III.ÚS 159/99 · Ústavní soud České republiky

III. ÚS 159/99

Ústavní soud rozhodl dne 8. března 2001, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera, soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Vladimíra Jurky, ve věci ústavní stížnosti Z. S., zastoupeného JUDr. O. K., advokátem, proti rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. ledna 1999, sp. zn. 11 Co 585/98, a Okresního soudu v Mostě ze dne 31. března 1998, sp. zn. 11 C 2764/97, t a k t o :

Návrh se odmítá.

O d ů v o d n ě n í

Navrhovatel, který se domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. ledna 1999, sp. zn. 11 Co 585/98, a Okresního soudu v Mostě ze dne 31. března 1998, sp. zn. 11 C 2764/97, odůvodňoval ústavní stížnost tím, že podle jeho přesvědčení oba soudy rozhodly v rozporu s čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod. Poukázal na okolnosti a rozhodnutí, na základě nichž se stal vlastníkem prodaných nemovitostí, na důkazy, které jeho vlastnictví osvědčily, a na znění § 135 odst. 2 občanského soudního řádu, které soudům ukládá z rozhodnutí vydaných příslušným orgánem vycházet. Pokud by soudy tak činily, nároku na úhradu kupní ceny by nepochybně vyhověly.

Z obsahu spisu Okresního soudu v Mostě sp. zn. 11 C 2764/97 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. ledna 1999, sp. zn. 11 Co 585/98, bylo zjištěno, že soud I. stupně zamítl žalobu stěžovatele, v níž se domáhal zaplacení částky 3.490.000.-Kč s přísl., tedy částky, představující kupní cenu za nemovitosti dle smlouvy uzavřené s Mosteckou uhelnou společností, a. s., se sídlem v Mostě. Se zjištěním a konstatováním Okresního soudu v Mostě, že uzavřená smlouva ze dne 30. prosince 1996 - o prodeji nemovitosti, o níž stěžovatel uplatněný nárok opíral, je neplatná, se ztotožnil také Krajský soud v Ústí nad Labem. Vycházel přitom ze zjištění, dle něhož, v důsledku předchozího převodu předmětných nemovitostí na třetí osoby, rozhodnutí st. notářství o potvrzení nabytí dědictví, jež bylo rozhodnutím toliko deklaratorním, nemohlo založit vlastnické právo osobě, jež následně se stěžovatelem uzavřela výše označenou kupní smlouvu.

Dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžejním argumentem, obsaženým v ústavní stížnosti, je námitka nerespektování § 135 odst. 2 o. s. ř. ze strany obecných soudů. Dané ustanovení upravuje povinnost soudu v otázkách svým předmětem odlišných od otázek dle odstavce 1 § 135 o. s. ř. vycházet z rozhodnutí jiného orgánu, pakliže o takovéto otázce již příslušným orgánem rozhodnutí bylo vydáno. V posuzované věci je za takové považováno rozhodnutí st. notářství o potvrzení dědictví.

Ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř., a to jak z pozice ústavněprávní (zejména s poukazem na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), tak i z pohledu jednoduchého práva, je nezbytné interpretovat ve spojitosti s ustanovením § 159 odst. 2 o. s. ř. Z uvedeného srovnání dopadu obou zmíněných zákonných ustanovení plyne důsledek, dle kterého státní orgán při posuzování určité otázky nemůže vůči účastníku řízení vycházet ze závěru, že o ní bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, pakliže tento účastník nebyl rovněž i účastníkem řízení, v němž byla daná otázka řešena. S poukazem na ustanovení § 25 zákona č. 95/1963 Sb., notářského řádu, účinného ve znění k datu předmětných notářských rozhodnutí (rozhodnutí Státního notářství v Chomutově č. j. D 44/91-18 a D 43 /91-6, obou ze dne 9. ledna 1991), dopadá uvedené konstatování i na posouzení právních účinků rozhodnutí státního notářství dle § 33 a násl. notářského řádu, účinného ve znění ke dni 9. ledna 1991, ve smyslu § 159 odst. 2 o. s. ř.

Ohledně dalších námitek, směřujících do rozhodnutí obecných soudů, Ústavní soud toliko odkazuje na přiléhavé a vyčerpávající odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. ledna 1999, sp. zn. 11 Co 585/98.

S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2000