Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
IV.ÚS 404/99 ECLI:CZ:US:2001:4.US.404.99 KI-generiert

IV.ÚS 404/99 · Ústavní soud České republiky

Geschäftsnummer IV.ÚS 404/99
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

K materiální stránce trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí

Legislator-Regeste

KI-generiert

IV.ÚS 404/99 · Ústavní soud České republiky: K materiální stránce trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

K materiální stránce trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J. P.,

proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 6 To 69/99, ze dne

24. 6. 1999 a rozsudku Okresního soudu v Třebíči, čj. 2

T 162/98-73, ze dne 15. 1. 1999, za účasti Krajského soudu v Brně

a Okresního soudu v Třebíči, jako účastníků řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 6 To 69/99, ze dne

24. 6. 1999 a rozsudek Okresního soudu v Třebíči, čj. 2

T 162/98-73, ze dne 15. 1. 1999, se zrušují.

Odůvodnění

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá

s odvoláním na porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

"Úmluva") zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů,

jimiž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu

úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) t.z. a odsouzen

k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl

podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v rámci řízení

o vypořádání BSM (nyní SJM) po rozvodu manželství stěžovatele

a jeho bývalé manželky, které dosud není skončeno, vydal Okresní

soud ve Žďáře nad Sázavou usnesením předběžné opatření, sp. zn.

7 C 54/95, ze dne 16. 11. 1995, , ve kterém stanovil, že osobní

vozidlo Favorit 136 L, SPZ ZRD 58-96, bude bývalá manželka užívat

vždy po dobu lichého měsíce a stěžovatel po dobu sudého měsíce,

přičemž oba jsou povinni si automobil předat vždy v poslední den

toho kterého měsíce před bydlištěm navrhovatelky v 16,00 hodin

v provozuschopném stavu a s předepsanou výbavou, současně s klíči

a doklady potřebnými pro jeho provoz, s plnou nádrží benzínu

a s potřebným množstvím oleje a chladící kapaliny. Toto usnesení

pak k odvolání stěžovatele potvrdil Krajský soud v Brně usnesením,

sp. zn. 37 Co 582/96, ze dne 14. 10. 1996. Stěžovatel se měl výše

zmíněného trestného činu, za který byl napadenými rozhodnutími

odsouzen, dopustit podle těchto rozhodnutí tím, že v období od

měsíce září 1997 do 22. 12. 1997 úmyslně neplnil povinnost, která

mu byla stanovena shora uvedeným usnesením Okresního soudu ve

Žďáře nad Sázavou, sp. zn. 7 C 54/95, ze dne 16. 11. 1995, když

bývalé manželce nepředal klíčky od vozidla a doklady potřebné pro

jeho provoz a ponechal si je ve svém držení. O odvolání proti

odsuzujícímu rozsudku Okresního soudu v Třebíči, čj. 2

T 162/98-73, ze dne 15. 1. 1999 rozhodoval Krajský soud v Brně

tak, že odvolání svým usnesením, sp. zn. 6 To 69/99, ze dne 24.

6. 1999, zamítl, přičemž v odůvodnění rozhodnutí o odvolání, jak

uvádí stěžovatel, pouze obecně konstatoval, že skutková zjištění

soudu I. stupně jsou úplná a správná a mají oporu v provedených

důkazech a jejich zhodnocení. Dále zde uvedl, že stěžovatel vědomě

nerespektoval soudní rozhodnutí, takže muselo dojít k výkonu

soudního rozhodnutí, který se minul účinkem, neboť stěžovatel

odstranil věci, jež byly součástí vozidla a poškozená tak nemůže

vozidlo užívat, čímž došlo ke zmaření výkonu rozhodnutí.

Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími obecných

soudů bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu (čl. 36

odst. 1 Listiny) a dále došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR,

který stanoví, že soudce je při rozhodování vázán zákonem.

V konečném důsledku pak bylo porušen i čl. 6 Úmluvy zaručující

každému právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě projednána

nezávislým a nestranným soudem. Dotčení zmíněných základních práv

spatřuje stěžovatel ve skutečnostech, které uvedl již v odvolání

proti rozsudku soudu prvního stupně. Těmito skutečnostmi jsou:

1) Za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí byl odsouzen

proto, že podle soudu měl odstranit věc, které se podle ustanovení

§ 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. takové rozhodnutí týká. Stěžovatel

však namítá, že věc, které se rozhodnutí týká neodstranil, neboť

předmětný automobil byl garážován stále na stejném místě, z něhož

si jej posléze bývalá manželka v rámci provedeného výkonu

rozhodnutí odebrala. Doklady a klíčky od vozidla nikdy ve vozidle

nezůstávaly, a proto stěžovatel nemohl naplnit znak "odstranění

věci".

2) Doklady potřebnými pro provoz vozidla, které podle

odsuzujícího rozsudku nevydal, nejsou podle stěžovatelova názoru

osvědčení o TP ani TP.

3) Pokud jde o klíčky od vozidla, pak bývalá manželka jednak

potvrdila, že je má ve svém držení, a dále nejsou tyto klíčky

pojmovou součástí věci ve smyslu ustanovení § 120 o.z.

a nejsou-li ve vlastnictví vlastníka věci hlavní, nejsou ani

příslušenstvím věci.

4) Stěžovatel nezmařil výkon rozhodnutí, neboť tento byl posléze

proveden.

5) K naplnění skutkové podstaty trestného činu podle ustanovení

§ 171 t.z. nedošlo jak z hlediska objektivní stránky trestného

činu, ale zejména též z hlediska subjektivní stránky. Stěžovateli

nelze přičítat úmyslné zavinění, neboť stěžovatel pracuje jako

řidič mezinárodní kamionové dopravy a doma se zdržuje pouze

o některých víkendech. V době, kdy mělo proběhnout předání klíčů

a auta, nebyl nikdy na území republiky.

6) Z hlediska subjektivní stránky je rovněž podle stěžovatele

podstatné, což soudy zcela pominuly, že nebylo prokázáno, zda mu

skutečně bylo rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí doručeno.

7) V jeho případě nebyla naplněna ani tzv. materiální stránka

trestného činu, neboť stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je

pouze nepatrný. Čin je proto třeba posoudit spíše jako přestupek.

Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušení napadených

rozhodnutí obecných soudů.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis

Okresního soudu v Třebíči, sp. zn. 2 T 162/98, a vyžádal si

vyjádření Krajského soudu v Brně.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

pouze odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně a usnesení

Krajského soudu v Brně a navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.

Okresní státní zastupitelství v Třebíči a Krajské státní

zastupitelství v Brně se vzdaly postavení vedlejšího účastníka

v daném řízení.

Po seznámení se s ústavní stížností a obsahem připojeného

soudního spisu Ústavní soud nejprve konstatuje, že stěžovatel

v ústavní stížnosti opakuje námitky, které vyslovil již v

odvolání podaném proti rozhodnutí soudu I. stupně. Těmito

námitkami se však odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí

o odvolání v zásadě nezabýval a spokojil se s obecným

konstatováním úplnosti a správnosti skutkových zjištění, která

mají oporu v provedených důkazech a jejich zhodnocení, kdy

stěžovatel vědomě nerespektoval soudní rozhodnutí a zmařil výkon

rozhodnutí tím, že odstranil věci, jež byly součástí vozidla.

Ústavní soud není další soudní instancí v systému všeobecného

soudnictví a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti

obecných soudů, to vše však za předpokladu, že napadenými

rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv

a svobod. V posuzovaném případě stěžovatel vznáší řadu námitek,

které se vztahují převážně toliko k zákonnosti či správnosti

napadených rozhodnutí. Mezi nimi však nelze pominout tu námitku,

že v jeho případě nebyla naplněna materiální stránka trestného

činu, jehož se měl dopustit, a za který byl napadenými

rozhodnutími odsouzen.

Ze zásady vyjádřené v čl. 39 Listiny, vyplývá, že jen zákon

stanoví, které jednání je trestným činem, jakož i princip, že

trestní zákon nelze interpretovat extenzívně v neprospěch

obžalovaného. Trestní zákon ve svých ustanoveních vymezuje

jednotlivé skutkové podstaty představující právní způsob vyjádření

trestného činu vystižením formálních znaků trestného činu. Legální

definice trestného činu uvedená v § 3 odst. 1 tr.zák. však pojem

trestného činu určuje nejenom jeho právně formálními znaky, ale za

pojmový znak trestného činu považuje i jeho materiální znak

(stránku), spočívající v nebezpečnosti trestného činu pro

společnost. V konkrétním případě tak musí být oba uvedené znaky

trestného činu naplněny, aby se jednalo o trestný čin. Trestní

zákon tento požadavek explicitně vyslovuje v ustanovení § 3 odst.

2 slovy, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je

nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky

trestného činu. Podle čtvrtého odstavce tohoto ustanovení pak

stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména

významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem

provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin

spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.

Oba obecné soudy se však touto stránkou stěžovatelova jednání

v odůvodnění svého rozhodnutí nezabývaly, přičemž podle názoru

Ústavního soudu, právě v posuzovaném případě bylo namístě zvažovat

zmíněnou výhradu zákona, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro

společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje

znaky trestného činu. Uvedenému svědčí skutečnost, že rovněž

stěžovatel, stejně jako jeho bývalá manželka, nemohli v daném

období předmětný automobil používat, i když i jemu bylo toto

oprávnění usnesením okresního soudu o předběžném opatření, a to

v sudé měsíce, zaručeno (č.l. 4). Oprávnění užívat předmětný

automobil bylo u obou spoluvlastníků stanoveno rovnocenně,

chráněným zájmem v daném případě bylo plnění povinností

z usnesení okresního soudu, v němž bylo vydáno předběžné opatření

ohledně užívání osobního vozidla, jehož stěžovatel byl

spoluvlastníkem, a šlo o prozatímní úpravu majetkoprávních vztahů

mezi bývalými manželi do doby, než bude provedeno vypořádání

zaniklého bezpodílového spoluvlastnictví, nešlo o plnění zásadní

trvalé povinnosti, vyplývající z rodinného vztahu a týkalo se

výhradně stěžovatele a jeho bývalé manželky. To vše mělo být

obecnými soudy ve smyslu ustanovení § 3 odst. 4 tr. zák. zvažováno

a i pokud jde o osobu pachatele, lze odkázat na sice toliko

stručná, ale nikoliv negativní hodnocení stěžovatele (č.l. 22-24).

S přihlédnutím k výše uvedenému pak Ústavní soud považoval za

nutné ústavní stížnosti vyhovět s ohledem na to, že obecné soudy

v daném případě dostatečně nezvažovaly naplnění materiálního znaku

daného trestného činu, což ve svých důsledcích může vést

k porušení čl. 39 Listiny, a proto napadená rozhodnutí pro jejich

rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle

§ 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 3. srpna 2001