Constitutional court annuls district court ruling on civil association expulsion due to procedural errors and lack of evidence.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court annulled the District Court's decision rejecting the applicant's request to revoke the civil association's expulsion resolution. The applicant argued the lower court misapplied administrative procedure laws and failed to address reasons for expulsion not presented at the association's meeting. The court found the district court erred by applying administrative law instead of civil procedure rules and noted the lower court's conclusions contradicted witness testimony regarding the alleged breach of duties.
Legislator-Regeste
KI-generiertLaw No. 83/1990 Coll. on the Association of Citizens, § 15 para. 1; Law No. 182/1993 Coll. on the Constitutional Court, § 82 para. 2 lit. a): When reviewing decisions of citizen associations, the court must apply civil procedure rules rather than administrative law, and a decision is void if it lacks factual basis or violates the right to a fair trial.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertVolltext
Přezkum rozhodnutí orgánu občanského sdružení
Ústavní soud
rozhodl dne 10. března 1998 v senátě ve věci
ústavní stížnosti K. K. proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku
ze dne 16. 9. 1997, čj. 8 C 148/94-21, za účasti Okresního soudu
v Šumperku, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka
Mysliveckého sdružení D. se sídlem v P. nad D.,
t a k t o :
Rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 9. 1997, čj.
8 C 148/94-21, se z r u š u j e .
O d ů v o d n ě n í :
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému
rozsudku Okresního soudu v Šumperku, zamítajícímu návrh
stěžovatele na zrušení rozhodnutí členské schůze Mysliveckého
sdružení D. se sídlem v P. nad D. ze dne 1. 4. 1994 o jeho
vyloučení z tohoto sdružení, stěžovatel uvádí, že tímto rozsudkem
byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva vyplývající
z článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
a též z článku 90 a článku 95 Ústavy ČR. Stěžovatel se totiž
jednání, pro které byl vyloučen z Mysliveckého sdružení D. se
sídlem v P. nad D., nedopustil, takže závěry soudu nemají v tomto
směru vůbec oporu ve výsledcích provedeného dokazování. Další
dodatečně uvedené důvody nebyly vůbec pojaty do rozhodnutí členské
schůze o stěžovatelově vyloučení, ale byly uvedeny teprve
v oznámení ze dne 10. 4. 1994 adresovaném stěžovateli. Také
porušení těchto povinností, které by samy o sobě nemohly
poskytovat důvod ke stěžovatelově vyloučení, nebylo ostatně
prokázáno. Okresní soud pochybil navíc i v tom směru, že na
předmět řízení aplikoval ustanovení části páté občanského soudního
řádu, týkající se správního soudnictví, ačkoli pravomoc
k přezkoumání rozhodnutí orgánu sdružení občanů je dána
ustanovením § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením § 7 odst. 2 o. s. ř.
To mimo jiné znamená, že v projednávané věci měl soud v řízení
postupovat podle části prvé a části třetí občanského soudního
řádu. Ze všech těchto důvodů domáhá se proto stěžovatel zrušení
napadeného rozsudku.
Okresní soud v Šumperku ve svém vyjádření ze dne 4. 3. 1998
uvedl, že skutková tvrzení o závažném porušení povinností člena
mysliveckého sdružení, na jejichž základě došlo k vyloučení
stěžovatele z tohoto sdružení, byla v řízení, proběhnuvším
v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu,
prokázána. V tomto směru poukazuje proto soud na odůvodnění
napadeného rozsudku a navrhuje potvrzení ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník Myslivecké sdružení D. se sídlem v P. nad D. byl
dopisem ze dne 19. 2. 1998 poučen o nutnosti zastoupení advokátem
v řízení před Ústavním soudem ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1
zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nicméně tak neučinil.
Z obsahu spisu 8 C 148/94 Okresního soudu v Šumperku Ústavní
soud zjistil, že stěžovatel podáním došlým tomuto soudu dne 2. 5.
1994 domáhal se přezkoumání rozhodnutí členské schůze Mysliveckého
sdružení D. se sídlem v P. nad D. ze dne 1. 4. 1994, a to
s odkazem na ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.,
o sdružování občanů. Podle citovaného ustanovení, považuje-li člen
sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti němuž již nelze
podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo
odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm
dozvěděl, nejpozději však do 6 měsíců od rozhodnutí, požádat
okresní soud o jeho přezkoumání. Ze zápisu z uvedené členské
schůze je patrno, že přítomní členové projevili souhlas
s vyloučením stěžovatele z mysliveckého sdružení s tím, že uhradí
částku 1140,- Kč za srnu nedodanou podle pokynu mysliveckého
hospodáře do Interlovu. Teprve v písemném oznámení uvedeného
sdružení ze dne 10. 4. 1994, adresovaném stěžovateli, jsou uváděny
další skutečnosti vztahující se k období roku 1993, z nichž je
však vyvozováno pouze to, že stěžovatelovo členství není pro
myslivecké sdružení žádným přínosem. Okresní soud v Šumperku
stěžovatelův návrh doručil Mysliveckému družení D. se sídlem v P.
nad D. dne 14. 10. 1994, další úkon učinil však teprve na základě
stěžovatelovy písemné žádosti dne 12. 3. 1997. Napadeným rozsudkem
rozhodl pak Okresní soud v Šumperku po provedení některých důkazů
tak, že stěžovatelův návrh zamítl, neboť podle jeho názoru
rozhodnutí členské schůze o stěžovatelově vyloučení bylo zcela
v souladu s článkem 7 bod 1 písm. c) a článkem 8 bod 3 stanov
sdružení. Okresní soud v projednávané věci současně konstatoval
potřebu aplikace předpisů o správním soudnictví.
K stěžovatelově výtce, že Okresní soud v Šumperku neměl na
předmět řízení aplikovat ustanovení části páté občanského soudního
řádu, týkající se správního soudnictví, Ústavní soud nejdříve
konstatuje, že obdobné stanovisko jako Okresní soud v Šumperku,
totiž že na přezkum rozhodnutí některého orgánu sdružení (§ 15
odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.) nelze vztáhnout obecná ustanovení
občanského soudního řádu, týkající se řízení před soudem, ale věc
je nutno posuzovat podle zvláštních ustanovení o správním
soudnictví, zaujal i Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém
usnesení ze dne 29. 9. 1995, sp. zn. 7 Co 1789/95, publikovaném
pod č. 57/96 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ústavní soud
sdílí nicméně v tomto směru názor, zastávaný v právní teorii
(JUDr. Michal Mazanec: Správní soudnictví, Praha 1996, str. 58),
že poskytnutí soudní ochrany podle § 15, spočívající v možnosti
člena sdružení požádat okresní soud o přezkoumání rozhodnutí
orgánu sdružení, proti kterému již nelze podle stanov podat
opravný prostředek, není správním soudnictvím, protože tu nejde
o výkon veřejné správy. Obdobně vyznívá i usnesení Městského soudu
v Praze ve věci sp. zn. 28 Ca 91/94 (Správní právo, ročník 1995,
č. 1, str. 18), v němž se v obdobné věci dovozuje, že orgány ČMFS
jsou orgány zájmové samosprávy a jako takové rozhodují na základě
stanov ČMFS a řádů, vydaných orgány ČMFS, nikoli na základě
zákona. Napadená rozhodnutí, vydaná orgány ČMFS, nejsou
rozhodnutími vydanými v oboru veřejné správy, a proto tato
rozhodnutí nelze přezkoumávat v řízení podle části páté občanského
soudního řádu, tj. ve správním soudnictví. K uvedenému Ústavní
soud dodává, že ve správním soudnictví přezkoumávají soudy
zákonnost rozhodnutí i orgánů zájmové samosprávy a dalších
právnických osob, pokud jim zákon svěřuje rozhodování o právech
a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné
správy (§ 244 odst. 2 o. s. ř.), jinými slovy, ve všech uvedených
případech musí jít o výkon veřejné správy. V této souvislosti
nelze pominout ani historický aspekt věci, totiž že zákon č.
83/1990 Sb., o sdružování občanů, byl vydán ještě před obnovením
soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí správních orgánů zákonem
č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád
a notářský řád. Jestliže ustanovení § 15 citovaného zákona
výslovně hovoří o přezkumu, a proto i soudní ochrana tímto
ustanovením poskytovaná musí být vykládána ve smyslu kasace, tedy
výroku, jímž se přezkoumávané rozhodnutí buď potvrzuje nebo
zrušuje, znamená to sice na straně jedné, že i v tomto případě lze
část první a část třetí občanského soudního řádu aplikovat pouze
přiměřeně, tj. s přihlédnutím k již konstatované povaze přezkumu,
na straně druhé, na rozdíl od správního soudnictví (§ 250i odst.
1 o. s. ř.), to však nevylučuje kupř. provádění dokazování. Tento
výklad považuje Ústavní soud za odpovídající také proto, že
rozhodnutím, vydaným v oblasti veřejné správy, zpravidla předchází
správní řízení, a proto i dokazování, zatímco zákon č. 83/1990
Sb., o sdružování občanů, předpokládá rozhodování orgánů sdružení
pouze na základě stanov. Zákon č. 83/1990 Sb., o sdružování
občanů, upravuje sice případ přezkumu rozhodnutí podle ustanovení,
týkajících se správního soudnictví (§ 12 odst. 4 citovaného
zákona), rozhodnutím, které je zde přezkoumáváno, je však
rozhodnutí Ministerstva vnitra [§ 12 odst. 1 písm. b) citovaného
zákona], tedy klasické rozhodnutí vydané v oblasti veřejné správy.
Není-li tedy v projednávané věci možný postup podle části páté,
upravující správní soudnictví, nezbývá než vzhledem k ustanovení
§ 7 odst. 2 o. s. ř. s přihlédnutím k ustanovení § 15 odst. 1
zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, přiměřeně aplikovat
část první a část třetí občanského soudního řádu, přirozeně např.
s tou odchylkou, že funkčně příslušný je výlučně okresní soud
řídící se kasačním principem. Jinými slovy, jde o občanské soudní
řízení sui generis, v němž ustanovení části páté o správním
soudnictví aplikovat nelze. Okresní soud v Šumperku ostatně, bez
ohledu na to, co deklaroval o nezbytnosti aplikace správního
soudnictví, prováděl v projednávané věci důkazy, jeho závěry
o splnění podmínek pro stěžovatelovo vyloučení ze sdružení jsou
však v extrémním rozporu s tím, co v řízení před okresním soudem
vyšlo najevo. Z výpovědi svědka Z. K. Okresní soud v Šumperku
totiž zjistil, že v místech, kde se setkal se stěžovatelem,
zastřelil srnu jistý D., který společně se Z. K. ji také odvezl do
Interlovu poté, co byl mysliveckým hospodářem V. G. v tomto směru
instruován. Také svědek V. G. uvádí ve své výpovědi, že stěžovatel
za ním přišel se vzkazem od Z. K. o tom, že D. ulovil srnu,
přičemž však dodal, že stěžovatel tuto ulovenou srnu mu předložil.
Napadený rozsudek je navíc nepřezkoumatelný v tom směru, že z jeho
odůvodnění není vůbec patrno, jakým způsobem je ve stanovách
Mysliveckého sdružení D. se sídlem v P. nad D. upraveno vyloučení
jeho člena a na jaké důvody je tedy toto vyloučení vázáno. Ze
zápisu z členské schůze uvedeného mysliveckého sdružení ze dne 1.
4. 1994 je spíše zřejmo, že při rozhodování o stěžovatelově
vyloučení bylo jako hrubé porušení kvalifikováno právě nedodání
srny Interlovu, přičemž ostatní důvody, konstatované teprve
v dopise sdružení ze dne 10. 4. 1994, jsou uváděny spíše okrajově,
a to v již citované rovině, že stěžovatelovo členství není pro
myslivecké sdružení přínosem. Jestliže tedy Okresní soud
v Šumperku navzdory uvedeným skutečnostem dospěl k závěru, že ke
stěžovatelovu vyloučení z Mysliveckého sdružení D. se sídlem v P.
nad D. došlo oprávněně, porušil tím stěžovatelova ústavně zaručená
práva na spravedlivý proces zakotvená v článku 90 Ústavy ČR, jakož
i článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto z uvedených důvodů
ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí
podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. března 1998