IV.ÚS 162/99 · Ústavní soud České republiky

Povinnost platit soudní poplatek z odvolání

Ústavní soud

rozhodl dne 3. srpna 1999 v senátě ve věci

ústavní stížnosti 1) J. F., 2) H. H., proti usnesení Krajského

soudu v Praze ze dne 11. 12. 1998, čj. 30 Co 514/98-244,

a usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21. 7. 1998, čj.

1 C 43/93-238, za účasti 1) Krajského soudu v Praze, 2) Okresního

soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, a vedlejšího účastníka

B. S., za souhlasu

účastníků bez ústního jednání, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 1998, čj. 30

Co 514/98-244, a usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 21.

7. 1998, čj. 1 C 43/93-238, se zrušují.

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným

rozhodnutím obecných soudů, jimiž byla stěžovatelům uložena

povinnost zaplatit soudní poplatek z odvolání ve výši

Kč 55.649,--, stěžovatelé poukazují na tu skutečnost, že již

uhradili soudní poplatek z odvolání ve výši Kč 12 482,--, v jehož

důsledku došlo ke zrušení napadeného rozsudku, a že tedy jde

o případ uvedený v bodu 2 poznámky sazebníku soudních poplatků,

kdy poplatek z odvolání proti novému rozhodnutí soudu prvého

stupně se již neplatí. Napadenými rozhodnutími byla tedy porušena

celá řada ústavně zaručených práv, zejména práv zakotvených v čl.

1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3, Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 95

odst. 1 Ústavy ČR, a stěžovatelé se proto domáhají zrušení obou

napadených usnesení.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 6. 5. 1999

připustil, že vzhledem k odst. 2 poznámky k sazebníku soudních

poplatků (příloha k zákonu č. 549/1992 Sb., ve znění pozdějších

předpisů) stěžovatelům poplatková povinnost v zásadě nevznikla,

nicméně v souvislosti s aktuální, tedy vyšší, cenou nemovitostí

bylo na místě doměření soudního poplatku.

Okresní soud v Rakovníku se plně ztotožnil se závěry

Krajského soudu v Praze uvedenými v jeho usnesení.

Vedlejší účastník B. S. se v určené lhůtě k ústavní stížnosti

nevyjádřil.

Z obsahu spisu 1 C 43/93 Okresního soudu v Rakovníku Ústavní

soud zjistil, že vedlejší účastník B. S. podal u tohoto soudu dne

9. 4. 1993 návrh na zrušení a vypořádání podílového

spoluvlastnictví k nemovitostem s tím, aby byl určen výlučným

vlastníkem těchto nemovitostí a uložena mu povinnost uhradit

hodnotu spoluvlastnických podílů každému ze stěžovatelů. Proti

návrhu vyhovujícímu rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne

14. 2. 1994, čj. 1 C 43/93-47, podali stěžovatelé odvolání, a byli

proto usnesením Okresního soudu v Rakovníku ze dne 26. 4. 1994

vyzváni k úhradě soudního poplatku z odvolání ve výši Kč 12

482,--, kterýžto poplatek dne 11. 5. 1994 zaplatili. Usnesením

Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 1995, čj. 15 Co 639/94-87,

byl napadený rozsudek okresního soudu zrušen a věc mu byla vrácena

k dalšímu řízení. V tomto dalším řízení došlo posléze mezi

účastníky řízení, to po dalším odvolání podaném stěžovateli,

k uzavření smíru schváleného usnesením Krajského soudu v Praze ze

dne 9. 12. 1997, čj. 28 Co 540/97-227. V důvodech tohoto usnesení

je současně konstatováno, že o povinnosti zaplatit soudní poplatek

z odvolání bude rozhodnuto soudem prvého stupně, jak se také stalo

napadeným usnesením, ukládajícím stěžovatelům povinnost zaplatit

soudní poplatek z odvolání ve výši Kč 55 649,--. O odvolání

stěžovatelů, v němž poukazovali na skutečnost, že z prvního

odvolání byl soudní poplatek již uhrazen a že tomuto odvolání bylo

vyhověno, rozhodl Krajský soud v Praze napadeným usnesením tak, že

usnesení soudu prvého stupně potvrdil. V důvodech svého rozhodnutí

uvedl krajský soud, že námitka poukazující na zaplacení soudního

poplatku z odvolání podaného proti prvnímu rozsudku okresního

soudu je zcela irelevantní, neboť v daném případě jsou stěžovatelé

povinni soudní poplatek zaplatit za odvolání podané proti dalšímu

rozsudku okresního soudu.

Z uvedeného tedy plyne, že obecné soudy, rozhodující

o povinnosti stěžovatelů zaplatit soudní poplatek z odvolání,

ponechaly zcela stranou kogentní poznámku k sazebníku soudních

poplatků uvedenou pod bodem 2 přílohy k zákonu ČNR č. 549/1991

Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. V této

poznámce je totiž uvedeno, že došlo-li ke zrušení rozsudku

v důsledku odvolání, dovolání nebo povolení obnovy řízení, neplatí

poplatek z odvolání nebo dovolání proti novému rozhodnutí soudu

prvého stupně poplatník, který již jednou poplatek z odvolání nebo

dovolání zaplatil, jde-li o položky 1, 6, 8, 9 a 18 sazebníku, jak

je tomu i v projednávané věci. Úprava poplatkové povinnosti či

osvobození od ní, provedená citovaným zákonem, představuje jeden

ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve

smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Stanovil-li totiž zákon i v tomto

směru pevná pravidla umožňující přístup k soudu také splněním

v něm obsažených podmínek, potom tyto podmínky musí respektovat

nejen ten, kdo se dovolává práva na soudní ochranu, ale také stát

prostřednictvím orgánu soudní moci. Jinými slovy, je-li účastníku

v rozporu s citovaným zákonem ukládána poplatková povinnost tam,

kde ji nemá, představuje takový zásah ze strany státu zpravidla

současně i odepření práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst.

1 Listiny, jakož i porušení čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož

povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho

mezích, a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, podle kterého je soudce při

rozhodování vázán zákonem. Není přitom v daném případě v principu

věcí Ústavního soudu, aby zkoumal, zda poplatková povinnost

stěžovatelů případně doznala změn v důsledku zvýšení ceny předmětu

řízení, zejména považuje-li Krajský soud v Praze v napadeném

usnesení fakt již zaplaceného soudního poplatku z odvolání,

vedoucího ke zrušení napadeného rozsudku, za zcela irelevantní.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro

porušení již uvedených ústavně zaručených práv podle ustanovení

§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm.

a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. srpna 1999