III.ÚS 211/99 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 211/99

Ústavní soud rozhodl dne 13. 7. 1999 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. P. P., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 199, sp. zn. 3 Co 33/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, podanou včas (§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1,

§ 34 odst. 1, 2, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel doručené a pravomocné usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. ledna 1999 (3 Co 33/98-52) a tvrdil, že tímto rozhodnutím označený obecný soud jako orgán veřejné moci porušil jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dané Listinou základních práv a svobod (čl. 38 odst. 1, 2) a ve spojitosti s ním také ústavně zaručené základní právo k výsledkům tvůrčí činnosti (čl. 34 odst. 1); podle odůvodnění ústavní stížnosti stalo se tak tím, že obecný soud II. stupně jako soud odvolací zrušil ústavní stížností napadeným rozhodnutí rozsudek soudu I. stupně (Městského soudu v Praze ze dne 25. března 1998 - čj. 32 C 26/96-30) a věc "jako věcně příslušnému postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 6". Protože tak došlo především k porušení zásady zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 al. 1 Listiny základních práv a svobod), navrhl, aby Ústavní soud, též vzhledem k porušení dalších ústavně zaručených základních práv (viz shora), svým nálezem ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z odůvodnění jí napadeného rozhodnutí obecného soudu je patrno, že stěžovatel (jako žalobce v řízení před obecnými soudy) usiluje vůči (před obecnými soudy) žalovanému o vydání rozsudku, dle něhož by žalovaný byl zavázán zaplatit mu (jeho úroky z opožděně vyplacených autorských honorářů) částku 21.111,14 Kč; Městský soud v Praze jako soud I. stupně rozsudkem (viz shora) žalobě částečně co do částky 9.717 Kč vyhověl, zatímco ve zbytku ji zamítl; Vrchní soud se věcí zabýval z podnětu odvolání obou účastníků řízení a bez meritorního rozhodnutí nepravomocný rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a - jak již řečeno - věc jako věcně příslušnou soudu I. stupně postoupil k rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 6.

Podle odůvodnění svého rozhodnutí rozhodl tak Vrchní soud v Praze proto, že "právní vztah mezi stěžovatelem a (zákonnou) ochranou organizací vzniklý v souvislosti s vybíráním autorských odměn je třeba považovat za obecný vztah občanskoprávní, který mezi nimi vzniká ze smlouvy uzavřené podle občanského zákona (§ 724) "...a proto tento jejich vztah není vztahem autorskoprávním a nárok z tohoto vztahu vzniklý není nárokem vycházejícím z autorského zákona...".

Jakkoli proti posléze souhrnně vyjádřenému závěru obecného soudu stěžovatel brojí tvrzením, že jím byl zkrácen ve svém ústavně zaručeném právu na zákonného soudce, když "podle důvodové zprávy k zákonu č. 519/1991 Sb., pod vlivem čl. 34 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, do věcné příslušnosti krajských soudů jako soudů I. stupně byly určeny významnější věci", jeho tvrzení a z něj plynoucí námitka nejsou důvodné.

Ústavní imperativ plynoucí z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je podmíněn zákonem, jímž je v dané věci občanský soudní řád; ten jako jednu z početných výjimek z obecné příslušnosti okresních soudů stanoví, že jako soudy I. stupně rozhodují krajské soudy (v dané věci Městský soud v Praze), jestliže jde o nároky z autorského zákona; takovými nároky i podle přesvědčení Ústavního soudu však nejsou ty, které, jak ve shodě se zákonem dovodil vrchní soud, nemají svůj původ v autorském zákoně, ale odvíjejí se, byť z autorského zákona odvozeně, od jiných skutečností, pokud se týká jiných právních vztahů. V posuzované věci nejde totiž ani o výši autorského honoráře od uživatelů stěžovatelových děl, ani o otázky původcovství k nim apod., ale jde - v podstatě o právně jednoduché posouzení - řádného a včasného výběru honorářů od subjektů, které povinnost úhrady autorského honoráře ve prospěch stěžovatele stíhá. Co do osoby ochranného autorského svazu, ten je očividně v postavení příkazníka s odpovědností vůči stěžovateli (jako příkazci) vymezené zákonem (§ 724 až § 727 o. z.). Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je tak ve shodě se zákonem, a protože věcně (a místně) příslušný k projednání věci stěžovatele je (ex lege) Obvodní soud pro Prahu 6 (§ 9 odst. 1, § 84 o. s. ř.), je námitka stěžovatele stran porušení zásady zákonného soudce nepřípadná.

Na správnosti tohoto závěru nic nemění skutečnost, že podle stěžovatelem předložených dalších usnesení téhož soudu (3 Co 14/96 a 3 Co 27/96) jde o rozhodnutí obsahově odlišná, a to již proto, že tato rozhodnutí nebyla (a nemohla být) předmětem přezkumu Ústavním soudem.

Protože - co do merita věci - posuzovaná stěžovatelova věc před obecnými soudy není pravomocně skončena, vymykají se z přezkumu další stěžovatelova tvrzení co do porušení dalších ústavně zaručených základních práv, která také - jak pro jejich povahu, tak s přihlédnutím k petitu ústavní stížnosti - zůstala stranou pozornosti Ústavního soudu.

Z takto rozvedených důvodů byla proto stěžovatelova ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnost je dána již samotnou povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnuto odmítavým výrokem [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 13. července 1999