností napadené rozhodnutí stížnostního

soudu, obdobně jako rozhodnutí obecného soudu I. stupně, bylo

vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci

a v důsledku toho v rozporu se stanoveným postupem, jak tento je

dán ústavně zaručeným právem na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod), a proto obě rozhodnutí obecných

soudů, jak ve výroku tohoto nálezu jsou označena, posoudil jako

ústavně nesouladná a jako taková je zrušil [§ 82 odst. 1, odst.

3 písm. a) zákona], když další tvrzení stěžovatele stran porušení

čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod jako obsahově pro

posouzení důvodnosti posuzované ústavní stížnosti odmítl, a když

vývody stížnostního soudu, jako účastníka tohoto řízení, odkázal

na rozhodovací důvody vyložené v odůvodnění tohoto nálezu.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat

(§ 54 odst. 2 zákona).

V Brně dne 22. března 2001