Constitutional Court dismisses appeal claiming fair trial violation due to flawed forensic identification evidence.
Legislator-Zusammenfassung
KI-generiertThe Constitutional Court rejected the constitutional complaint filed by R.L. against the Regional Court's dismissal of his appeal in a theft and property damage case. The applicant argued that the conviction relied excessively on an inadmissible forensic identification report, which he claimed violated his right to a fair trial and legal certainty. The court ruled that despite valid concerns about the evidence's execution, the conviction was supported by numerous other corroborating facts, rendering the overall proceedings fair.
Legislator-Regeste
KI-generiert§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.; A constitutional complaint alleging a violation of the right to a fair trial based on the use of flawed forensic evidence is inadmissible if the conviction is supported by sufficient corroborating evidence, thereby negating the claim of an unfair trial.
Schlagwörter
KI-generiertZitierte Gesetzesbestimmungen
KI-generiertZitierte Rechtsprechung
KI-generiertVolltext
IV. ÚS 202/98
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Pavla Varvařovského a JUDr. Vladimíra Čermáka o ústavní stížnosti R.L., zastoupeného Mgr. A.D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 4 To 120/98, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na čl. 36 odst. 1, čl. 37, čl. 8, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 7. 1. 1998, čj. 2 T 200/97.
Rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. b) trestního zákona a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 trestního zákona a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, se zařazením do věznice s ostrahou.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v podstatě namítá, že v průběhu celého trestního řízení poukazoval na to, že odborné vyjádření Policie České republiky, čj. PJM-30149/1-KP-2-97, z oboru pachové identifikace, nelze považovat za přípustný důkaz, zpochybňuje věrohodnost odborného vyjádření a poukazuje na nepřezkoumatelnost a neověřitelnost použití metody pachové identifikace. Je přesvědčen, že v jeho věci došlo k extrémnímu vybočení z pravidel dokazování, které ve svých důsledcích znamená porušení základního práva na spravedlivý proces upravený zejména v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Toto vybočení stěžovatel spatřuje zejména ve způsobu provedení a vyhodnocení "důkazů" z oboru pachové identifikace, které významným a rozhodujícím způsobem ovlivnilo výsledek soudního řízení. Porušení práva na spravedlivý proces, jakožto i základního práva uvedeného v čl. 37 odst. 2 Listiny, spatřuje i v provedení tohoto důkazu bez jeho náležitého poučení a bez přítomnosti obhájce, k čemuž došlo přesto, že v souladu s ust. § 165 odst. 2 trestního řádu písemně žádal, aby byl vyrozuměn o všech vyšetřovacích úkonech. V důsledku porušení práva na spravedlivý proces orgány činnými v trestním řízení došlo pak i k porušení čl. 8 Listiny, zakotvující právo na osobní svobodu. Konečně stěžovatel namítá, že v postupu orgánů činných v trestním řízení spatřuje i porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť v této věci vyšetřovatel Policie České republiky, podle názoru stěžovatele, překročil své zákonem vymezené pravomoci, a tím značně narušil princip právní jistoty. Proto navrhuje, aby stížností napadené usnesení Krajského soudu v Brně bylo Ústavním soudem zrušeno.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně, Krajského zastupitelství v Brně a připojil si spis Městského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 200/97.
Krajský soud v Brně v písemném vyjádření odkazuje na závěry učiněné v jeho rozhodnutí, jež vedly k zamítnutí odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu I. stupně.
Ve vyjádření Krajského státního zastupitelství v Brně se uvádí, že v průběhu trestního řízení nebylo porušeno žádné právo stěžovatele, které je mu zaručováno trestněprávními předpisy a Listinou základních práv a svobod. Ohledně použitelnosti pozitivně vyhodnocené pachové stopy je zde poukázáno na to, že stopa byla zajištěna v rámci prováděného ohledání místa činu přípustnou kriminalisticko-technickou metodou a odběr vzorku pro porovnání byl obviněnému odebrán v souladu s § 114 odst. 2 trestního řádu. Krajské státní zastupitelství dále připomíná, že zajištěná a pozitivně vyhodnocená pachová stopa nebyla jediným usvědčujícím důkazem svědčícím o vině obžalovaného, ale byla pouze jedním z důkazů, které po vyhodnocení v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu vytvořily uzavřený důkazní materiál opravňující nade vší pochybnost vinu obžalovaného prokázat.
Z připojeného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 2 T 200/97, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Brně uznán vinným trestným činem krádeže a poškozování cizí věci za to, že v době od 22.00 hodin dne 2. 2. 1997 do 03.00 hodin dne 3. 2. 1997 společně se Z.T. a s dosud nezjištěnými pachateli vnikl násilím do budovy SF o a odtud odcizili věci v hodnotě 839.450,- Kč a poškozením věcí v budově způsobili další škodu ve výši 6.048,- Kč. Městský soud při svém rozhodování o vině stěžovatele kromě jiných důkazů vycházel také ze závěru zkoušky pachových stop, přitom ze spisového materiálu je patrno, že odborné vyjádření, čj. PJM - 30149/1-KP-2-97, bylo vypracováno odborem kriminální služby Policie ČR, (metody pachové identifikace) dne 30. 7. 1997 ve smyslu ust. § 105 odst. 1, věta druhá tr. řádu. Z tohoto odborného vyjádření vyplývá, že ve dnech 29. a 30. 7. 1997 bylo provedeno vzájemné porovnání otisků pachových stop (zajištěných na místě činu) a srovnávací pachové konzervy "R.L.". Podle vypracovaného protokolu byla zjištěna shoda mezi pachovou stopou (konzervou) zajištěnou u stěžovatele a otiskem pachové stopy na koncovce kabelů v uč. č. 145 Stavební fakulty a na přípravku k rozlamování vložek FAB, který byl zajištěn ve sportovní tašce v budově. Přílohou bylo grafické znázornění průběhu porovnání jednotlivých stop. U provádění porovnávání pachových stop ani u odběru srovnávací pachové stopy obhájce stěžovatele přítomen nebyl, přestože dne 20. 3. 1997 žádal o umožnění přítomnosti při všech vyšetřovacích úkonech. Stěžovatel ani jeho obhájce však při seznámení se s vyšetřovacím spisem žádné návrhy na doplnění vyšetřování nenavrhli.
Krajský soud v Brně, který z podnětu odvolání stěžovatele a dalšího obžalovaného Z.T. věc přezkoumával, odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl, když, jak plyne z odůvodnění jeho rozhodnutí, neshledal v hodnocení důkazů soudem I. stupně žádné rozpory a ztotožnil se i s názorem uvedeného soudu na použití odborného vyjádření z oboru pachové identifikace jako důkazu procesního charakteru, a zároveň poukázal i na to, že šlo pouze o jeden z důkazů, kterými byla i podle názoru tohoto soudu nade vší pochybnost vina obou obžalovaných prokázána.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem připojeného soudního spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. K obecné věrohodnosti důkazu pachovou zkouškou se již Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu,
sp. zn. I. ÚS 394/97
, na jehož závěry v tomto směru lze odkázat. V daném případě však i když je možno, pokud jde o způsob provádění zpochybňovaného důkazu, považovat výtky stěžovatele za opodstatněné, a to stran nedoloženého poučení stěžovatele a nepřítomnosti obhájce u prováděného porovnání pachových stop, považoval Ústavní soud za rozhodující, že závěry obecných soudů o vině stěžovatele nebyly opřeny toliko o tento důkaz, jehož důkazní hodnotu i způsob provedení stěžovatel zpochybnil. V tomto směru je možno odkázat na podrobné zdůvodnění rozsudku soudu I. stupně, z něhož je patrno, že vycházel i z řady dalších provedených důkazů, které nasvědčují závěru o vině stěžovatele.
Jde např. o výpověď svědka K., který ve své výpovědi uvedl, že v noci 2. 2. 1997 v době mezi 22. až 23. hodinou zachytil ve své radiostanici, kterou byl vybaven jako zaměstnanec bezpečnostní služby, nějaké signály, mimo jiné tyto relace "1203 musí zajet k zadním vrátkům, aby to nebylo vidět", dále slyšel, že se osoby v radiostanici oslovovaly jmény "R. a Z.", přitom jméno R. znělo častěji a dále, že "vozidlo Škoda 1203 je zaparkováno u telefonní budky". Svědek pak na signály zachycené na své radiostanici upozornil policii.
Členové pohotovostní motorizované jednotky Policie ČR pak v podstatě shodně potvrdili, že spoluobžalovaný Z.T. byl téže noci nalezen ve vozidle VAZ červené barvy před budovou stavební fakulty a ve voze byla též nalezena radiostanice, jejímž prostřednictvím se měl domlouvat s ostatními pachateli. Lustrací tohoto vozidla v evidenci motorových vozidel bylo zjištěno, že majitelem vozidla je otec stěžovatele, který ve své výpovědi uvedl, že jeho syn běžně toto vozidlo užívá. Z úředního záznamu ze dne 3. 2. 1997 plyne, že v blízkosti objektu stavební fakulty na ulici V., bylo hlídkou policie zjištěno a kontrolováno další vozidlo zn.
Škoda 1203 červené barvy, jehož majitelem byl původně svědek Ř., který potvrdil, že toto vozidlo v listopadu 1996 prodal právě stěžovateli, a ve spise je založen i opis kupní smlouvy. I když pak stěžovatel ohledně tohoto vozidla uváděl, že mu bylo počátkem prosince 1996 odcizeno, na policii, jak sám vypověděl, krádež tohoto vozidla neohlásil. Z odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně je také patrno, že soud bral v úvahu i obsah dopisu, který se stěžovatel z vazby pokusil předat mimo cenzuru jiné osobě, a ve svém rozhodnutí také náležitě vysvětlil, z jakých důvodů považoval výpověď svědka B., svědčícího ve prospěch stěžovatele, za ryze účelovou.
Za tohoto stavu Ústavní soud nemohl učinit závěr, že by řízení jako celek nebylo spravedlivé.
Z uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 1999
JUDr. Eva Zarembová
předsedkyně senátu