I.ÚS 322/2000 · Ústavní soud České republiky

K ustanovení opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti stěžovatelky Městské části Praha 6, zastoupené starostou

P. B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000,

č. j. 5 Cmo 21/2000-77, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2000, č. j. 5

Cmo 21/2000-77, se zrušuje.

Odůvodnění

Stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti se domáhala

zrušení shora uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze.

Ke své stížnosti uvedla, že Krajský obchodní soud v Praze

rozhodl dne 22. 11. 1999, usnesením sp. zn. 13 Cm 61/94, v právní

věci navrhovatele České spořitelny, a. s., Praha (v této ústavní

stížnosti "1. vedlejší účastník"), proti odpůrcům: D. O. (dále jen

"2. vedlejší účastník"), M.i L. (dále jen "3. vedlejší účastník")

a K. M. (dále jen "4. vedlejší účastník"), o zaplacení 10 920 Kč

s přísl. tak, že O. D. ustanovil dle § 29 občanského soudního řádu

(dále jen "o. s. ř."), opatrovníka, a to stěžovatelku - Městskou

část Praha 6, zastoupenou Obvodním úřadem pro Prahu 6.

Krajský obchodní soud uvedené rozhodnutí odůvodnil tím, že se

2. vedlejší účastník nezdržuje v místě svého trvalého ani

přechodného pobytu a nelze mu doručit ani na jinou z adres, které

se podařilo soudu zjistit dotazem u centrální evidence

obyvatelstva.

Rozhodnutí soudu prvního stupně vychází z toho, že smyslem

opatrovnictví je v konkrétním případě hájit práva účastníka a že

takovou funkci může plnit obec, jde-li o osoby v ní usedlé.

Stěžovatelka proti tomuto usnesení Krajského obchodního soudu

podala v zákonné lhůtě odvolání. Vrchní soud v Praze své

stěžovatelkou napadené usnesení, jímž potvrdil rozhodnutí soudu

prvního stupně, odůvodnil ustanovením § 27 občanského zákoníku

(dále jen "o. z."), resp. § 29 o. s. ř. Odvolací soud dospěl

k závěru, že je logické ustanovit orgán místní správy

opatrovníkem, když ostatní vhodné osoby pro tuto funkci nezbývají.

Vrchní soud zároveň konstatoval, že považuje za nedůvodnou námitku

stěžovatelky v tom směru, že se nejedná v jejím případě o orgán

místní správy, jímž je obvodní úřad, je však obcí svého druhu.

Stěžovatelka zejména namítala, že ustanovení § 27 odst. 3 o.

z. se vztahuje k předcházejícímu odstavci tohoto zákona, tj.

k ustanovení opatrovníka osobám zbaveným způsobilosti k právním

úkonům nebo se způsobilostí omezenou. Některé správní orgány sice

mají povinnost vykonávat funkci opatrovníka nezletilých [např.

okresní úřady dle § 19 písm. b) zákona č. 114/1988 Sb.], nebo

nesvéprávným osobám, nikoli však jiným osobám, které jsou

v jejich obvodu hlášeny k trvalému pobytu. Podle názoru

stěžovatelky, která ve smyslu ustanovení § 21 odst. 1 zákona č.

367/1990 Sb., o obcích, resp. § 14 odst. 2 zákona č. 418/1990 Sb.,

vykonává v přenesené působnosti státní správu v rozsahu stanoveném

zvláštními zákony, žádný zvláštní zákon neukládá povinnost

vykonávat funkci opatrovníka zletilé a svéprávné osobě.

Stěžovatelka vyslovila nesouhlas s aplikací ustanovení § 27 odst.

3 o. z. jako zvláštního ustanovení ve vztahu k zákonu o obcích.

Podle názoru stěžovatelky soud může ustanovit opatrovníka

tomu, jehož pobyt není znám, dle ustanovení § 29 odst. 2 o. s. ř.,

a to pouze za předpokladu, že osoba stanovená opatrovníkem

s převzetím této funkce souhlasí a je ochotna takovou funkci

skutečně zastávat. Tento svůj právní názor stěžovatelka opřela

zejména o ustanovení čl. 2 odst. 4 Ústavy a o ustanovení čl. 2

odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle nichž nikdo nesmí

být nucen činit, co zákon neukládá. Vzhledem k tomu, že

stěžovatelka byla toho mínění, že výkon funkce jí žádný zákon

neukládá a ona sama s ustanovením funkce opatrovníka a s tímto

souvisejícím výkonem funkce nesouhlasí, považovala napadené

usnesení za takové rozhodnutí, které je v rozporu s jejími výše

uvedenými, ústavně zaručenými, právy a svobodami.

Stěžovatelka kromě toho uvádí, že soud nevyčerpal možnosti ke

zjištění pobytu žalovaných a dále poukazuje na okolnost, že pobyt

bratra žalovaného O. D. - J. D. - je znám, takže jistě by bylo

vhodnější, kdyby byl opatrovníkem ustanoven bratr žalovaného.

Ústavní soud po zvážení věcné i procesní stránky dané

problematiky dospěl k závěru, že návrh na zrušení napadeného

usnesení Vrchního soudu je důvodný.

Ustanovení opatrovníka soudem dle § 29 o. s. ř. není

dvoustranným soukromoprávním ujednáním, ale rozhodnutím soudu,

proti němuž se ustanovený opatrovník může odvolat, přičemž může

např. namítnout, že nezastižitelnost účastníka nebyla spolehlivě

prokázána a nebyly vyčerpány všechny prostředky ke zjištění místa

jeho pobytu. Pokud je ustanovena opatrovníkem obec a napadne

takové rozhodnutí soudu odvoláním, musí odvolací soud zkoumat, zda

byly splněny předpoklady jejího ustanovení opatrovníkem. Ukončení

opatrovnické funkce zaniká buď odpadnutím důvodu, pro který

opatrovnictví vzniklo anebo rozhodnutím soudu o odvolání

opatrovníka.

Ústavní soud vychází z toho, že při ustanovení opatrovníka

soud zvažuje splnění předpokladů a podmínek, stanovených zákonem:

soud ustanoví opatrovníka také tomu, jehož pobyt není znám,

jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů nebo vyžaduje-li to

veřejný zájem, anebo shledá-li k tomu jiný vážný důvod (§ 29 o. s.

ř.).

Ústavní soud k dané problematice podotýká, že ustanovení

opatrovníka účastníku řízení, jehož pobyt není znám, musí vždy

předcházet šetření o tom, zda jsou dány předpoklady pro tento

postup v řízení a současně je zapotřebí zvažovat, zda není možno

použít jiné opatření. Tento závěr je možno opřít o skutečnost, že

např. účastníku, který se zdržuje v cizině, lze ustanovit

opatrovníka jen tehdy, jestliže opatření učiněná ke zjištění jeho

adresy zůstala bezvýsledná. Soud by měl vyžadovat na žalobci, aby

svá tvrzení o neznámém pobytu žalovaného náležitě doložil. Obdobná

povinnost nastává, jedná-li se o osobu zdržující se v tuzemsku.

V uvedeném případě dospěl Ústavní soud k názoru, že obecné soudy

nesplnily svou zákonnou povinnost vyhledávací. Obecné soudy

aplikovaly na předmětnou věc ustanovení § 29 odst. 2 o. s. ř.

a účastníkovi, jehož pobyt není znám, byl opatrovník

(stěžovatelka) nesprávně ustanoven již bez ohledu na další

potřebná šetření.

Ve smyslu ustanovení § 27 odst. 3 o. z. ustanoví soud

opatrovníkem orgán místní správy, popřípadě jeho zařízení,

jestliže je oprávněno vystupovat svým jménem (§ 18 odst. 1 o. z.)

za předpokladu, nemůže-li být opatrovníkem ustanoven příbuzný

fyzické osoby ani jiná osoba, která splňuje podmínky pro

ustanovení opatrovníkem. Z logického a gramatického výkladu

ustanovení § 27 o. z. vyplývá, že ustanovení § 27 odst. 3 by mělo

být zřejmě aplikováno pouze ve vazbě na ust. § 27 odst. 2 cit.

zák., tzn. v případě fyzické osoby, která byla rozhodnutím soudu

zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost byla

rozhodnutím soudu omezena. Pak je dle citované právní úpravy

zákonným zástupcem této osoby soudem stanovený opatrovník.

Odhlédne-li Ústavní soud od této dikce, nemůže souhlasit

s postupem obecných soudů, pokud se vůbec nezabývaly shora

uvedeným zákonným předpokladem pro případné ustanovení

stěžovatelky opatrovníkem, a to povinností zkoumat, zda nemůže být

opatrovníkem ustanoven příbuzný fyzické osoby ani jiná osoba,

která by splňovala podmínky pro ustanovení opatrovníkem.

V činnosti soudů v projednávané věci došlo k porušení

ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1

a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Konkrétně je

třeba uvést, že soudy neprovedly dostatečná preventivní opatření

případného střetu zájmů stěžovatelky a 2. vedlejšího účastníka.

Stěžovatelce nebyl vymezen rozsah práv a povinností, které

opatrovnictví přináší a též jí nebyly poskytnuty náležité

informace nezbytné k řádnému výkonu opatrovnictví ve smyslu hájení

práv opatrovance. Obecné soudy se nevypořádaly se všemi námitkami

uvedenými v opravných prostředcích a nevyužily případnou možnost

nařídit jednání k jejich projednání. Ve smyslu ustanovení § 214

odst. 2 o. s. ř. sice jednání není třeba v dané věci nařizovat,

avšak citované ustanovení na straně druhé umožňuje toto jednání

soudu v odůvodněných případech nařídit. Takto konstruované

ustanovení by mělo vést obecné soudy ke zvažování, zda v každém

jednotlivém případě nejde o tak závažnou věc, v níž by měly být

v této fázi řízení zjišťovány sporné skutečnosti, a jednání

případně nařídit. V dané věci, dle názoru Ústavního soudu,

k nařízení ústního jednání mělo dojít, a to vzhledem ke shora

uvedeným závažným námitkám stěžovatelky.

Ústavní soud v návaznosti na výše uvedené ve smyslu

ustanovení § 82 odst. 2 a odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti

vyhověl a usnesení Vrchního soudu v Praze tak, jak je uvedeno

v enunciátu nálezu, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 16. října 2001