III.ÚS 188/99 · Ústavní soud České republiky

Uplatnění práva jako důvod vazby

Ústavní soud

rozhodl po ústním jednání dne 4. listopadu 1999

v senátě ve věci ústavní stížnosti P. S., toho času ve vazbě,

Vazební věznice Ostrava 1, zastoupeného Mgr. J. S. proti usnesení

Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 1999, sp. zn. 1 To

76/99, jímž byla zamítnuta stížnost do usnesení Okresního soudu

v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. Nt 3056/99-18, o vzetí do

vazby, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 1999, sp.

zn. 1 To 76/99, a dále usnesení téhož soudu ze dne 29. července

1999, sp. zn. 1 To 618/99, a usnesení ze dne 20. října 1999, sp.

zn. 1 To 876/99, se zrušují, a to i stran spoluobviněných P. H.,

R. N. a K. S..

Odůvodnění

I. Návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 14. dubna 1999,

podaným ve lhůtě stanovené v § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení

usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února 1999, sp. zn.

1 To 76/99, jímž byla zamítnuta stížnost do usnesení Okresního

soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. Nt 3056/99-18, o vzetí

do vazby. Oběma uvedenými rozhodnutími se stěžovatel cítí být

dotčen na svých základních právech a svobodách, vyplývajících

čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

(dále jen Listiny), jakož i čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech.

Ze spisu Okresního soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn.

Nt 3056/99, jejž si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno

následující:

Usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č.

j. Nt 3056/99-18, byl stěžovatel, stíhaný pro trestný čin krádeže

podle § 247 odst. 1 písm. b) a § 247 odst. 3 písm. b) tr. zák.,

vzat do vazby, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) tr. ř.

Poté, co okresní soud v uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru

o důvodnosti sděleného obvinění, shledal naplnění vazebních důvodů

v možnosti vyhýbání se trestnímu stíhání z obavy před hrozícím

vysokým trestem a dále v důvodné obavě z možnosti působit na dosud

nevyslechnuté svědky a spoluobviněné, zejména s ohledem na nutnost

provedení jejich vzájemné konfrontace. Do uvedeného rozhodnutí

podal obviněný, takto stěžovatel v řízení před Ústavním soudem,

stížnost, ve které zejména namítá absenci konkrétních skutečností

v odůvodnění napadeného usnesení, a dále vyslovuje přesvědčení,

dle něhož samotná skutečnost, že budou vyslýcháni obvinění,

svědkové a prováděny konfrontace, tj. že v rámci přípravného

řízení budou prováděny důkazy, nemůže být konkrétní skutečností

podle § 67 tr. ř. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.

února 1999, sp. zn. 1 To 76/99, byla stížnost navrhovatele proti

rozhodnutí o vzetí do vazby zamítnuta. Odvolací soud předně

přisvědčil soudu okresnímu, že dosud zjištěné skutečnosti, zejména

výsledky provedených domovních prohlídek, nasvědčují tomu, že

skutek, pro který bylo sděleno obvinění, byl spáchán a jsou dány

zřejmé důvody k podezření, že předmětný trestný čin spáchal

stěžovatel. Z těchto zjištění pak soud dovozuje obavu, že by se

stěžovatel mohl vyhýbat trestnímu stíhání a hrozícímu přísnému

trestu, a to s přihlédnutím k okolnostem, za kterých mělo

k tomuto trestnému činu dojít. Důvody koluzní vazby krajský soud

spatřuje pak v možnosti mařit objasňování skutečností závažných

pro trestní stíhání, zejména působením na svědky a spolupachatele,

když dle jeho názoru jde o trestnou činnost s ohledem na výši

způsobené škody zvlášť závažnou. Kromě toho spatřuje důvod koluzní

vazby i v postoji stěžovatele ke sdělenému obvinění a výsledkům

doposud provedeného dokazování, když tento k věci odmítl

vypovídat.

Nad rámec argumentace stěžovatele, obsažené v odůvodnění

stížnosti směřující proti rozhodnutí okresního soudu o vzetí do

vazby (soustřeďující se na absenci konkrétních skutečností

odůvodňujících vzetí do vazby dle § 67 písm. a), b) tr. ř.

v rozhodnutí soudu prvního stupně), je v ústavní stížnosti

závěrečná pasáž odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, dle níž

"nelze pominout rovněž postoj jednotlivých obviněných ke sdělenému

obvinění a výsledkům doposud provedeného dokazování", hodnocena ve

smyslu využití institutu vazby k donucování k doznání, a tudíž

jako porušení principu, dle něhož obviněný nesmí být k doznání

žádným způsobem donucován. Stěžovatel kromě uvedeného namítá

i skutečnost, že krajským soudem bylo v předmětné věci rozhodováno

v neveřejném zasedání, v důsledku čehož mu měla být odepřena

možnost k věci se přímo vyjádřit. Ze všech uvedených důvodů se

cítí být oběma napadenými rozhodnutími zkrácen ve svých základních

právech a svobodách, plynoucích z čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2

Listiny, jakož i čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech.

Ústavní soud si podle § 42 odst. 4 a § 76 odst. 1 zákona

č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od

Krajského soudu v Ostravě vyjádření k předmětné ústavní stížnosti.

Ve svém vyjádření ze dne 17. června 1999 předseda senátu 1 To

Krajského soudu v Ostravě po rekapitulaci skutečností

opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchaní předmětných

trestných činů u stěžovatele k námitce neexistence vazebních

důvodů odkazujena obsah ústavní stížností napadených soudních

rozhodnutí. K výtce absence konkrétních skutečností odůvodňujících

rozhodnutí o vazbě účastník řízení uvádí, že tyto lze pouze

důvodně předpokládat, chápat je jako možné, jelikož při

rozhodování o vzetí do vazby ve stádiu začátku vyšetřování stěží

lze konstatovat konkrétní skutečnosti, kterých se obviněný mohl

dopustit, a které by jednoznačně důvodům vazby nasvědčovaly.

Z uvedeného pak krajský soud dovozuje závěr, dle něhož rozhodování

o vazbě je rozhodováním v podstatě hypotetickým, když nelze

požadovat, aby bylo o vzetí do vazby rozhodováno až tehdy,

nastane-li skutečnost, k níž se vztahuje důvodná obava ve smyslu

ustanovení § 67 tr. ř. Postup soudu, kdy o stížnosti proti

usnesení o vzetí do vazby bylo rozhodováno v neveřejném zasedání,

účastník řízení zdůvodňuje poukazem na ustanovení § 240 tr. ř. ve

spojení s ustanoveními § 141 a 148 tr. ř. Ze všech uvedených

důvodů Krajský soud v Ostravě ve svém vyjádření navrhuje ústavní

stížnost stěžovatele odmítnout. Pro úplnost v závěru uvedeného

vyjádření účastník řízení upozorňuje na usnesení Ústavního soudu

ze dne 18. května 1999 ve věci

sp. zn. II. ÚS 189/99

, kterým byla

odmítnuta ústavní stížnost K. S., takto spoluobviněného

stěžovatele, proti témuž usnesení Krajského soudu v Ostravě, tj.

sp. zn. 1 To 76/99, ze dne 5. února 1999.

II. II/a

V posuzované věci, reaguje tak na stížnost směřující do

rozhodnutí soudu prvního stupně, krajský soud shledává konkrétní

důvody koluzní vazby, kromě jiného, v postoji obviněného P. S.

ke sdělenému obvinění a výsledkům doposud provedeného dokazování,

když tento k věci odmítl vypovídat.

Dle shodného přesvědčení judikatury (R 39/68) i doktríny (P.

Šámal, V. Král, J. Baxa, F. Púry, Trestní řád. Komentář. Praha

1995, s. 265) za maření ve smyslu § 67 písm. b) tr. ř. nelze nikdy

považovat uplatňování zákonných práv obviněného na obhajobu, např.

odmítnutí vypovídat, popírání viny nebo i uvádění nepravdivých

okolností. V těchto případech ani obviněný nepůsobí na osoby či

věci, což je podmínkou koluzní vazby.

Podle čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech nikdo nesmí být nucen přiznat

vinu. Dle § 92 odst. 1 a § 164 odst. 3 tr. ř. obviněný nesmí být

žádným způsobem donucován k doznání, čehož důsledkem je

i skutečnost, že za případnou nepravdivou výpověď nemůže být

trestně odpovědný podle § 175 tr. z. Dle čl. 40 odst. 4 Listiny

obviněný má pak právo odepřít výpověď, přičemž tohoto práva nesmí

být žádným způsobem zbaven.

Jak Ústavní soud již konstatoval ve věci sp. zn. III. ÚS

148/97, za maření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení,

jež může odůvodňovat rozhodnutí o vazbě, nelze tudíž nikdy

považovat jednání, které je součástí práva obviněného, resp.

obžalovaného, na obhajobu. Mezi ně patří i odepření výpovědi.

Uvalení vazby v důsledku odepření výpovědi obviněného, v čemž

je soudem spatřován důvod koluzní vazby, nutno proto považovat

jednak za donucování obviněného přiznat vinu, a tudíž za porušení

čl. 14 odst. 1 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech, za omezení práva na obhajobu dle čl. 40

odst. 3, 4 Listiny, jakož i za postup, ve kterém absentuje zákonné

a ústavně konformní zdůvodnění vazby ve smyslu čl. 8 odst. 2

Listiny, ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy a ve

smyslu § 67 písm. b) tr. ř.

II/b

Podle přesvědčení Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezech ve

věcech vedených pod

sp. zn. Pl. ÚS 4/94

a

III. ÚS 271/96

, obsahem

právního institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných

důvodů omezení osobní svobody obviněného, resp. obžalovaného,

s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního

řízení. Vazba představuje tudíž nezbytné omezení osobní svobody,

u kterého platí presumpce neviny, omezení, jež umožňuje orgánům

činným v trestním řízení uskutečnění a ukončení tohoto řízení.

Účelem trestního řízení přitom není jenom "spravedlivé

potrestání pachatele", samotným účelem trestního řízení je

i "fair" proces. Existence řádného procesu je nevyhnutelnou

podmínkou existence demokratického právního státu, je tudíž ve

vztahu k demokratickému právnímu státu účelem samým o sobě.

Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje

v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci.

Procesněprávní rámec představují především principy řádného

a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a následujících

Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy. Jedním z těchto principů,

představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu

právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 Ústavy)

a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá

rozhodnutí odůvodnit, a to v trestním řízení v případě usnesení

způsobem zakotveným v ustanovení § 134 odst. 2 tr. ř.

Podle § 134 odst. 2 tr. ř. v odůvodnění usnesení je třeba,

jestliže to přichází podle povahy věci v úvahu, zejména uvést

skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se

skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil

při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž

základě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných

ustanovení zákona. Podle shodného přesvědčení doktríny

i judikatury se některá usnesení svým významem a účinky blíží nebo

prakticky rovnají rozsudku, přičemž mezi ně nutno zařadit

i usnesení o vazbě.

Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními

a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry

soudu na straně druhé. Pakliže odůvodnění rozhodnutí o vzetí do

vazby neobsahuje konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu

z naplnění některého z vazebních důvodů dle § 67 tr. ř., nýbrž

pouhou reprodukci zákonných ustanovení, když se důvodnost tzv.

útěkové vazby spatřuje pouze ve výši hrozícího trestu a vazby

koluzní v nutnosti provádění dokazování v přípravném řízení, jsou

právní závěry soudu porušením ústavního principu zákazu libovůle

v rozhodování, pročež nutno takovéto rozhodnutí považovat za

stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1

Ústavy.

U vazby útěkové pod pojmem konkrétních skutečností nutno

rozumět kromě výše hrozícího trestu rovněž míru uspořádanosti

životních poměrů obviněného, okolnost, zdali má v tuzemsku trvalý

pobyt, zda jsou dány důkazy, resp. indicie z minulosti nebo

současnosti, že se již o vyhýbaní trestnímu stíhání pokoušel,

resp. pokouší, atd. Shodné požadavky nutno vyžadovat i v případě

vazby koluzní, tj. konkrétní argumentaci ohledně povahy důkazů,

které je nutno provést, jakož i analýzu okolností, jež svědčí pro

možnost působení na nevyslechnuté svědky nebo jiné maření

objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání ze strany

obviněného. Pouhé domněnky a obavy pro uložení vazby dle § 67

písm. a), b) tr. ř. nepostačují.

II/c

Vzhledem k výše uvedeným důvodům s poukazem na porušení

čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3, 4 Listiny, čl. 1

Ústavy a čl. 14 odst. 1 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských

a politických právech Ústavní soud usnesení Krajského soudu

v Ostravě ze dne 5. února 1999, sp. zn. 1 To 76/99, zrušil.

II/d

Zrušením usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února

1999, sp. zn. 1 To 76/99, se vytváří prostor pro opětovné

posouzení usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. ledna

1999, č. j. Nt 3056/99-18, ze strany soudu druhého stupně, a to

v intencích právního názoru vyjádřeného v tomto nálezu.

Kasací usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. února

1999, sp. zn. 1 To 76/99, byla procesně vytvořena eventuální

možnost přijetí rozhodnutí o propuštění stěžovatele z vazby

s účinky ex tunc. Z tohoto důvodu neobstojí existence dalších,

časově na napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě navazujících

pravomocných rozhodnutí o vazbě. Tato rozhodnutí je nutno, a to

i když jejich zrušení nebylo stěžovatelem požadováno, z pohledu

výsledku nového rozhodování o stížnosti do usnesení Okresního

soudu v Ostravě ze dne 8. ledna 1999, č. j. Nt 3056/99-18, o vzetí

do vazby opětovně obecnými soudy přezkoumat. Tohoto přezkumu lze

však dosáhnout pouze zrušením usnesení Krajského soudu v Ostravě

ze dne 29. července 1999, sp. zn. 1 To 618/99, a usnesení téhož

soudu ze dne 20. října 1999, sp. zn. 1 To 876/99, Z uvedeného

důvodu Ústavní soud tato rozhodnutí rovněž zrušil, a to aniž by se

byl zabýval ústavností z pohledu jejich obsahu.

Dle marginální rubriky k § 63 zákona č. 182/1993 Sb., ve

znění pozdějších předpisů, se pro řízení před Ústavním soudem

předpokládá použití soudních řádů, přičemž samotná dikce uvedeného

ustanovení již pak odkazuje pouze na občanský soudní řád

a předpisy vydané k jeho provedení. Uvedený rozpor mezi plurálem

obsaženým v marginální rubrice a konkrétním odkazem v dikci normy

nutno interpretovat v tom smyslu, že pokud zákon o Ústavním soudu

nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem

přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané

k jeho provedení, pakliže z povahy věci na danou procesní situaci

nedopadá přiměřené použití toliko řádu trestního.

Důvod kasace usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5.

února 1999, sp. zn. 1 To 76/99, ve prospěch stěžovatele P. S.

prospívá i spoluobviněným P. H., R. N. a K. S., u nichž soud

v jejich "negativním postoji ke sdělení obvinění", spatřoval

naplnění podmínky uložení koluzní vazby. V předmětné věci proto

Ústavní soud, vycházeje z § 63 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, přiměřeně aplikoval institut beneficii

cohaesionis (§ 150 odst. 2 tr. ř.) i pro uvedené spoluobviněné. Na

této skutečnosti nemění nic usnesení Ústavního soudu sp. zn.

II. ÚS 189/99, jelikož v něm vyjádřený právní názor dle § 35 odst.

1 zákona o Ústavním soudu nevytváří překážku rei iudicatae a není

ani důvodem postupu dle § 23 uvedeného zákona.

Poučení: Proti tomuto nálezu není odvolání přípustné.

V Brně 4. listopadu 1999

.