Constitutional court dismisses constitutional complaint regarding property claim dismissal due to lack of urgent legal interest.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court of the Czech Republic dismissed the constitutional complaint filed by the applicant against lower court rulings. The applicant argued that the courts erred in finding no urgent legal interest for her property claim and alleged a null administrative act from 1969. The court rejected these claims, noting the lower courts correctly applied the requirement of urgent legal interest under the Civil Procedure Code.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 80 letter c) of the Civil Procedure Code; The Constitutional Court holds that a claim for determination of ownership requires the plaintiff to demonstrate an urgent legal interest, and the absence of such interest justifies the dismissal of the claim without violating constitutional rights.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
III. ÚS 576/2000
Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci navrhovatelky A. K., zastoupené Mgr. J. S., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2000, sp. zn. 18 Co 120/2000, 18 Co 121/2000, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. října 1999, ve spojení s usnesením č. j. 11 C 18/97-96 a
11 C 18/97-101, t a k t o :
Návrh se o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í
Navrhovatelka se cestou ústavní stížnosti domáhala zrušení výše označených rozhodnutí soudů s tím, že podle jejího přesvědčení bylo jimi zasaženo do práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Uvedla, že postup řízení považuje za nesprávný, stejně tak za nesprávné považuje právní posouzení věci a závěr, podle něhož soudy neshledaly pro rozhodnutí a vyhovění žalobě na určení vlastnického práva naléhavý právní zájem. Dále poukázala na okolnosti, za nichž mělo dojít v roce 1969 k vyvlastnění předmětného majetku a z nichž bylo možno dovodit, že správní akt vydaný v této souvislosti má povahu nulitní a je ve skutečnosti paaktem.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 11 C 18/97, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 120/2000-111, 18 Co 121/2000, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 7. listopadu 2000, č. j. 20 Cdo 2458/2000-123, nebyl shledán zásah do práv, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala. Dovolání, které podala k Nejvyššímu soudu ČR (jako dědička zemřelého navrhovatele M. K.), bylo odmítnuto dle § 243 odst. 4, odst. 5 věta za středníkem a § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu pro jeho nepřípustnost, ústavní stížností napadeno nebylo. Pokud jde o napadená rozhodnutí soudu I. a II. stupně, zde nutno konstatovat, že soudy nepochybily při hodnocení naplnění ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu a když vzaly za nepochybné, že navrhovatel, který podal žalobu na určení, neprokázal existenci naléhavého právního zájmu na takové žalobě. V tomto směru lze odkázat na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. května 2000, v jehož vyčerpávajícím odůvodnění se odvolací soud se všemi námitkami uplatněnými v odvolání zcela vypořádal.
Pro výše uvedené byl návrh shledán zjevně neopodstatněným a dle § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. dubna 2001