IV.ÚS 371/98 · Ústavní soud České republiky

Konkretizace nemovitosti v řízení ve věci uplatnění na zemědělský majetek podle § 9 zákona o půdě

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení

s upuštěním od ústního jednání, v senátě o ústavní stížnosti J.

J., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 6. 1998, čj.

44 Ca 71/98-24, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka

řízení, a České republiky - Vojenské správy, zastoupené Vojenským

úřadem pro právní zastupování v Praze, jako vedlejších účastníků,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16.6.1998, sp.zn. 44

Ca 71/98-24 se zrušuje.

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 8. 1998,

doplněnou k výzvě Ústavního soudu dne 28. 12. 1998, a to ve smyslu

požadavků stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu,

ve znění pozdějších předpisů, směřující proti rozsudku Krajského

soudu v Praze ze dne 16. 6. 1998, čj. 44 Ca 71/98-24, kterým bylo

potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu P., okresního pozemkového

úřadu, ze dne 25.3.1998, č.j. 5755/92, R XIII 43/98, jímž bylo

rozhodnuto, že stěžovatelka není vlastníkem nemovitostí v k.ú.

Záběhlá, ve výroku cit. rozhodnutí blíže specifikovaných,

stěžovatelka tvrdí, že tímto rozsudkem bylo ve vztahu k ní

zasaženo do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, zakotveného

v čl. 11 odst. 1, a práva na soudní a jinou právní ochranu

zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina").

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, k ní připojených

příloh a vyžádaného spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 44 Ca

71/98, a spisového materiálu Okresního úřadu P., okresního

pozemkového úřadu (dále jen "pozemkový úřad"), jehož součástí je

rozhodnutí, čj. 5755/92, R XIII 43/98, ze dne 25. 3. 1998, Ústavní

soud dospěl k závěru, že z otázek, které byly předmětem posuzování

orgány veřejné moci v dosavadních řízeních, je třeba zaměřit

pozornost na závěr Krajského soudu v Praze, vyslovený v odůvodnění

ústavní stížností napadeného rozsudku, podle něhož stěžovatelka

včas a řádně restituční nárok u pozemkového úřadu na vydání

předmětných nemovitostí neuplatnila, a proto její nárok zanikl ve

smyslu § 13 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických

vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále

jen "zákon o půdě"), neboť věcnou správností stěžovatelkou

uplatněného nároku se soud v řízení o opravném prostředku proti

výše označenému rozhodnutí pozemkového úřadu nezabýval, a to na

rozdíl od pozemkového úřadu, který své rozhodnutí, kterým bylo

určeno, že stěžovatelka není vlastníkem předmětných nemovitostí,

odůvodnil nenaplněním žádného z restitučních titulů ve smyslu

§ 6 odst. 1 zákona o půdě, když nemovitosti přešly na čsl. stát na

základě zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech,

a stěžovatelce za ně byla poskytnuta náhrada, který však v řízení

jím vedeném nijak nezpochybnil řádnost uplatněného restitučního

nároku

Nutno zdůraznit, že samotná stěžovatelka, a to jak ve svém

původním podání, tak ani v podání, kterým ústavní stížnost

doplňuje prostřednictvím svého právního zástupce, v tomto směru

právní názor vyslovený v rozsudku Krajského soudu v Praze blíže

nenapadá, k otázce uplatnění nároku z její strany u pozemkového

úřadu pouze konstatuje, že svůj nárok na vydání nemovitostí

uplatnila řádně a včas, a proto o něm bylo pozemkovým úřadem

rozhodnuto, i když na základě nesprávně zjištěného stavu věci

a nesprávného posouzení věci.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti uvádí, že z podání navrhovatelky, kterým

u pozemkového úřadu uplatnila restituční nárok, nebylo možné

dovodit, které konkrétní nemovitosti požaduje vydat, v jakých

podílech a po kom, projev vůle stěžovatelky byl tedy bez

konkrétního obsahu, a proto soud nemohl pomocí výkladu zjistit

vůli navrhovatelky, kterou zřejmě měla, ale kterou neprojevila.

Dále Krajský soud v Praze poukazuje na nález Ústavního soudu,

sp.zn.

II. ÚS 156/95

, v jehož odůvodnění je konstatováno, že výzva

podle zákona č. 87/1991 Sb. (s tím, že krajský soud dodává, že

podle zákona o půdě je to nárok uplatněný u pozemkového úřadu) je

nejenom podmínkou vzniku nároku, ale současně i jeho konkretizací

a dokonce i podkladem jeho vlastní realizace.

Okresní úřad P., okresní pozemkový úřad, ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti konstatuje, že má za to, že jak Krajský soud

v Praze, tak pozemkový úřad, postupovaly při rozhodování

o předmětné restituci podle platných právních norem.

Česká republika - Vojenská správa, zast. Vojenským úřadem pro

právní zastupování Praha, jako vedlejší účastník, k ústavní

stížnosti ve svém vyjádření uvádí, že s právními závěry

vyslovenými v odůvodnění tohoto rozhodnutí souhlasí, krajský soud

podle jeho vyjádření uvedenou věc posoudil věcně správně a učinil

správné právní rozhodnutí, proto navrhuje, aby ústavní stížnost

byla zamítnuta.

Pozemkový fond ČR se vzdal svého postavení vedlejšího účastníka.

Z vyžádaného spisu pozemkového úřadu Ústavní soud zjistil, že

konstatování Krajského soudu v Praze v tom směru, že ve spisu

pozemkového úřadu založené podání stěžovatelky ze dne 4. 12. 1992

ve věci uplatnění nároku na zemědělský majetek podle § 9 zákona

o půdě, neobsahuje konkrétní nemovitosti, jejichž vydání

stěžovatelka požaduje, odpovídá skutečnosti. Současně však

považuje za potřebné uvést, že v tomto spisu jsou bezprostředně

v návaznosti na podání stěžovatelky založeny výpisy z pozemkové

knihy, týkající se předmětných nemovitostí, které pro pozemkový

úřad, k čj. 5755/92-2164, vyhotovil Katastrální úřad v P. (ke

kn.vložce č. 107 PK pro k.ú. Z. dne 22.5.1995, ke kn. vložce č.

106 a 108 PK pro k.ú. Z. dne 6. března 1996), z kterých bylo

následně při rozhodování pozemkového úřadu ve věci podle § 9 odst.

4 zákona o půdě vycházeno, aniž by sám pozemkový úřad ve vztahu ke

stěžovatelce učinil jakýkoli úkon, kterým by jí sdělil, že její

nárok co do specifikace nemovitostí trpí vadami.

K této skutečnosti se pak vyjadřuje v odůvodnění svého rozsudku

Krajský soud v Praze v tom směru, že konstatuje, že pozemkový úřad

(jako odpůrce v řízení o opravném prostředku) měl podle ustanovení

§ 19 odst. 3 správního řádu vyzvat navrhovatelku k odstranění vad

neúplného podání. Toto jeho pochybení však nic nemění na

skutečnosti, že k prekluzi práva na vydání nemovitosti došlo, a je

tedy pro posouzení dané věci bez právního významu.

Ze spisu Krajského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že

pozemkový úřad jako odpůrce v řízení o opravném prostředku svým

sdělením ze dne 5. 6. 1998 omluvil (bez uvedení konkrétního důvodu

neúčasti) svoji neúčast z ústního jednání, nařízeného v dané věci

na 16. 6. 1998, a odkázal na své vyjádření k opravnému prostředku

ze dne 7. 4. 1998, v němž však není otázka týkající se toho, zda

nárok byl uplatněn řádně, řešena, neboť ta byla poprvé otevřena

právě až u ústního jednaní dne 16. 6. 1998.

V návaznosti na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud považuje

pro posouzení toho, zda výše uvedeným postupem došlo ke vztahu ke

stěžovatelce k porušení jejího práva na spravedlivý proces,

zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, za významné konstatovat, že

zákon o půdě blíže nespecifikuje náležitosti podání (a to jak co

do obsahu, tak ani co do jeho formy) k uplatnění nároku

u pozemkového úřadu. Ač je tedy Ústavní soud téhož názoru jako

Krajský soud v Praze, že vlastní podání stěžovatelky ze dne 4.

12. 1992 neobsahuje údaje o konkrétních nemovitostech, nelze podle

něho pouze a výlučně z této skutečnosti dovodit, že by jejich

konkretizace, byť o tom není ve spisu založen žádný protokol či

zápis, nebyla ve lhůtě stanovené zákonem o půdě k uplatnění nároku

uskutečněna jiným úkonem (např.osobně, ústně). Za situace, kdy

z postupu pozemkového úřadu v průběhu řízení o restituci předmětné

nemovitosti nelze dovodit, že by měl pozemkový úřad v tomto směru

nějaké pochybnosti, nelze podle Ústavního soudu považovat ve

vztahu ke stěžovatelce z hlediska práva na spravedlivý proces za

ústavně konformní, když v řízení o opravném prostředku proti

rozhodnutí pozemkovému úřadu, v tomto řízení v postavení odpůrce,

byly právní důsledky absence údajů o konkrétních nemovitostech

v podání ze dne 4. 12. 1992 vyloženy bez dalšího k tíži

stěžovatelky. Postup, kterým dospěl Krajský soud v Praze k výše

uvedenému právnímu závěru, v jehož důsledku byla konstatována

prekluze jejího práva na restituci, aniž si tento k této

skutečnosti opatřil informace (stanovisko, názor) pozemkového

úřadu jako odpůrce ve věci, neshledal Ústavní soud za odpovídající

ústavně právním požadavkům na poskytnutí dostatečné ochrany právům

stěžovatelky. Z těchto důvodů Ústavní soud, aniž se mohl zabývat

dalšími skutečnosti a otázkami, týkající se dané restituční věci,

či dokonce zaujímal jakákoli stanoviska k jejímu věcnému řešení,

shledal ústavní stížnost důvodnou, a to ve směru k nedostatečnému

zajištění stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, a to

i s přihlédnutím ke koncepci systému správního soudnictví

v podmínkách čs. právního řádu.

Pouze pro úplnost považuje Ústavní soud za vhodné uvést

k vyjádření Krajského soudu v Praze v části, kde odkazuje na nález

Ústavního soudu, sp. zn.

II.ÚS 156/1995

, a poukazuje na shodné

rysy výzvy k vydání věci vůči povinné osobě podle zákona č.

87/1991 Sb., v platném znění, a uplatnění nároku podle zákona

o půdě u pozemkového úřadu, že z platné právní úpravy plyne, že je

nelze ztotožňovat, jak se to pokouší činit Krajský soud v Praze,

neboť i v režimu zákona o půdě se uplatňuje - vedle uplatnění

nároku u pozemkového úřadu - institut výzvy k vydání věci vůči

povinné osobě. V tomto směru nejsou právní režimy restituce podle

výše uvedených zákonů shodné a k posouzení náležitostí nároku

uplatněného u pozemkového úřadu, který o věci rozhoduje ve

správním řízení, je třeba přistupovat výlučně z těchto pozic.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů rozsudek Krajského soudu

v Praze pro jeho rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny zrušil [§ 82

odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 3. května 1999