Legislator Rechtsprechung & Gesetzgebung
II.ÚS 178/98 ECLI:CZ:US:1999:2.US.178.98 KI-generiert

Constitutional Court announces deportation sentence as unconstitutional due to lack of time limit.

Geschäftsnummer II.ÚS 178/98
Gericht / Behörde
Rechtsordnung Tschechien (CZ)
Entscheiddatum
Ausgang Teilweise gutgeheissen (Partially Allowed)

Legislator-Zusammenfassung

KI-generiert

The Constitutional Court annulled the district court's decision imposing an indefinite deportation sentence on a convicted thief. The petitioner argued the sentence violated his right to family life and was disproportionate given his family ties in the Czech Republic. The Court ruled that while preventing crime is a legitimate goal, an indefinite deportation without a time limit is disproportionate and ignores the possibility of rehabilitation required by law.

Legislator-Regeste

KI-generiert

§ 57 tr. zákona; § 82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.: An indefinite deportation sentence without a time limit is disproportionate and violates the right to family life when the possibility of rehabilitation is not examined.

Schlagwörter

KI-generiert
unconstitutional deportation indefinite sentence proportionality principle right to family life rehabilitation possibility Constitutional Court criminal law

Zitierte Gesetzesbestimmungen

KI-generiert
§ 57 tr. zákona
aniž by byla zkoumána, tak jak ukládá § 57 tr. zákona, možnost
§ 82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.
2 Úmluvy dle § 82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. ve
čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
§ 74 zák. č. 182/1993 Sb.
§ 72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb.
§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.

Zitierte Rechtsprechung

KI-generiert
Berrehab z r. 1988 A-138
Evropského soudu pro lidská práva Berrehab z r. 1988 A-138,
Beldjoudi z r. 1992 A-234-A
Beldjoudi z r. 1992 A-234-A, Moustaquin z r.
Moustaquin z r. 1991 A-193
1992 A-234-A, Moustaquin z r. 1991 A-193), a dospěl
Marckx v. Belgium 1979 A 31
ties) (Marckx v. Belgium 1979 A 31), s tím, že stát má závazek
Keegan v. Ireland 1994 A-290 para 50
so) (Keegan v. Ireland 1994 A-290 para 50).

Fragen Sie sich, wie dieser Entscheid auf Ihren Fall anwendbar ist?

Prüfen Sie diesen Entscheid zusammen mit Bundesrecht, kantonalen Erlassen, Kommentaren und Folgeentscheiden in Legislator AI.

Fall in Legislator öffnen →

Volltext

K otázce přiměřenosti uložení trestu vyhoštění

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti E. P t. č.

ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, zastoupeného

JUDr. Zdeňkem Odehnalem, advokátem Advokátní kanceláře Brno,

Havlíčkova 13, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze

dne 19. 2. 1998, čj. 5 To 52/98-216, za účasti Krajského soudu

v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního

zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejšího účastníka řízení,

takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 1998,

čj. 5 To 52/98-216, se ve výroku o uložení trestu vyhoštění

stěžovateli zrušují.

II.Návrh stěžovatele na zrušení ustanovení § 139 odst. 1 písm. a)

zák. č. 141/1961 Sb. se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se svým návrhem domáhal jednak zrušení § 139 odst.

1 písm. a) tr. řádu, dle kterého rozhodnutí, proti němuž není

odvolání přípustné, nabývá právní moci vyhlášením, a tam, kde není

třeba vyhlášení, okamžikem, kdy bylo učiněno s odůvodněním, že

vzhledem k úpravě, obsažené v zák. č. 182/1993 Sb., resp. 60 denní

lhůtě pro podání ústavní stížnosti a praxi soudů, které

nerespektují 5 denní lhůtu pro písemné vyhotovení rozhodnutí,

upravenou v § 129 tr. řádu, mnohdy lhůta pro podání ústavní

stížnosti uplyne, aniž by obžalovanému bylo známo rozhodnutí,

proti němuž se hodlá bránit v rovině porušení základních lidských

práv. Dále se domáhal s odvoláním na porušení čl. 9, 16, 27 a 1

Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 Evropské Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod zrušení shora uvedeného rozsudku

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 1998, čj. 5 To

52/98-216, kterým byl odsouzen pro trestný čin loupeže dle § 234

odst. 1 tr. zákona a trestný čin krádeže dle § 247 odst. 1 písm.

a), b) a uložen mu souhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 roků,

pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále trest

vyhoštění na dobu neurčitou, přestože namítal nepřiměřenost trestu

vyhoštění vzhledem k tomu, že má v České republice družku i dítě,

a část jeho rodiny, neboť bratr a strýc žije také v České

republice. Dále poukázal na svůj vztah k družce i k dítěti,

vedenou korespondenci, dokládající vzájemnost a vřelost vztahů.

Poté poukázal již na své odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí,

v němž napadá nepřiměřenost trestu vyhoštění z republiky z důvodu

znemožnění styku i péče o nezletilou, a následně dovodil

nepřiměřenost trestu jednak s ohledem na jeho osobní život,

protože už nikdy nebude moci z jakkoliv závažných důvodů vstoupit

na území České republiky, a rovněž i s ohledem na vývoj svojí

dvouleté dcery včetně skutečnosti, že jeho pokus překročit české

hranice by znamenal páchání trestného činu. Z hlediska skutkového

pak uvedl, že se svou družkou žije ve společné domácnosti od r.

1992, mají dceru, obě jsou občanky ČR, přičemž sama družka se

v dopisech vyjadřuje tak, že si neumí představit, že by dítě

vychovával někdo jiný než jeho otec. Konečně uvedl, že požádal

i o udělení milosti prezidenta. Zcela na závěr zpochybnil právní

úpravu, obsaženou v trestním zákonu a trestním řádu, pokud

neupravuje požadavek, aby soudy posuzovaly závažnost vlivu trestu

vyhoštění na rodinný a soukromý život.

Krajský soud ve svém vyjádření jako účastník řízení odkázal

na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že nemá, co by k němu dodal.

Krajské státní zastupitelství ve svém vyjádření jako vedlejší

účastník řízení odmítl návrh stěžovatele na zrušení § 139 odst.

1 písm. a) tr. řádu a dále stran důvodnosti uložení trestu

vyhoštění odkázal na argumentaci krajského soudu, se kterou se

ztotožnil.

Okresní státní zastupitelství se dle § 28 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb. vzdalo svého práva být vedlejším účastníkem.

Vzhledem ke stěžovatelem tvrzenému porušení základních práv

a svobod, jak předpokládá § 72 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost

stěžovatele spolu s připojeným spisem Okresního soudu v Ústí nad

Labem, sp. zn. 3 T 180/97, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost

je neopodstatněná z pohledu Úmluvy o právech dítěte, neboť

subjektem, navíc zvláštní ochrany dané tělesnou a duševní

nezralostí, jsou děti, a nikoliv jejich rodiče, tedy stěžovatel.

Naopak má však za to, že z pohledu čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod, zaručujícího právo na

respektování rodinného a soukromého života, je ústavní stížnost

opodstatněná.

Dle § 57 odst. 1 tr. zák. soud může uložit pachateli, který

není občanem České republiky nebo není osobou, které bylo přiznáno

postavení uprchlíka, trest vyhoštění z území republiky, a to jako

trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to

bezpečnost lidí nebo majetku, a nebo jiný obecný zájem.

Dle § 57 odst. 2 tr. zák. s přihlédnutím ke stupni

společenské nebezpečnosti trestného činu, možnostem nápravy

a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku

nebo jiného obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve

výměře od 1 roku do 10 let a nebo na dobu neurčitou.

Dle § 57 odst. 3 tr. zák. soud trest vyhoštění neuloží,

jestliže

a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,

b) pachateli byl poskytnut azyl,

c) pachatel má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt,

má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by

bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin, nebo

d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl

být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, národnost,

příslušnost k určité sociální skupině, politické nebo

náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo

pachatele mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení

a nebo trestu.

Dle čl. 8 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále jen "Úmluva")

1. každý má právo na respektování svého soukromého

a rodinného života, obydlí a korespondence,

2. státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě

případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné

v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti,

veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země,

předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo

morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.

Z připojeného spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem, sp. zn.

3 T 180/97, Ústavní soud zjistil, že obecné soudy uložení trestu

vyhoštění na dobu neurčitou dle § 57 odst. 3 tr. zákona odůvodnili

splněním formálních předpokladů § 57, totiž že stěžovatel není

občan ČR, není osobou, které bylo přiznáno postavení uprchlíka,

nebyl mu poskytnut azyl, nemá a nikdy neměl povolen dlouhodobý

nebo trvalý pobyt. Dále své rozhodnutí odůvodnil zvýšeným stupněm

společenské nebezpečnosti, daným nejen tím, že stěžovateli byl

ukládán souhrnný trest za dva trestné činy (krádeže dle § 247

odst. 1 písm. a), písm. b) a loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zákona)

a pokus dalšího trestného činu (neoprávněné užívání cizí věci dle

§ 249 odst. 1 tr. zákona), ale i tím, že jeden z nich, a to

trestný čin loupeže dle § 234 odst. 1 tr. zákona, je trestným

činem zvlášť závažným, a navíc byl spáchán za použití hrubého

násilí s následkem zranění a pracovní neschopnosti poškozeného

a ve spolupachatelství. Stran stěžovatelem tvrzeného zájmu na

spojování rodin se v odůvodnění z pohledu § 57 odst. 1 písm. c)

tr. zák. v podstatě uvádí, že stěžovatel je sice zapsán jako otec

nezletilé L. P., ale na její výživu

ničím nepřispívá, přitom z výkonu trestu o ni zájem písemně

projevil, ale naopak u matky nezletilé M. P. se nikdy nezdržoval,

tato ho navštívila ve věznici až v r. 1997 celkem 6x, přitom na

Slovensku v místě svého trvalého bydliště u rodičů se trvale

nezdržuje teprve od r. 1995. Dále se v odůvodnění uvádí, že

stěžovatel je otec i nezletilé L. Ch., na kterou

rovněž ničím nepřispívá a tato je svěřena prarodičům, a poté se

dovozuje, že proklamovaný družský poměr s matkou nezletilé L.,

který má trvat od r. 1993, neodpovídá skutečnosti, ale je účelovým

tvrzením s cílem dosáhnout pobytu v ČR, ačkoliv zde nemá ani

pracovní, ani sociální zázemí. Závěrem se konstatuje, že vzhledem

k tomu, že od r. 1992 do 20. 4. 1995, kdy byl vzat do vazby,

spáchal stěžovatel celkem čtyři trestné činy, jejichž závažnost se

zvyšovala a vzhledem k charakteru jeho osoby, sklonu k páchání

trestné činnosti, vyhýbání se práci, není důvodu k uložení

vyhoštění na jinou dobu než na dobu neurčitou.

Právo na respektování soukromého, rodinného života, zakotvené

v čl. 8 Úmluvy, podléhá omezení z pohledu odstavce 2. Smyslem této

úpravy je zajistit rovnováhu mezi zájmy jednotlivce a zájmy

společnosti. Ústavní soud proto zkoumal, zda vyhoštění stěžovatele

splňuje podmínky odst. 2, tj. zda k uložení trestu vyhoštění došlo

v souladu se zákonem, bylo nezbytné v demokratické společnosti

k dosažení některého z oprávněných cílů a konečně, zda je

i přiměřené sledovanému přípustnému cíli (srov. judikaturu

Evropského soudu pro lidská práva Berrehab z r. 1988 A-138,

Beldjoudi z r. 1992 A-234-A, Moustaquin z r. 1991 A-193), a dospěl

k závěru, že jakkoliv je předcházení zločinnosti vyhoštěním

oprávněným, tedy přípustným cílem nezbytným v každé demokratické

společnosti, nelze konstatovat naplnění požadavku přiměřenosti

tam, kde došlo k uložení maximálního trestu, tj. trestu vyhoštění

na dobu neurčitou, bez časového omezení, jinými slovy navždy, a to

aniž by byla zkoumána, tak jak ukládá § 57 tr. zákona, možnost

nápravy pachatele. Ústavní soud má totiž za to, že maximální trest

vyhoštění, tj. navždy, se pojmově spíše váže k takovému pachateli,

kde náprava možná není. Vzhledem k tomu, že se ústavní stížností

napadené rozhodnutí a rovněž tak řízení mu předcházející, možností

nápravy stěžovatele nijak nezabývalo, jde konečně i o rozhodnutí

vydané v rozporu se zákonem, konkrétně § 57 tr. zákona. Za této

situace Ústavnímu soudu nezbylo než je z důvodu porušení čl. 8

odst. 2 Úmluvy dle § 82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb. ve

výroku o trestu vyhoštění zrušit.

Pro úplnost Ústavní soud stran práva na rodinný život

odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, v níž se

uvádí, že otázka existence nebo neexistence rodinného života je

v podstatě otázka fakticity závisející na skutečné, praktické

existenci úzkých osobních vztahů (The question of the existence or

non existence of family life is essentially a question of fact

depending upon the real existence in practice of close personal

ties) (Marckx v. Belgium 1979 A 31), s tím, že stát má závazek

nebránit otcům od zakládání vztahů k jejich dětem, jestliže o to

usilují (The State has an obligation not to prevent fathers from

establishing a relationship with their children if they seek to do

so) (Keegan v. Ireland 1994 A-290 para 50).

Návrh na zrušení § 139 odst. 1 písm. a) tr. řádu byl odmítnut

jednak vzhledem k tomu, že nesplňuje podmínku, upravenou v § 74

zák. č. 182/1993 Sb., totiž že právě jeho uplatněním nastala

skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, neboť předmětem

ústavní stížnosti byla námitka nepřiměřenosti trestu vyhoštění,

v důsledku čehož jde o návrh, podaný osobou zjevně neoprávněnou,

a dále proto, že z pohledu úpravy, obsažené v § 72 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb., ve znění zák. č. 77/1998 Sb., dle níž 60 denní lhůta

běží teprve ode dne doručení rozhodnutí, je námitka

protiústavnosti napadeného ustanovení § 139 odst. 1 písm. a) tr.

řádu, založená na počátku běhu 60 denní lhůty již dnem vyhlášení

rozhodnutí či dnem jeho přijetí zcela lichá, a to s tím důsledkem,

že jde rovněž o návrh zjevně neopodstatněný § 43 odst. 2 písm. a)

zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 21. 4. 1999