III.ÚS 505/98 · Ústavní soud České republiky

K pojmu "rozhodování soudu v prvním stupni" v trestním řízení

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci navrhovatele L. K., nyní

ve výkonu trestu, zast. Mgr. K. P., advokátem, za vedlejší účasti

Krajského státního zastupitelství v Brně, proti usnesením

Krajského soudu v Brně, č.j. 3 To 430/98-595, ze dne 7. 10. 1998

a č.j. 3 To 430/98-593, ze dne 7. 10. 1998, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. 3 To 430/98-595, ze dne

7. 10. 1998 a usnesení Krajského soudu v Brně, č.j. 3 To

430/98-593, ze dne 7. 10. 1998, se zrušují.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností navrhovatel napadl shora uvedené

rozhodnutí Krajského soudu v Brně s tím, že jeho vydáním byla

porušena jeho ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvená

v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a konečně i v čl. 40 odst. 2

Listiny základních práv a svobod (dále Listiny).

Ústavní soud zjistil ze spisu Městského soudu v Brně, sp. zn.

6 T 98/97, že navrhovatel byl rozsudkem tohoto soudu, č.j. 6

T 98/97-544, uznán vinným trestnými činy loupeže dle § 234 odst.

1 trestního zákona, a to jako zvlášť nebezpečný recidivista dle

§ 41 odst. 1 trestního zákona (dále tr. zák.) a také útoku na

veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a) tr. zák. a byl

odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

O odvolání navrhovatele proti uvedenému rozsudku rozhodoval

Krajský soud v Brně, který jej usnesením ze dne 7. 10. 1998, č.j.

3 To 430/98-593, podle § 256 trestního řádu (dále tr.ř.) zamítl

s odůvodněním, že skutkové i právní důvody dovozené soudem I.

stupně jsou správné, zákonu odpovídající, a to i z pohledu

rozhodnutí učiněných již v předchozích fázích trestního řízení

vedeného proti navrhovateli (zejména co se týče rozsudku Městského

soudu v Brně ze dne 5. 2. 1998, č.j. 6 T 98/97-470 a následného

usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 1998, č.j. 3 To

112/98-517). V napadeném rozhodnutí se Krajský soud v Brně se také

zabýval zevrubně otázkou postavení navrhovatele jako zvlášť

nebezpečného recidivisty a v tomto směru dospěl k závěru, že

uznání navrhovatele zvlášť nebezpečným recidivistou

v projednávané věci odpovídá všem okolnostem případu i kriteriím,

které takové označení z hlediska trestně právních předpisů jsou

vyžadována. V rámci uvedené věci také Krajský soud v Brně

rozhodoval rovněž usnesením (ještě před rozhodnutím ve věci samé)

o námitce podjatosti vůči všem členům senátu Krajského soudu

v Brně, který rozhodoval v uvedené věci dne 15. 4. 1998. Ze

spisového materiálu plyne, že dne 15. 4. 1998 usnesením, č.j. 3 To

112/98-515, rozhodoval v uvedené věci senát Krajského soudu

v Brně, složený z předsedy senátu JUDr. J. P. a soudců JUDr. M. O.

a M. A. Jediným soudcem, kterého se tedy námitka podjatosti

uplatněná navrhovatelem v rámci veřejného zasedání Krajského soudu

v Brně dne 7. 10. 1998 týká (spis Krajského soudu v Brně, sp. zn.

6 T 98/97, č.l. 591) je soudkyně M. A. Krajský soud v Brně

usnesením ze dne 7. 10. 1998, pod č.j. 3 To 430/98-595, rozhodl

tak, že soudkyně M. A. není vyloučena z vykonávání úkonů trestního

řízení v projednávané věci z důvodů, které vyložil, současně však

z poučení k tomuto rozhodnutí připojeného uvedl, že proti němu

není další řádný opravný prostředek přípustný. Následně potom

rozhodl v meritu věci tak, že odvolání navrhovatele (jak již

uvedeno) zamítl.

Proti označeným rozhodnutím podal navrhovatel ústavní stížnost.

V ní uvedl, že ve věci provedená rekognice byla provedena

v rozporu s pravidly kriminalistiky, protože v zásadě měl být

snadno odlišitelný od ostatních osob, které v rámci rekognice

vystupovaly a o tomto úkonu nebyla ani pořízena fotodokumentace.

Poukázal, že mělo být provedeno dvojí ohledání jednoho z místa

jeho činů, které jsou mu kladeny za vinu a o tomto úkonu

neexistuje příslušný protokol. Dále uvedl, že na rozdíl od

obžaloby bylo jeho jednání (trestný čin loupeže) kvalifikováno

soudem jako trestný čin spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou

a ačkoli byl soudem na možnost takového posouzení upozorněn, nebyl

poučen o svém právu na poskytnutí lhůty k přípravě své obhajoby

právě s ohledem na uvedenou okolnost. Konečně poukázal i na to, že

v rámci veřejného zasedání konaném o jeho odvolání dne 9. 10.

1998 namítl podjatost soudkyně Krajského soudu v Brně a ten, aniž

by o této námitce rozhodl, pouze po závěrečné poradě vyhlásil

usnesení, že uvedená soudkyně není z projednávání věci vyloučena

a následně jeho odvolání ve věci samé jako nedůvodné zamítl. To

přesto, že proti rozhodnutí o vyloučení soudce je přípustná

stížnost (tento opravný prostředek mu bylo znemožněno podat), když

o této stížnosti rozhoduje orgán bezprostředně nadřízený tomu,

jenž napadené rozhodnutí vydal. V naznačených výhradách, které

směřují proti napadenému rozhodnutí potom spatřuje porušení svých

základních práv a svobod, jak již vpředu uvedeno.

Předsedkyně senátu krajského soudu, z něhož napadené rozhodnutí

vzešlo se vyjádřila k výzvě Ústavního soudu tak, že stran návrhu

na vyloučení soudkyně vycházel soud při svém rozhodování ze

striktního výkladu ustanovení § 141 odst. 2 tr.ř. s tím,že za dané

situace proti takovému rozhodnutí není stížnost přípustná, a proto

také bylo možné bezprostředně projednat i samotné odvolání

navrhovatele ve věci samé. Stran dalších námitek podaných

navrhovatelem odkázala na důvody obsažené v napadeném rozhodnutí.

Krajský státní zástupce v Brně nevyužil svého postavení

vedlejšího účastníka s tím, že se k uvedené věci nevyjadřuje,

s dodatkem, že výhrady vůči napadenému rozhodnutí měly být vedeny

nejprve cestou podání podnětu k užití mimořádného opravného

prostředku.

Ústavní stížnost je důvodnou, a to ve vztahu k usnesení

Krajského soudu v Brně, č.j. 3 To 595/98-595, ze dne 7. 10. 1998,

kterým bylo rozhodováno o podjatosti soudkyně.

K návrhu na vyloučení soudkyně, která byla členkou senátu soudu

II. stupně, který rozhodoval věc navrhovatele v odvolacím řízení

nutno připomenout, že v obdobné věci již Ústavní soud zaujal

stanovisko, a to při ústním jednání nálezem dne 9. 7. 1998 (sp.

zn.

III. ÚS 86/98

). V takto označené věci tehdy navrhovatelka

(i přes poučení dané jí soudem, že stížnost není jako opravný

prostředek přípustná) stížnost podala a Ústavní soud rozhodoval

o usnesení Vrchního soudu v Praze, který takto podanou stížnost

zamítl. V citovaném rozhodnutí potom Ústavní soud dospěl

k závěru, že ochrana právům (v oblasti trestního soudnictví

vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných

činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů

- § 1 odst. 1 al. 1 tr. ř., čl. 40 odst. 1 Listiny) je ústavně

svěřena obecným soudům, jímž je současně uloženo, aby při výkonu

spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem (čl. 90

al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); postup, jímž jsou obecné soudy ve

své jurisdikční činnosti vázány, je určen těmi kterými procesními

předpisy, ve věci stěžovatelky trestním řádem (zák. č. 140/1961

Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ten - pokud jde o způsob

rozhodování - stanoví, že ve věci samé, tj. o otázce viny

a v případech odsuzujícího rozhodnutí, též o trestu rozhoduje soud

rozsudkem (§ 119 odst. 1, § 120 odst. 3, § 122 odst. 1, § 225

odst. 1 tr. ř.), zatímco v ostatních případech s věcí samotnou

souvisejících děje se tak usnesením; tento zásadně odlišný způsob

rozhodování obecných soudů, odhlédnuto od toho, že nachází svůj

výraz též v odlišně upraveném režimu opravného řízení, podle

přesvědčení Ústavního soudu je současně též výrazem kritérií,

která materii, o níž je nutno v průběhu celého (trestního) řízení

rozhodnout, zřetelně rozlišují. Jestliže totiž zákon stanoví, že

přezkum vyšším soudem má místo tehdy, bylo-li usnesení vydáno

soudem, který rozhoduje ve věci v prvním stupni (§ 141 odst. 2 tr.

ř.), nelze - především pod aspektem zásad daných podmínkami

ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu (čl. 36

odst. 1 Listiny) - zákonnou podmínku (rozhodování) "ve věci

v prvém stupni" vyložit tak omezujícím způsobem, jak až dosud,

zřejmě ve své ustálené praxi, činí obecné soudy, byť zákonný text

sám o sobě zřetelně připouští výklad širší, resp. jiný.

Tomu především nasvědčuje zákonem užité slovní vyjádření

(rozhoduje) "ve věci v prvém stupni", čímž - podle přesvědčení

Ústavního soudu - dlužno rozuměti nikoli procesně příslušný soud

prvého stupně (jemuž přísluší rozhodovat o meritu věci), ale soud,

který o té které otázce rozhoduje (usnesením) poprvé a který

v tomto smyslu je třeba pokládat za "soud v prvním stupni". Při

tomto výkladu nelze totiž ztrácet ze zřetele, že přes opakované

novelizace trestní řád (obdobně jako i další procesní normy

a současný právní řád vůbec) již ve své koncepci je stále ještě

poznamenán relikty totalitního systému, ty však nelze judikaturou

obecných soudů posilovat - v posuzované věci - restriktivním

výkladem, a to mimo jiné již také proto, že restriktivní výklad

(rozhodného zákonného ustanovení) na úkor ústavnosti nerozlišuje

vlastní povahu a význam otázek, o nichž se v konkrétní věci

usnesením rozhoduje.

Podle zákona obecné soudy rozhodují usnesením o otázkách, které

buď upravují způsob a průběh řízení, nebo o otázkách, které sice

s věcí samotnou - avšak jen volně - souvisí, nicméně které na

vlastní rozhodnutí v meritu věci (viz vpředu) zpravidla nemají

podstatný vliv [pokud jím obecné soudy nerozhodují (kasací)

o meritu věci]; přesto však některá rozhodnutí vydaná formou

usnesení mohou mít (a zpravidla také mívají) pro obžalovaného ať

procesní, ať jiné nikoli zanedbatelné důsledky; v případech tohoto

druhu stupni závažnosti takového rozhodnutí (na příklad o námitce

stran podjatosti soudce, o vzetí do vazby, o uložení pořádkové

pokuty apod.) dává zákon výraz tím, že proti němu - zřetelně jako

výjimku (§ 141 odst. 2 al. 2 tr. ř.) připouští opravný prostředek

- stížnost.

Z uvedeného posléze plyne, že v trestním řízení obecné soudy

rozhodují usnesením, jako nižší formou rozhodnutí, toliko tehdy,

jestliže rozhodují v souvislosti s věcí (tj. v souvislosti

s obžalobou) o otázkách k ní sice přidružených, nicméně

o takových, které lze bez obtíží od "věci samé" (jejího merita)

oddělit; takové usnesení je rozhodnutím o samostatném meritorním

(od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním

režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším

soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového, a to bez ohledu na

to, v kterém stupni obecného soudu bylo přijato, s tou výjimkou

ovšem, že vyslovená zásada neplatí pro případ, kdyby k vydání

takového usnesení došlo v řízení před Nejvyšším soudem.

K základním zásadám spravedlivého procesu ("stanoveného postupu"

dle čl. 36 odst. 1 Listiny), mimo postulátu nezávislého

a nestranného rozhodování, vyloučení libovůle v soudní jurisdikci

aj., náleží - nikoli v poslední řadě - také ústavní požadavek

přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně,

neboť jen tak se naplňuje ústavně zaručené základní právo na

soudní ochranu (hlava pátá Listiny) a z ní vyplývající právo na

spravedlivý proces; proto také tam, kde zákon, ať již

z jakýchkoli důvodů, připouští dvojí výklad, je v intencích zásad

spravedlivého procesu nezbytné dát při jeho aplikaci přednost tomu

z nich, který je ve své interpretaci s ústavním pořádkem republiky

co nejvíce souladný.

V projednávané věci vycházel obecný soud z právního názoru,

který s vyloženými ústavními zásadami není v souladu, když po

vyhlášení citovaného usnesení poskytl navrhovateli poučení

o nepříslušnosti opravného prostředku (v rozporu s tím co již bylo

shora řečeno) a vytvořil tak stav, který způsobil, že navrhovatel

takto opravný prostředek pro nesprávné poučení nepodal. Obecný

soud tak vycházel z právního názoru, který nekoresponduje

s vyloženými ústavními zásadami, a proto Ústavnímu soudu nezbylo

než zrušit předmětné usnesení, stejně jako usnesení téhož soudu,

č.j. 3 To 430/98-593, ze dne 7. 10. 1998 (kterým bylo zamítnuto

odvolání v meritu věci) a to proto, že obě rozhodnutí na sebe

obsahově navazují a jde o výrok, který má svůj podklad ve výroku

o vině. Jinými slovy je nezbytné umožnit navrhovateli přezkum

rozhodnutí o namítané podjatosti soudkyně, jako nezbytný

(i ústavní předpoklad dalšího rozhodování ve věci samotné).

S ohledem na uvedené se potom Ústavní soud již nezbýval dalšími

výhradami navrhovatele, které již směřovaly právě do merita věci

a které v rámci jejího dalšího projednání může uplatnit.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně dne 8. července 1999